Jak jsem uvedl, až do roku 1918 sice nebyly vztahyv Palestině mezi Židy a palestinskými Araby úplně idylické, ale nebyly o nenávisti dané nacionalismem a náboženstvím. Přestože už po vícero let místní populace stále negativněji vnímala neustálý příliv židovských imigrantů kteří vykupovali stále další a další půdu a následně na ní pracovali, jako stále nebezpečnější konkurenci.

Půdu prodávali jak místní příslušníci bohatých rodů, tak i pozemkoví magnáti žijící v  Turecku nebo okolních provinciích – hlavně na území dnešního Libanonu. Těm bylo úplně jedno, jestli půdu, kterou prodávají už někdo obdělává jako nájemce nebo výdržním způsobem. Tito lidé se tak stali oběťmi finanční transakce uzavřené stovky kilometrů od jejich domova a to bylo od počátku velkou zátěží. Mohu uvést jeden příklad, který je dodnes nepřáteli Státu Izrael vydáván za důkaz toho, že sionismus bylo a je pouze kolonizační hnutí, které loupí půdu a vyhání z ní místní arabské usedlíky. . .

Jedná se o události, ke kterým došlo v oblasti dnešního Tel Hai, Metula, Hamrah a Kfar Giladi v letech existence Osmanské říše po roce 1895. Dění a hlavně prodej rozsáhlých pozemků do židovských rukou jsou dnes často využívány pro zpochybnění legitimity židovského osidlování. O co vlastně šlo. V roce 1895 vypuklo velké povstání Drúzů proti osmanské vládě a jelikož celá tato oblast byla osídlena právě Drúzy, místní muži se zapojili do tohoto boje. Vylidněné oblasti nebyly pomocí jen žen a dětí udržitelné v životaschopném stavu. Většina půdy v této oblasti patřila křesťanovi jménem Jabur Bay.

Ten celkově 12 800 dunamů půdy prodal lidem obchodníka barona Edmonda Benjamina Jamese de Rothschild. Obrázek výše. V roce 1882 se Rothschild stal předním zastáncem sionistického hnutí, podporoval nákup půdy po celém Izraeli a podporoval židovské osidlování. Financoval vznik prvního židovského města, Rišon Lecion (První ze Siónu), stejně jako Zichron Jákov, Caesareu a dalších přibližně 30 osídlení. Také založil izraelský vinný průmysl, když pomohl ruským Židům uprchnout před pogromy 80. let 19. století a vysázel v Zemi Izrael vinice.

První židovský osidlovací program v této oblasti řídil Joshua Ossovetski. Jednalo se o 128 kilometrů čtverečních půdy, což bylo hodně. Tato půda měla být a asi také byla nějakým způsobem využívána asi 600 drúzskými rodinami. Když bylo Drúzské povstání poraženo, drúzští muži se vrátili a chtěli zpátky své nájemní smlouvy. Tyto smlouvy sice naprosto legálně ztratily platnost, ale byl to najednou vážný problém – ti lidé a jejich rodiny najednou neměli nic. Ossovetski zavolal turecké orgány pro urovnání konfliktu.

Dorazila osmanská armáda i policie, začalo zatýkání Drúzů jako dezertérů a rebelů. Aby to vše ukončil, nabídl Ossovetski drúzům nepatrné finanční odškodnění aby odešli a přestali dělat potíže. Někteří vzali co bylo a odešli, většina nikoli a začal osmiletý proces sporů a násilí. Nakonec bylo dosaženo dohody mezi vesničany a Židovskou kolonizační agenturou a v roce 1904 bylo mezi Drúzy rozděleno 60 000 franků. Tato epizoda přinesla hodně kritiky metod Rothschildových agentů, včetně z řad samotných sionistů jako byl třeba Achad ha-Am, jinak známý jako Asher Zvi Hirsch Ginsberg. To byl židovský esejista a nejvýznamnější představitel duchovně-kulturního proudu sionismu. Jeho fotografie níže:

Tento člověk si zaslouží pár řádek.

Narodil se do chasidské rodiny v carském Rusku a získal klasické ortodoxní vzdělání. Později však studoval v Berlíně, Vídni a Bruselu, kde ho ovlivnili angličtí myslitelé té doby. Patřil mezi příslušníky Chovevej Fijón – přeloženo Milovník Sijónu – a podle něj měl sionismus usiloval o přebudování země izraelské v „kulturní židovské centrum“. V tomto smyslu se zpočátku vyjadřoval kriticky k židovskému způsobu osidlování Palestiny a tvrdil, že Palestina, aby se mohla stát životaschopným židovským státem, musí být napřed budována jako kulturní židovské centrum. Například v souvislosti s budováním Hebrejské univerzity v jednom ze svých děl napsal: „Založení vlastní vysoké školy (. . .) nás přivede k našemu cíli blíže než sto zemědělských osad.“ Zdůrazňoval „morální, kulturní a duchovní prvky židovského nacionalismu.“ Zároveň ale „důrazně varoval před přezíravým a násilným chováním vůči Arabům, kterého se v Palestině začali někteří sionisté dopouštět.“ Podle jeho pojetí sionismu, měl tento ideový směr představovat „pokojné soužití a vzájemný respekt Židů a Arabů.“

Do roku 1936 židovští osadníci své Arabské sousedy stejně tvrdě pracující nevyháněli. Měli vysoké cíle, ale půdu si kupovali. A mnoho jim jí prodali bohatí Arabové, příslušníci významných rodů, například al-Husajní, an-Našášibí, Andul Hadi, el-Alami, aš-Šava a Šujerí. Tato finanční kolaborace – pokud se na to podíváze z pohledu Arabů byla natolik rozsáhlá, že palestinský nacionalismus měl vícero podob. Ta nejvíce nebezpečná byla ta, kterou razil militantní rod al-Husajní a jeho představitel Velký muftí jeruzalémský Mohamed Amín al-Husajní, terého jsem představil v předchozím díle.

Židé nepřišli kolonizovat, ale měli snahu zajistit přežití svého národa na základě tvrdé práce a zdokonalování člověka na půdě, kterou si pomocí kapitálu kupovali. Přicházeli poté, co opustili země ve kterých se narodili a začali žít jako komunita, která představuje radikální zvrat v dějinách tohoto národa. Založili novou kulturu, obnovili jazyk a věřili, že docílí svého, bez toho, že by museli použít sílu.

Když byla zveřejněna Balfourofa deklarace, měli za to, že nic nebrání a bránit nebude rozvoji jejich osidlování a přeměně země. A zde došlo k nárazu. Došlo k tomu, co Arabové rozhodně neočekávali.

Princ Fajsal na mírových jednáních v Paříži v roce 1919. Vpravo za ním stojí mimořádná osobnost Thomas Edward Lawrence, známý Lawrence z Arábie.

Arabské povstání bylo vojenské povstání Arabů proti Osmanské říši během první světové války. Vzpouru s britskou a francouzskou podporou vedl emír Mekky, Husajn ibn Alí al-Hašimí, který 10. června 1916 vyhlásil samostatné království Hidžáž. Cílem povstalců a britského plukovníka a rádce prince Fajsala, Thomase Edwarda Lawrence bylo vytvořit na středním východě jednotný arabský stát.

Britové tento záměr v úvodu povstání podpořili dopisem Henry McMahona komisaře v Egyptě. Po válce a rozpadu Osmanské říše však došlo k rozdělení velké části jejího bývalého území obývaného Araby mezi britské a francouzské mandáty Palestina, Irák a Sýrie a Libanon.

Následně zde sice vznikly pod patronátem metropolí samostatné státy, ale Balfourova deklarace byla c očích Arabů zradou. Cizí etnikum mělo získat významnou část území, které považovali za své a navíc i Jeruzalém, kde se nacházela významná místa Islámu. No významná sice byla, ale nebylo to muslimskou veřejností nijak zvýrazňováno. K tomu mělo teprve dojít.

Ale už v roce 1920, kdy došlo v prvním vážným nepokojům a útokům na židovskou populaci v Jeruzalémě, Safedu a jinde, se Jeruzalém stal středobodem arabské reakce na přítomnost sionismu v Palestině a současně se stal jedním z nosných pilířů palestinské a logicky i pak arabské protižidovské, proti sionistické a ve své době i protibritské mytologie.

Jeruzalém se stal významným místem islámu, že zde došlo k nanebevstoupení Proroka Muhammada, zváno „Al Isrá“. Tak je zvána 17. súra Koránu, která má 111 veršů, lze nalézt zde: https://www.koranoislamu.cz/sura/17/

Abych ukázal, že jsem slušný autor, tak vám vážení čtenáři sdělím, že popisuje noční cestu Proroka Muhammada z posvátné mešity v Mekce do nejvzdálenější mešity, což je mešita Al Aksá. Ze zdejší skály potom vystoupal do nebe za doprovodu archanděla Gabriela, před návratem na zem potom přijal přikázání včetně pěti denních motliteb. Poté se vrátil do Mekky.

Arabský nacionalismus se projevil velmi tvrdě už v roce 1920. Jako vše, co se v této oblasti světa děje dodnes, i toto bylo velmi složité.

Podle Balfourovy deklarace měla být v Palestině vytvořena domovina pro řidovský národ. V Evropě vznikaly státy a vše bylo řízeno dle práva národů na sebeurčění podle pravidel vydaných Společností národů. Tato zásada ale byla programově vyloučena pro území Palestiny, vzhledem k předvídanému odmítnutí sionismu a jeho aktivit, které Britové v daný čas podporovali. Toto rozhodnutí Společnosti národů podpořilo „radikalizaci“ arabského světa.

Dne 1. března 1920 zemřel na následky zranění Josef Trumpeldor v bitvě o Tel Hai, zraněn při těžké přestřelce se skupinou šíitských nájezdníků z Libanonu. To způsobilo hluboké znepokojení mezi židovskými vůdci, kteří se obrátili na britské vojenské orgány, aby řešily bezpečnost židovských komunit na celém území Palestiny. Jejich obavy však z velké části narážely na ignoraci vojenského guvernéra Ronalda Storrse a generála Edmunda Allenbyho. A to i navzdory varování Chaima Weizmanna, že „pogrom je ve vzduchu“. Ignorovány byly i formace od rozvědky.

Jediné, co bylo učiněno, bylo vydání komuniké o očekávaných problémech mezi Araby a Židy. Samotnému Weizmannovi a židovskému vedení tento postup připomínal pokyny, které ruští policejní a vojenští generálové vydávali v předvečer pogromů. V Rusku takové prohlášení vždy bylo de facto výzvou k zahájení útoků na židovské komunity.

Mezitím byla arabská očekávání zvýšena vyhlášením syrského kongresu ze dne 7. března o nezávislosti Velké Sýrie, s Faisalem I. jako jeho králem. Velká Sýrie je název pro iredentistický termín označující území a také krátkodobě trvající stát v roce 1920 přibližně na území dnešní Sýrie, Libanonu, turecké provincie Hatay, Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska. Tento krátce trvající stát pod vládou už uvedeného Fajsala z dynastie Hášimovců (později král Iráku) byl podporován velkou částí místní populace. Jak tento státní útvar měl vypadat, ukazuje mapka níže.

Ve dnech 7. a 8. dubna se ve všech Palestinských městech konaly demonstrace, obchody byly uzavřeny a mnoho Židů bylo napadeno. Útočníci nesli cedule se slogany jako „Smrt Židům“ nebo „Palestina je naše země a Židé jsou naši psi!“

Židovští vůdci požádali, aby britská armáda povolila vyzbrojení židovských obránců, což mělo nahradit nedostatek britských jednotek. Protože tato žádost byla zamítnuta, Ze’ev Žabotinsky, spolu s Pinhasem Rutenbergem zahájili organizaci výcviku židovských dobrovolníků k boji vlastním tělem a pomocí holí. Mnoho dobrovolníků bylo členy sportovního klubu Maccabi a někteří z nich byli veterány židovské legie. Do vypuknutí nepokojů bylo v Jeruzalémě denně cvičeno kolem 600 mužů. Žabotinsky s Rutenbergem také začali organizovat sbírku zbraní.

Pihnas Rutenberg a Ze’ev Žabotnisky, zakladatelé Hagany. Toho prvního si zapamatujte, k němu se ještě vrátíme