Amerika teď musí zajistit Rusku vojenskou podporu, čímž zneutralizuje tureckou hrozbu preventivního uzavření průplavu do Středozemního moře pro ruské lodě. Op-ed.

Autor: Mark Langfan, 5.10.2020 4:00

28. června 1914 zavraždil srbský nacionalista Garvilo Princip rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda v naději, že nějak způsobí, že Rakousko postoupí oblasti Bosny a Kosova ruskému pravoslavnému Srbsku. Atentát místo toho spustil zřetězení událostí, které neúprosně vedly k První světové válce. Různé národní křížící se požadavky a ultimáta po atentátu aktivovaly různé smlouvy o vzájemné obraně, které konflikt urychlily jako kaskády padajících kostek domina.

Dnes, v říjnu 2020, je ruská pravoslavná Arménie uvězněna v turecké podněcované protiválečné válce s tureckým spojencem Ázerbájdžánem o sporné oblasti Náhorního Karabachu. V rámci smlouvy o vzájemné obraně podobné NATO je Rusko smluvně vázáno k obraně Arménie „Smlouvou o kolektivní bezpečnosti“ (Smlouva o CSTO).

Pokud tedy se tedy Arménie odkáže na smlouvu o vzájemné obraně, bude Rusko bránit Arménii a v případě potřeby se postaví proti členu NATO Turecku, hlavnímu spojenci Ázerbájdžánu.

Pokud bude aktivována  Smlouva o CSTO, tak se ocitáme jeden krok od 3. světové války: Turecké uzavření úžiny (spojující Černé a Středozemní moře) Rusku na základě Montreuxské úmluvy [1] by bylo spouštěčem, protože pokud Turecko zablokuje Rusku zásobování jeho sil v Sýrii, netušíme, kam by to až došlo.

Jednoduchým a možná jediným řešením, jak zabránit tomu, aby Rusko eskalovalo do násilí s Tureckem uzavřením průlivu, by bylo ujistit Rusko, že USA budou i nadále dodávat a vojensky podporovat Rusko v Sýrii, aby umožnily syrský status quo ante.

Proč by USA chtěly podporovat Rusko v Sýrii? Zaprvé, přes určité tření mají Rusko a USA téměř shodné strategické zájmy v Sýrii. Oba chtějí sekularistickou, neiránskou, netureckou a nikoli Izraeli nepřátelskou zemi, kde se nemůže obnovit islámský chalífát.

Zadruhé, ani Rusko, ani Spojené státy nechtějí, ani nemohou, ovládat celou Sýrii. Rusko by velmi rádo vyloučilo Assada, kdyby mělo někoho jiného, kdo by mu správně a efektivně zastat jeho pozici. Pohled na ruské a americké sblížení strategických zájmů v Sýrii objektivně vede k závěru, že je tento pohár společných zájmů plný devíti desetin.

A přestože ruský ministr zahraničí Lavrov často dští směrem k americké „nelegální přítomnosti“ v Sýrii, muselo by Rusko k zajištění Sýrie nasadit mnohem větší strukturu sil než doposud. Pokud se tak nestane, vyplní toto vakuum, po americkém stažení se ze Sýrie, Írán a Turecko.

Více ruských vojáků v Sýrii je poslední věcí na světě, kterou by Putin chtěl. Na druhou stranu by turecká a/nebo íránská expanze nakonec zničila ruské zájmy v Sýrii. Současně by Írán nebo Turecko vyplňující brázdu po americkém stažení bylo katastrofou pro státy Perského zálivu i pro Araby, kteří by zůstali pod hegemonickým jhem Turků a/nebo Íránců.

Zatřetí, Amerika by dodávkami a podporou Ruska v Sýrii zabránila eskalaci Ruska proti Turecku kvůli uzavření úžiny Tureckem ruským plavidlům. Konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií ve skutečnosti nemá nic společného se Spojenými státy nebo NATO. Turecko bude chtít přinutit NATO ke vstupu do vlastního podněcovaného konfliktu uzavřením průlivu a provokací Ruska k možnému útoku na pevninské Turecko. Tím, že by Amerika poskytla Rusku vojenskou pomoc v Sýrii, Amerika umožňuje Rusku bojovat proti Turecku v Arménii, nikoli v Turecku.

Turecko se může dovolávat článku 5 Charty NATO, pouze pokud bude napadeno pevninské Turecko. Pomocná válka Turecka v Arménii neumožňuje turecké spuštění článku 5. Nejlepším způsobem, jak popsat americkou pozici, je heslo „Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas.“ Amerika chce, aby „co se stane v Arménii/Ázerbájdžánu, taky zůstalo v Arménii/Ázerbájdžánu.“

A zatímco Arménie hraničí s Tureckem a leží mezi Tureckem a Ázerbajdžánem, Turecko by jistě ztratilo ochranu NATO, kdyby na Arménii zaútočilo z vlastního území.

Začtvrté, i kdyby Rusko na uzavření úžiny Tureckem nereagovalo vojensky, muselo by použít íránský vzdušný prostor a spoléhat se na to, že ho bude v Sýrii zásobovat Írán. Poslední věc, kterou Amerika chce, je, aby se Rusko více vojensky napojilo na Írán. Zásobování Ruska v Sýrii by odstranilo ruskou potřebu Íránu a umožnilo by Americe vybudovat s Ruskem pevnější a hlubší vztah založený na jasných společných zájmech.

Zapáté, taková syrská dohoda by mohla v Sýrii začít vytvářet společnou exit strategii, jak pro Ameriku , tak i pro Rusko. Rusko ani Amerika nechtějí Sýrii, kterou vlastní Turecko, Írán nebo ISIS. To je tedy skvělé místo pro spolupráci Ruska a Ameriky, aby se Sýrie stala spojencem stabilní arabské země.

Ruský medvěd v zápase s Erdoganovým Tureckem je to poslední, co Amerika nebo NATO chtějí. Pokud nebude Rusko přesvědčeno o tom, že je jeho vojenská pozice v Sýrii zabezpečena, Putinova reakce na Turecko by mohla eskalovat extrémně rychle. Je tedy bezpodmínečně nutné, aby v této otázce začaly USA vnímat Rusko jako spojence, nikoli nepřítele. Spolupráce s Ruskem na Sýrii je dobrým místem k vybudování dohody a možná i spojenectví.

[1] Montreuxská úmluva o režimu úžiny je dohoda z roku 1936, která dává Turecku kontrolu nad tureckými úžinami (úžinami Bospor a Dardanely) a upravuje tranzit námořních válečných lodí. Úmluva zaručuje volný průjezd civilních plavidel v době míru a omezuje průjezd námořních lodí, které nepatří státům Černého moře (Wikipedia)

Mark Langfan je předsedou Američanů pro bezpečný Izrael (AFSI) a specializuje se na bezpečnostní otázky. Vytvořil originální vzdělávací 3D topografický mapový systém Izraele, aby usnadnil jasné pochopení nebezpečí, kterým Izrael čelí a pomohl řešit jeho zásobování vodou. Byl prostudován americkými zákonodárci a je k dispozici na www.marklangfan.com