První den svého výletu na sever Izraele jsem si moc užila. Stihla jsem toho opravdu hodně. Navštívila jsem krásný kibuc, pohádkové vodopády a mošavu Metulla.
Druhý den jsem si přivstala brzy ráno, abych si mohla užít výhled na golanské výšiny při východu slunce, ale tento plán mi však trochu pokazil déšť. Počkala jsem, až déšť trochu přejde a pak jsem se vydala na cestu.
Hrob Rabína
Mou první destinací byly vodní jeskyně Rosh ha Nikra.
Po chvíli cesty jsem si všimla, že v oblasti, ve které se zrovna nacházím, je mnoho hrobů významných rabínů. Po cestě jsem viděla hrob Rabiho Shimona bar Yochaie, proslulého rabína z období čtvrté generace učenců, kteří utvářeli Mišnu na území dnešního Izraele v římském období. Protože jsem studentka judaistiky a zabývám se židovským pohřbíváním a ráda navštěvuji staré židovské hřbitovy, musela jsem se na tomto místě zastavit. Byl pro mě zážitek vidět tolik zbožných Židů, mužů, žen i dětí, kteří stále přicházeli uctít rabínovu památku. Navíc měli všichni s ohledem na bezpečnostní opatření roušky.
Jelikož se pohřbení místo rabína nachází v horách, byl tam nádherný výhled, a tak jsem ještě chvíli zůstala a poté jsem pokračovala v cestě do jeskyní Rosh ha Nikra.
Procházka vodními jeskyněmi s rozbouřeným mořem
Poté jsem jela přes Galileu do Rosh ha Nikra. Cesta byla nádherná. Jela jsem horami * podél hranic s Libanonem. Podobně jako cesta Negevskou pouští, tato cesta pro mě byla velkým zážitkem. Větším, ale také trochu adrenalinovým zážitkem však byly samotné jeskyně Rosh ha Nikra. Před návštěvou tohoto místa jsem se dívala na internet, jak to tam asi vypadá. Měla to být klidná procházka krásnými vodními jeskyněmi se spoustu zajímavých jevů a barev. Neměla jsem však štěstí na počasí. V ten den pršelo a bylo rozbouřené moře. Pracovníci mi při prodeji vstupenek řekli, že je to v jeskyni nebezpečné, ať si dávám velký pozor a nepřekračuji ohraničená místa. Silné mořské vlny byli tento den i v místech, která jsou návštěvníkům běžně přístupná.
Vstoupila jsem dovnitř a chvíli jsem sledovala velké rozbouřené vlny. Věděla jsem, že pracovníci v těchto jeskyních mají vše pod kontrolou a pokud nepřekročím ohraničená místa, tak se mi nic nestane. Ve chvíli, kdy však jedna z vln byla příliš silná a částečně přesáhla ohraničení, dostala jsem strach a spolu s dalšími dvěma návštěvníky jsme začali utíkat ven.
Byl to zážitek, na který nikdy v životě nezapomenu. Poté, co jsem vyběhla z jeskyně jsem našla klidné místo a ještě nějakou chvíli sledovala silné mořské vlny.
Jeskyně Rosh ha Nikra za klidného počasí
Park Goren a Micpe Monfor
Po návštěvě vodních jeskyní jsem se vydala do parku Goren, ze kterého byla vidět zřícenina křižáckého hradu Monfor. Tato zřícenina se nachází vysoko v lesích. Pod ní se nachází údolí, řeka a malý vodopád. Hrad Monfor byl postaven ve dvanáctém století. Z počátku tento hrad nebyl primárně vojenský opěrný bod, ale statek patřící pod křižácké centrum. Později byl areál opevněn. Součástí komplexu byla i vodní díla a hráz. V roce 1187 po bitvě u Hattínu hrad dobyli Arabové vedení Saladinem, kerdským vojenským velitelem. Po pěti letech ho křižáci dobyli zpět.
Mearat Keshet
Mou poslední plánovanou destinací v tomto dni byla jeskyně Keshet (hebrejsky mearat keshet)
Návštěva tohoto místa je vhodná jak pro turisty, kteří mají rádi přírodu a krásný výhled, tak i pro adrenalinové sportovce, kteří tu občas skáčí bungee jumping.
Překvapující místo na cestě zpět
Po návštěvě mearat Keshet už jsem neměla naplánovanou návštěvu žádného dalšího místa, tak jsem po dlouhém krásném dni vyrazila zpátky do Rosh Piny, kde jsem byla ubytovaná.
Po chvíli jsem si na cestě zpět všimla po cestě dalšího hrobu významného rabína. Opět bych to nebyla já, abych se i u tohoto hrobu nemusela zastavit. Odbočila jsem tedy z cesty v domnění, že cesta vede ke hrobu rabína. Jela jsem po lesní cestě dál a dál, ale hrob rabína byl stále v nedohlednu. Poté, co jsem dojela na místo, které mi od prvního pohledu připadalo velmi zvláštní, jsem zjistila, že je něco špatně. Zabloudila jsem. V místě, kde jsem se nacházela byly malé domy, některé bez elektřiny, jak jsem se později dočetla. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem se to ocitla. Po chvíli za mnou přišla žena a zeptala se mě, co na tomto místě dělám. Řekla jsem jí, že jsem zabloudila při hledání hrobu rabína a při té příležitosti jsem se jí zeptala kde to vlastně jsem. Byla jsem v osídlení Kadita.
Později jsem se dočetla, že toto osídlení je smíšené, žijí v něm jak Židé, tak izraelští Arabové. Také, že izraelská pozemková správa považuje toto osídlení za nelegální a jeho obyvatele za squattery. Úřady opakovaně vytlačovaly některé místní obyvatele z lokality, bořily jejich domy a trvaly na tom, že nová vesnice zde vznikne, ale jen jako plánovitý obytný soubor, nikoliv živelně rostlá komunita. Zástupce pozemkové správy také uváděl, že někteří z osadníků nebyli součástí původní skupiny a šlo o lidi s napojením na organizovaný zločin. Ještě k roku 2005 se uvádí, že vesnice stále čeká na oficiální schválení vládou.
Nakonec jsem tedy hrob rabína nenašla, ale z místa jsem odjela s novým zážitkem a zkušeností. Den jsem zakončila skvělou pizzou k večeři a večerním koupáním s výhledem na Golanské výšiny.
Pohled na osídlení Kadita
