Židovský skauting je dosud neprozkoumaným a málo popsaným fenoménem. Českoslovenští prvorepublikoví židovští skauti a členové sionistických mládežnických hnutí působili na stovkách míst v celém tehdejším státě (t. v historických českých zemích, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi) a přesto o nich dodnes téměř nic nevíme.

Jednotlivé organizace židovských skautů, tj. Tchelet Lavan (někdejší Blau-Weiss), Hašomer Kadimah, Hašomer Hacair, Makabi Hacair, Bnei Akiva, Brit Trumpeldor, Brit Masada, Sbor židovských junáků-skautů, El Al a Hacofe se až na výjimky začlenily do dvou největších čs. skautských celků, Svazu skautů a skautek RČS a Federace čs. skautů. Pracovaly ale také židovské skautské oddíly přímo registrované ve Svazu.

Kromě klasického skautského programu měly židovské organizace něco navíc: sionistickou výchovu, jako nutný předpoklad pro přesídlení některých svých členů do Palestiny. Jedná se o sociologický výrazný fenomén, kterému je třeba věnovat pozornost, protože poprvé byl sakuting brán jako širší základna vhodná pro uskutečnění i jiných, než jen výchovných cílů.

Židovští skauti a sionističtí činovníci zaplatili během druhé světové války strašlivou cenu. Obrovské množství jich zahynulo v nacistických koncentračních táborech a zůstalo jen málo z nich, kteří o své činnosti mohli podat svědectví. Většina těch, kteří přežili, odešla v mezidobí 1945-1949 do Izraele.

Židovský skauting právem byl a zůstal součástí globálních dějin skautingu československého a příběh celého tohoto hnutí stejně jako „malé osobní dějiny“ jednotlivců nepotvrzují teorii o Židech jako ovcích jdoucích na porážku. Naopak: jsou dokladem životnosti idejí, ve kterých židovští sionističtí skauti vyrůstali a se kterými se identifikovali. Stát Izrael na jehož vzniku se podíleli, je toho důkazem.