Tento díl už bude o mnoha věcech, u nás méně známých, jde o události staré 100 a více let.

Palestina, tedy území kde dnes leží stát Izrael a sporná území zvaná Pásmo Gazy a Západní břeh, do zániku Osmanské říše nebyla samostatnou územně správní jednotkou. A počet populace židovského původu byl výrazně menšinový.

Jak to vypadalo k roku 1878? Je to zajímavé vědět:
 – okresy Akre a Nábulus byly součást provincie Bejrút
 – okres Jeruzalém pod přímou správou Istanbulu z důvodu mezinárodního významu měst Jeruzalém a Betlém

Náboženské složení v tomto roce:
 muslimové: 403 795 (88%)
 křesťané: 43 659 (9%)
 židé: 15 011 (3%)

Město Betlém v roce 1898

Platilo, že:
Arabové (muslimové a křesťané)
 – převážně venkovské osídlení
 – hlavní městská centra: Jaffa, Nábulus
Židé
 – převážně osady a venkovská sídla
 – 4 nábožensky významná města: Jeruzalém, Hebron, Safed, Tiberias, zachováno dlouhá staletí

Jenže oi rice 1880 začala na toto území proudit malá, ale vytrvalá, vysoce motivovaná a lidsky velmi statečná vlna imigrantů – židovští osadníci, kteří se usidlovali na zde zakoupené půdě. Ta půda byla zaplacena těžkými penězi. Vše se dělo přesně podle platného práva Osmanské říše a nelze tento proces nijak zpochybňovat.

Vše se dělo v duchu myšlenky Sionismu.

Sionismus byl a je idoevý směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Země Izraelské a vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.

Název je odvozen od pahorku Sijón v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Samotný pojem „sionismus“ pochází od Nathana Birnbauma.

Osmanská říše se snažila reformami modernizovat zemi – jejich součástí byla i pozemková reforma, která spočívala v privatizaci obecní půdy, přičemž půdu mohli kupovat a držet pod vlastním jménem i cizinci. Většinu půdy proto skoupili bohatí arabští obchodníci z prosperujících arabských měst, zejména z Bejrútu. Na přelomu století začaly zahraniční mise, konzultáty a charity skupovat palestinskou půdu od arabských obchodníků ve velkém. A na této vlně se snažilo zhmotnit své vize i sionistické hnutí.

Přínos židovských osadníků byl pro rozvoj území zásadní. Tak zásadní, že mohla padnout i tato slova: „Palestina potřebuje sionisty – jejich peníze, znalosti a píle přispějí ke znovuzrození této země“, napsal počátkem 20. století Daúd Barakat, arabský redaktor palestinského listu al-Ahraám. Židé byli na počátku 20. století v Palestině vítáni – přicházeli z Evropy či USA, přinášeli vzdělání, lékařskou péči a pracovní příležitosti.

Obrázek pochází z roku 19882 a vidíme na něm právě založenou první židovskou osadu v Palestině, Roš Pina. Příliv židovských osadníků probíhal na základě hnutí Alija. Alija (hebrejsky: עלייה, doslova „cesta vzhůru“, „výstup“) je souhrnný název pro židovskou imigraci do Palestiny a od roku 1948 do Státu Izrael. Židé hovoří o „návratu do domova svých otců“.

Řemeslná výroba v druhé židovské osadě Zichron Ja’a kov

V první a druhé Aliji v letech 1881 až 1914 do Palestiny přišlo asi 75 tisíc Židů. Ti se usadili výhradně na půdě, kterou řádně koupily jejich organizace. Tím dosáhl počet jejich populace okolo 90 tisíc.
 – 1882 vznik kolonií Roš Pina a Zichron Ja’a kov
 – 1905 první židovské gymnázium Herzlija v Jaffě
 – 1908 založen první kibuc Deganja
 – 1909 založen Tel Aviv
 – 1912 založen Technologický institut Technion

Kibuc Degnja, dnes deganja Alef, blíže k nám. Vzdálenější je kibuc Deganja Bet, založený v roce 1920, rozdíl v budování je markantní. . .

Evropské státy si v této době mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše, zejména díky obnově kapitulací, kdy se tímto termínem v dějinách mezinárodního práva myslí každá dohoda, kdy některý stát dovolí jinému státu vykonávat extrateritoriální právo nad jeho národnostmi uvnitř svých hranic. Tento pojem je odlišný od pojmu „kapitulace“ ve smyslu vzdání se. Kapitulace může být vynucená, nebo i dobrovolná.

V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochrannou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát.

Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla po mnoho generací osmanskými občany a měli značně větší práva než aškenázové, kteří například jako cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské židy proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývané chaluka.

Vztahy mezi židovskými osadníky a místními Araby nebyly vždy složité, ale nebyly o nenávisti. Určité množství útoků na židovské komunity bylo dáno výhradně tohou po majetku. Nešlo o problém víry nebo nesnášendlivosti. Jak židovské lokality bohatly, nájezdy loupeživých band byly stále častější a ztráty na životech a majetku větší. Díky naprosté nečinnosti osmanských institucí byla založena obranná organizace Hašomer.

Jednotka „ha-Šomeru“ – což v překladu značí Spolek hlídačů založený v roce 1909. Jednalo se o malou skupinu židovských imigrantů, kteří za roční poplatek hlídali osady. Tato skupina měla 100 členů.

Běžný sváteční den mezi sousedy – Židy a Araby – přátelé, co se navzájem navštěvují, hostí a pomáhají si.

Vše ukončila válka. Osmanská říše odmítla veškeré snahy židovské populace v Palestině o službu v osmanské armádě. Naopak. Po propuknutí první světové války se vedení ha-Šomeru snažilo kvůli obavám z tureckých represí demonstrovat svou loajalitu a Israel Šochat spolu s aktivisty Poalej Cijon včetně Davida ben Guriona prosazují vznik židovské jednotky, která by bojovala ve válce na turecké straně. Israel Šochat spolu s manželkou byli přesto během války vykázáni do exilu v Turecku.

Více než 15 000 židů bylo z Palestiny deportováno do Egypta, do nitra říše a nebo jen na lodích ponecháni osudu ve Středozemním moři. Následně se objevily první snahy židů z Palestiny zasáhnout do války na straně Dohody – slibovali si od předpokládané porážky Osmanů více možností při budování domoviny.