Kibuc byl dobře připraven k obraně. Byla vybudována zákopová pásma, pasti na tanky, podzemní úkryty a palebná postavení pro protitankovou zbraň PIAT. 

Z rozhodnutí místního velitele a se souhlasem velení Hagany, byly před příchodem Egypťanů z kibucu evakuovány všechny děti a ženy, které se nemohly účastnit obrany. Pro evakuaci byly použity improvizované obrněné automobily. 

Obraně velel důstojník Hagany Abba Kovner. Velel 110 příslušníkům Hagany a místních dobrovolníků a dvěma družstvům Palmachu. Včetně něho to bylo 130 obránců, z toho počtu bylo 20 žen.

Abba Kovner, je to ten výrazně působící černovlasý chlapík v pravé části fotografie. Zkušený veterán, statečný a inspirující člověk

Sám Abba Kovner je osobnost, která by stála za dlouhou práci. Byl to litevský Žid, obyvatel hlavního města Vilnius. Když do města dorazila německá armáda skončil ve vilniuskem ghettu. Zde se stal příslušníkem židovského ozbrojeného odboje. Byl jedním z lidí, co se pokusili vyvolat povstání, jakmile jim došlo že ghetto je jen čekárnou na vyvraždění zde soustředěné populace. Nepodařilo se, ale utekl a stal se partyzánem. Získal tak mnoho bojových zkušeností.

Po osvobození Vilniusu Rudou armádou v červenci 1944 se Kovner stal jedním ze zakladatelů hnutí Berihah, které po válce pomáhalo Židům uniknout z východní Evropy. Bylo to proto, že i po válce zde pokračovaly pogromy proti židům, nyní už pod taktovkou místních lidí.

Také se podílel na vytvoření tajné organizace, která měla likvidovat strůjce a vykonavatele holocaustu. Cílem mělo být napřed zabít co největší množství Němců, později byly plány změněny na pokusy zabít co nejvíce příslušníků zbraní SS držených v zajateckých táborech.

Kovner vstoupil do Hagany v prosinci 1947 a brzy poté, co Izrael v květnu 1948 vyhlásil nezávislost, se stal kapitánem brigády Givati. Je uznávaným básníkem a spisovatelem, byl veřejně aktivní, ale nikdy se nestal politikem.

Egypťané se na svůj útok připravovali dva dny. Jenže v obráncích vedených Kovnerem měli naprosto rovnocenného protivníka. Kovner tři roky bojoval s Němci, a Egypťanů se neobával pro jejich vojenské kvality. Starosti mu dělal jejich počet.

Těsně po rozednění 19. května zaútočily na kibuc po silné dělostřelecké přípravě oba dva egyptské prapory pěchoty podporované tanky a obrněnými transportéry.  Egypťanům se podařilo prolomit obvodový plot, ale po třech hodinách těžkých bojů včetně bojů muže proti muži, ve kterých vynikali příslušníci Palmachu, byli odraženi a zanechali za sebou desítky mrtvých.

Obránci kibucu utrpěli ztráty pět mrtvých a jedenáct zraněných.

Jenže velitelé egyptští se dopustili velké hlouposti. Jejich bezbřehý optimismus daný jejich zničující převahou vedl k tomu, že poslali příliš brzy do Káhiry informaci, že kibuc obsadili, což s velkou slávou opakovaně vysílal káhirský rozhlas. Ostuda, že by jeden bučel jak opuštěná kráva. Aby ji bylo možno odčinit, Egypťané kibuc prostě dobýt museli.

Následující den Egypťané zahájili několik dalších útoků. Zdroje se různí, počet je uváděn čtyři nebo sedm. Pokaždé byli odraženi, a jejich ztráty na padlých a raněných rostly. Ten den bylo vyřazeno z boje kolem 150 Egypťanů. Bohužel tyto těžké boje oslabily i obránce. Dalších třináct Izraelců zemřelo a dvacet bylo zraněno.  Té noci Palmach vyslal četu posil, včetně šesti dezertérů z britské armády, s dalším PIATem a třemi kulomety. To byla významná posila a obránci nabrali dech.

Egypťané nakonec doplatili na to, že jich bylo na bojišti příliš mnoho. A protože nedokázali v potřebné kvalitě sladit dělostřeleckou podporu, útoky pěchoty a tanků, často stříleli sami proti sobě . Byl to takový malý festival vojenské nemohoucnosti.

Po útocích 20. května se Egypťané rozhodli reorganizovat svoje síly, doplnit munic a hlavně začali ladit vzájemnou součinnost. Generál Mwawi nakonec zlepšil koordinaci mezi svými jednotkami. Aby své ztráty snížil co nejvíce, rozhodl se zastavit útoky a strávil 21.–22. květen dělostřeleckým ostřelování kibucu. Současně egyptské letectvo kibuc dvakrát bombardovalo a hlavně zabránilo posilové koloně proniknout k obráncům.

Budovy osady byly dělostřelbou rozbity na kus nebo srovnány se zemí a obránci se stali „obyvateli jeskyní a tunelů“. Večer 22. května, kdy obránci měli kolem 50 zraněných po dělostřelbě a náletech, kterým se nemohli nijak bránit, požádali o povolení zničený kibuc opustit a vrátit se k hlavním silám Hagany, bojující na sever od nich. Nebylo jim to povoleno.

Poslední egyptský útok 23. května se už Egypťanům vydařil. Díky výrazně lepší součinnosti se jim podařilo část kibucu obsadit. Přesto ale utrpěli opět velké ztráty a to je zabrzdilo. V noci se izraelští obránci, vyčerpaní boji a téměř bez munice, poté co k tomu obdrželi souhlas nadřízeného velitele, stáhli ze zničené osady.

Jejich odchod se všemi raněnými a výzbrojí Egypťané nezpozorovali. Následující den zahájili čtyřhodinovou dělostřeleckou palbu na nyní prázdný kibuc. Poté opuštěný kibuc vzali útokem a bez dalšího boje a ztrát ho obsadili. Nedobyli. Jen obsadili. A konečně mohli slavit.

Izraelská zdržovací akce u Yad Mordechai poskytla nově zřízeným izraelským obranným silám čas na organizaci obranné linie proti egyptskému tažení směrem k Tel Avivu. 5. listopadu 1948, ve dnech následujících po operaci Yoav, izraelské síly znovu ruiny kibucu dobyly.

A zde se – už po několikáté, protnuly naše poválečné dějiny s děním ve Státu Izrael.

Jad Mordechai jeho obránci dokázali udržet proti velké přesile 5 dní. Pět dní byly egyptské síly upoutány k tomuto místu a nemohly postupovat na sever k Tel Avivu, který byl od nich několik denních pochodů. A celou tu dobu se izraelské síly mohly konsolidovat, zakopávat a připravovat na další boje. Ale to nebylo všechno. Tato doba stačila k tomu, že na bojišti mohlo dojít k zásadní kvalitativní změně.

Urputně bojující právě se rodící izraelské vojenské síly měly i svoji leteckou složku. Byla nazývána Cheyl Ha Avir, a vznikla oficiálně 27. května 1948 z letecké složky Hagany, nazývané Šerut Avir. Na počátku války s arabskými státy toto letectvo mělo celkově 31 letadel mnoha typů – sportovních, cvičných i bojových odkoupených jako poškozené nebo nepotřebné stroje kdekoliv se jen dalo.

Letadel tedy něco málo bylo. Bohužel jejich použitelnost v právě začaté válce byla minimální. Arabské síly získaly okamžitě vzdušnou převahu a Hagana nebyla bez vzdušné podpory schopna plnit úkoly a navíc letecká činnost nepřítele jí způsobovala ztráty na lidech a morálka to také nesla velmi těžce.

Už 15. května 1948 totiž stroje egyptské REAF- egyptské královské vzdušné síly –  zničily na zemi 12 izraelských strojů a po 18. květnu zahájila pravidelné bombardování Tel Avivu a jednotek, které jej bránily na zemi. Izrael prostě letadla potřeboval, a to hodně rychle.