Virus byl skvělým návratem do reality. Dojde nám ta hlavní zpráva, nebo se staneme jeho obětí, a to nejen fyzicky?
Autor: Giulio Meotti
Po měsíci izolace jsme v Itálii dosáhli hranice 20 000 mrtvých. Jsme unášeni vlnou a nikdo nedokáže předpovědět, jak dlouho to bude trvat.
Ale něco už víme, nebo bychom to alespoň měli vědět.
Západní svět věřil v globalizaci, volný obchod a kulturní uniformitu. Nyní se probouzí s virem, který napadá všechny tyto názory, které nás ovládaly téměř století. Pandemie nezpochybňuje pouze západní zdravotní systémy, ale také jeho kulturní nabídky.
Odzvonilo jisté globalizaci bez hloubky, bez podstaty, bez reality a bez pravdy. S ní i převládající progresivní ideologii, myšlence, že můžeme ignorovat, co se dělo například v Číně výměnou za její levné zboží.
Jde o fatální chybu, kterou si nebudeme moci znovu dovolit. Virus a totalitní režim jdou v Číně ruku v ruce.
Chystali jsme se přeměnit svět na obchodní centrum a zábavní park, a to je taky mrtvé a pohřbené. Tehdy musela být zlikvidována každá identita a nyní ve chvíli rozdělení je znovu objevujeme (co máme vůbec my Italové společného s Lotyši?).
Uvědomili jsme si, že západní střední třída byla bledá, čím dál chudší a čím dál zastaralejší.
Uvědomili jsme si, jak jednoduché bylo zbavit se „starých a nemocných“ bez příliš velkého skandálu. Když spočítáme opravdový počet obětí, uvidíme, že jich bude dvakrát tolik než dnes.
Veřejné služby, zničené dokonce těmi, kdo z nich udělali neužitečné politické dogma, byly obětovány na oltář „rozpočtu“. Kněží veřejného mínění selhali, když se posunuli od ideologie „bez hranic“ k „zůstaňte doma“. Protože pandemie se ukázala jako všelék na každou formu socialismu.
Předstírali jsme, že nevíme, že se Čína stala továrnou světa, kdy vyráběla vše, co my jsme vyrábět přestali, protože jsme museli brát spotřební drogy, televizi a služby.
Tato pandemie je také antropologickým šokem. Je paradoxem, že náboženští vůdci toho měli o viru víc co říct než vědci, kteří byli z epidemie hluboce zmateni.
Mainstreamové pojetí člověka bylo takové, že je to libozvučné a přebytečné individuum odříznuté od ostatních, vlastník sám sebe, dokonce své vlastní smrti. Nyní nás tato krize, která nemá obdoby, vede k tomu, abychom přehodnotili každý vztah v čase a prostoru, se začátkem a koncem. Obrázky této pandemie, které budou trvat navždy, jsou těla převážená armádou v Itálii, Ledový palác v Madridu a masové hroby v New Yorku.
Znovu objevujeme důležitost komunitní solidarity, tragédie, historické nečekanosti, života a smrti, zkrátka všeho toho, na co jsme chtěli zapomenout.
Virus byl skvělým návratem do reality. Mysleli jsme si, že musíme a můžeme zničit náboženství, rodinu, komunitu, všechny ty velké západní antropologické pravdy, které se v této tragédii znovu vynořily a kterých se mnozí drželi.
Pokud si to neuvědomíme a nebudeme se toho držet, podstoupí naše civilizace smrtelné riziko.
