Jenže Velká Británie se pod vedením premiéra Arthura Neville Chamberlaina začala v tomto období jevit jako slabá a váhavá. Celý svět se díval na politiku ústupků, kterou reagovala na dění v Evropě. Koneckonců Woodheadova komise, která má uklidnit Palestinu potlačením židovských ambicí a co největším vyjitím vstříc Arabům je jeho dílo.

Britům a židovským jednotkám Brity vyzbrojených a vystrojených se situace začala vymykat z pod kontroly. Vojenská posádka v Palestině musela být posílena jednotkami z Egypta a nakonec i přímo z Velké Británie. Policie byla převedena pod operativní kontrolu velitele armádyd a vojenští činitelé nahradili civilní orgány při prosazování pořádku.

Britští vojáci odvádí zatčené příslušníky arabských povstaleckých jednotek po jejich porážce v Jeruzalémě v říjnu 1938

Arabové naznali, že Britové jsou morálně slabí a povstání propuklo vplné síle znovu. A děly se věcí zlé a horší než zlé. Jako příklad bych uvedl

Masakr ve městě Tiberias který se stal 2. října 1938. Místní Arabové pronikli do židovské čtvrti Kiryat Shmuel a zabili 19 Židů, z toho počtu bylo 11 dětí. Během masakru zapálilo 70 ozbrojených Arabů židovské domy a místní synagogu. Průnik vrahů byl realizován po vodě, pobřeží jezera nebylo hlídáno. Arabové navíc zabili dva britské policisty.

Zástupce britské mandátní správy uvedl, cituji: „Byly to systematicky organizované brutálně provedené popravy. Všech devatenáct zabitých Židů, včetně žen a dětí, bylo systematicky ubodáno k smrti. Byla nasazena armáda, ale bylo pozdě.“ Po tomto masakru Irgun navrhl společnou operaci s Haganou, aby Araby odstrašil od opakování, ale velení Hagany odmítlo.

Ale to nebylo vše. O necelé čtyři týdny později místní Arabové zavraždili 27. října židovského starostu Isaaca Zakiho Alhadifa.

 

Jednotka židovských dobrovolníků – příslušníků Hagany, vystrojená a vyzbrojená Brity pro pomoc při potlačení povstání

Stalo se i nemyslitelné: v říjnu 1938 se Arabům podařilo na několik dnů zcela ovládnout historické jádro Jeruzaléma. Následně po několika dnech bojů bylo vše znovu obsazeno britskou armádou, a to se podařilo ve všech městech. Bohužel venkov zůstal stále bojovou zónou. Rozkol mezi jednotlivými politickými frakcemi jišuvu se odrazil i v ozbrojených silách židů. Irgum zahájil otevřený boj s Brity. Přes dominantní spolupráci jišuvu s Brity na potlačení povstání, ukázaly některé události na samém konci konfliktu nadcházející změnu vztahů. A bylo to stejně zlé, jako to, co prováděli Arabové.

Dne 12. června 1939 byl zabit britský expert na výbušniny při pokusu o zneškodnění bomby položené příslušníky Irgunu poblíž jeruzalémské pošty.

26. srpna byli dva britští policisté, inspektor Ronald Barker a inspektor Ralph Cairns, což byl vedoucí Criminal Investigation Department, zavražděni při útoku skupiny teroristů z Irgunu.

Až v roce 1939 se povstalci vzepjali k poslednímu odporu. Ale výrazně posíleným Britům se podařilo prakticky eliminovat arabské povstalecké skupiny a obnovit v zemi pořádek. V roce 1939 počet Arabů vězněných za povstalecké aktivity stoupl na 9000, tedy na desetinásobek stavu o dva roky dříve. Zvláštní rychlé soudy zároveň zvýšily počet rozsudků smrti. Během let 1938-1939 bylo takto odsouzeno více než 100 Arabů, z toho víc než 30 bylo popraveno. Pro obnovení klidu rovněž Britové zaváděli kolektivní tresty pro celé vesnice. Dále docházelo k trestným demolicím domů. Je uváděno, že ve vesnici Baka al-Garbija bylo takto zničeno 53 domů.

I takové škody dokázali arabští povstalci napáchat

Zároveň ovšem došlo k vydání takzvané Bílé knihy, která vycházela vstříc arabským přáním trvale omezit židovskou imigraci a připravit půdu pro budoucí nezávislou Palestinu s arabskou etnickou většinou.

Mezi Židy rostou protibritské nálady. Židovský předák David ben Gurion zároveň ale zformuloval židovskou politiku po dobu druhé světové války následovně:

„Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.“

Jaké tyto události měly vliv na židovskou populai v Palestině?

V celkovém kontextu vývoje židovského osídlení ve 30. letech byly fyzické ztráty, které židé utrpěli během arabského povstání nevelké, ale z lidského hlediska byly velmi těžké. Bylo zabito 183 židů, 669 jich bylo těžce zraněno a více než 30 000 se stalo krátkodobými nebo trvalými uprchlíky. Došlo k velkým škodám na majetku, ale žádná osada nebyla úplně zničena, naopak jich několik desítek nově vzniklo. Do Palestiny přišlo přes 50 000 nových židovských přistěhovalců a díky tomu v roce 1936 tvořili Židé asi jednu třetinu populace.

Jak už jsem uvedl, tato zuřivá skoro válka vedla k dalšímu rozevření nůžek ve vztazích mezi oběma národy. Zrychlil se, a to výrazně, rozvoj ekonomiky a infrastruktury tam, kde to spravovali židé, naopak v arabském sektoru došlo k hlubokému úpadku. Například zatímco se do této doby Tel Aviv spoléhal na nedaleký arabský přístav v Jaffě, tyto nepřátelské akce vedly k tomu, že Tel Aviv si vybudoval vlastní přístav a to znamenalo úpadek starobylé Jaffy. Byly založeny železárny na výrobu pancéřových plechů pro výrobu improvizovaných obrněných automobilů a byly položeny základy dosti primitivního zbrojního průmyslu. Rostla dopravní akceschopnost a dopady krize byly zmírněny tím, že za stávkující arabské zaměstnance zastoupili nezaměstnaní židé. Většinu důležitých průmyslových odvětví v Palestině nyní vlastnili Židé a v obchodě a bankovním sektoru měli mnohem lepší postavení než Arabové.

Improvizovaný obeněný autobus – produkt dílen jišuvu

Jako poslední výsledek spolupráce s britskou armádou můžeme uvést, že mnoho tisíc mladých židovských mužů získalo kvalitní vojenský výcvik a mnoho z nich i bojové zkušenosti.

Ačkoli byli židovští představitelé v Palestině velmi rozzlobeni tím, co obsahovala nová, v pořadí už třetí Bílá kniha z roku 1939 výrazně omezující židovskou imigraci, David Ben-Gurion zůstal v klidu, protože věřil tomu, co mu řekl Neville Chamberlain. Tedy že tato politika potrvá jen po dobu války. Díky tomu židé v Palestině zůstali naprosto loajální a během války se k Britským silám připojilo přes 30 000 Židů a jak v boji tak v podpoře bojového úsilí. Irgun zastavil operace proti Britům až do roku 1944.

A jaký dopad měla porážka povstání na arabskou populaci?

Můžeme říci jedním slovem: KATASTROFÁLNÍ!

V bojích bylo zabito více než 5 000 arabských povstalců i civilistů. Britská armáda nasadila pěchotu, jízdu, dělostřelectvo, letectvo. Počet raněných byl odhadnut na více než 15 000. Vzpoura oslabila vojenskou sílu palestinských Arabů před jejich konečnýn střetem s židovskými silamy, ke kterému mělo v budoucnosti dojít a také došlo. Byla to občanská válka a válka za nezávislost vybojované v letech 1947 až 1949. Vzpoura z tohoto pohledu byla kontraproduktivní, ale to nikdo v daném čase nemohl tušit. během povstání se britské úřady pokusily zabavit araským obyvatelům všechny zbraně. To se nepodařilo, ale i tak ztráty výzbroje byly značné. Toto a odstranění hlavních osobností arabského politického světa vedlo k velkému morálnímu, politickému a sociálnímu oslabení palestinské populace už navždy. Nerovnováha mezi židovskou a arabskou ekonomickou výkonností, sociální soudržností, politickou organizací a vojenskými schopnostmi už překročila pomyslný rubikon a Arabové už to nedokázali napravit.

Muftí Amin al-Husajní a jeho podporovatelé namířili nenávist proti jakékoliv osobě, která měla jiný názor než muftí. Jejich národním bojem se stala náboženská svatá válka a i ten kdo se prohlásil za inkarnaci jak víry, tak vůdce byl pouze tento člověk. Každý, kdo odmítl jeho vedení, názory a rozkazy, byl určen k likvidaci. Po zveřejnění Peeleovy zprávy se prudce zvýšil počet vražd arabských vůdců, kteří byli Muftímu v opozici. To vedlo k dalšímu velkému oslabení arabských elit. Tento kolotoč vražd vedl nakonec ke dvěma věcem. Předně část opozičních Arabů začala spolupracovat s židy. A za druhé mnoho bohatých Arabů začalo svoji půdu a majetky prodávat nově příchozím imigrantům a odcházeli z území mandátní Palestiny do zahraničí. Převážně do Libanonu a Jordánska. To následně opět oslabovalo ekonomickou sílu Arabů a židé sílili.

Sedící muž se jmenoval Yusuf Sa’id Abu Durra

Byl to jeden z hlavních vůdců povstání. Než se stal povstalcem, byl prodejcem pohonných hmot. Vynikal osobní statečností, mimořádnou krutostí a paranoiou. Jeho jednotky útočily na Židy, Brity a neváhal popravovat předáky palestinských vesnic, které podezřívall z kolaborace s Brity. Takových bylo mnoho a jejich osud byl stejný – smrt v boji, či zajetí a poprava. Tohoto muže ani nepopravili Britové. Protože vraždil i v Jordánsku, byl zajat zajordánskou legií a oběšen po rozsudku jordánského soudu.

Tisíce palestinských domů byly zničeny a kvůli generální stávce a devastaci polí, plodin a sadů vznikly obrovské finanční škody. Vzájemný ekonomický bojkot obou komunit výrazně více poškodil křehkou arabskou ekonomiku ztrátou prodejů a zboží a zvýšenou nezaměstnaností.

Vzpoura nedosáhla svých cílů, i když se jí připisuje, že díky ní vznikla národní arabská palestinská identita. Arabové tvrdí, že díky ní ale byla doslova vynucena nová Bílí kniha, v níž Británie ustoupila od dělícího uspořádání navrženého Peelovou komisí ve prospěch vytvoření dvounárodního státu do deseti let. Tím je dle Arabů zrušeno vše, co bylo do té doby garantováno a Stát Izrael není legitimním státem. Bohužel pro ně, Společnost národů konstatovala, že tato kniha byla a stále je v rozporu s posláním Britského mandátu.

Nakonec to, co rozhodlo o dění v Britském mandátu Palestina bylo to, že v Británii pochopili, že se blíží válka a není možno ji zastavit. Už nebylo koho obětovat tak jako Československo. Britské politické vedení došlo k závěru, že ačkoliv se mohou spolehnout na podporu židovského obyvatelstva v Palestině, podpora arabských vlád a obyvatelstva v oblasti velkého strategického významu je důležitější. Premiér Neville Chamberlain dospěl k závěru, cituji:
„pokud musíme urazit jednu stranu, urážejme spíše Židy než Araby.“
Musíme si totiž uvědomit, že Arabové ovládali veškeré zdroje ropy pro Velkou Británii a Francii a bez ropy se bojovat v roce 1939 nedalo. Kdybych byl drzý a tak trochu hnusný, klidně bych řekl, že za mír hodil větev na Československo a za ropu na Židy v Palestině i jinde.

V únoru 1939 svolal ministr zahraničí pro vládu Malcolm MacDonald konferenci arabských a sionistických vůdců o budoucnosti Palestiny v Londýně, ta ale skončila bez dohody 27. března. Nová vládní politika zveřejněná v Bílé knize ze dne 17. května 1938 byla již stanovena a navzdory židovským protestům Britové zůstali na svém.

Záběr z této konference, kvalitnější jsem nesehnal

Mezi britskými úředníky totiž rostl pocit, že jim v Palestině nezbývá nic jiného. Snad jediným úspěchem arabského povstání bylo to, že Britové byli z Palestiny zoufalí. Generálmajor Bernard „Monty“ Montgomery to okomentoval: „Žid zavraždí Araba a Arab zavraždí Žida. To se nyní děje v Palestině. A bude to s největší pravděpodobností trvat dalších 50 let.“

Jeruzalém, 18. květen 1939 – demonstrace proti Bílé knize a výsledkům konference v Londýně – řečníkem je Yitzhak Ben-Zvi. Budoucí druhý prezident Státu Izrael. Ale už bylo pozdě.

Dne 1. září 1939 Německo zaútočilo na Polsko. Dne 3. září Velká Británie a Francie vyhlásily válku Německu. Události se daly do pohybu a dění v Palestině bylo považováno za důležité, ale ne za životně důležité.

Palestina se stala po celou válku relativně klidným místem. Navíc se zde soustředili velké počty lidí ze zaniklého Československa a poraženého Polska, kteří chtěli dále bojovat. Odtud po výcviku v táborech u Jeruzaléma Be’er Šeby šlo do války o mnoho víc našich občanů židovského i nežidovského původu. Na 30 tisíc Židů z Palestiny bojovalo v řadách britských královských sil všude, kde vojáci Jejího veličenstva bojovali. A bojovali dobře. Veškerá židovská populace v Palestině se potom aktivně zapojila do válečného úsilí tím, že produkovala potraviny a některé druhy bojového materiálu pro potřebu bojujících britských sil v severní Africe, Itálii a v Sýrii.

Tímto bychom mohli ukončit tento díl a v dalším se podíváme na události od konce války do roku 1949.