Praha Jeruzalém

Nezadatelné právo židovského národa na Zemi Izrael je nejen biblické, ale je zakotveno i v mezinárodně uznávaných smlouvách a dokumentech.

Autoři: Hillel Fendel a Chaim Silberstein, Keep Jerusalem, 3. února 2022

Myslí to Evropská unie vážně?

V prohlášení, které zřejmě nebylo před vydáním přezkoumáno, Evropská unie bez výhrad prohlásila, že izraelské vystěhovávání nelegálních arabských squatterů z pozemků ve vlastnictví Židů a demolice nelegálních staveb na veřejné půdě jsou „podle mezinárodního práva nezákonné“.

Je možné, že EU je zbytečně rozptylována možností ruské invaze na Ukrajinu, která se ocitne na hranicích hlavních evropských států. To však není omluvou pro nepodložená prohlášení týkající se jednoho z nejžhavějších míst na světě: svatého města Jeruzaléma.

Předmětem oznámení EU bylo provedení pět let starého soudem schváleného příkazu ke konfiskaci pozemků, proti němuž místní Arabové široce a násilně protestovali. Pozemek byl určen pro výstavbu šesti dětských center a speciální školy pro místní arabské obyvatelstvo. Že by se Izrael staral o své arabské obyvatele více než samotní Evropané?

Evropská unie při odsouzení vystěhování vydala podobné prohlášení jako před rokem, kdy Izrael vystěhoval z pozemku ve vlastnictví Židů dlouhodobě dřepící arabskou rodinu. Předchozí prohlášení tvrdilo, že Izrael je v Jeruzalémě „okupační mocností“, a označilo izraelskou osidlovací politiku za „nezákonnou podle mezinárodního práva“.

V prohlášení, které je snad jediným truismem, EU uvedla, že pokračování izraelské osidlovací politiky „podkopává životaschopnost řešení dvou států… a vážně ohrožuje možnost, aby Jeruzalém sloužil jako budoucí hlavní město obou států“. Toto hodnocení, zřejmě míněné jako varování, vítá většina Izraelců a podle průzkumů dokonce i mnoho Arabů v Jeruzalémě.

Nezadatelné právo židovského národa na Zemi Izrael je nejen biblické, ale také je zakotveno v mezinárodně uznávaných právních smlouvách a dokumentech, které začaly platit již před sto lety.

V červenci 1922 Liga národů, předchůdkyně dnešní Organizace spojených národů, jednomyslně schválila pro židovský stát území vytyčené pro tento účel na konferenci v San Remu v roce 1920. Dokument začíná: „Vzhledem k tomu, že bylo uznáno historické spojení židovského národa s Palestinou a důvody pro obnovení jeho národního domova v této zemi…“.

Stanovil židovské zákonné právo podle mezinárodního práva usadit se kdekoli v západní Palestině, tj. v oblasti mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. To zahrnuje území, které dnes někteří nazývají Západní břeh Jordánu (řeky Jordán), ale obecně je známé jako Judea a Samaří.

Článek 6 ve skutečnosti podporoval „těsné osídlení Židů na této půdě, včetně státní půdy a pustiny, která není potřebná pro veřejné účely“. To jasně naznačuje, jak napsal autor a odborník Eli E. Hertz, že nejenže izraelská kontrola nad těmito oblastmi není nezákonná, ale že mezinárodní tlak na Izrael, aby se z nich stáhl, je nezákonný!

Organizace spojených národů poté, co při svém vzniku převzala pravomoci Společnosti národů, pak tyto podmínky potvrdila.

Odborník na mezinárodní právo Dr. Jacques P. Gauthier z Kanady napsal svou doktorskou práci o právním statusu Jeruzaléma. Jeho závěr po 1 300 stranách a 3 200 poznámkách pod čarou zní, že světové společenství národů udělilo židovskému národu neodvolatelná zákonná práva na Jeruzalém a na celé území západně od řeky Jordán v neporušené řadě smluv a rezolucí počínaje Balfourovou deklarací a konferencí v San Remu, jakož i potvrzeními Společnosti národů a OSN.

Veškerá tvrzení, že si Arabové zaslouží stát v Judeji, Samaří a Gaze, jsou proto neopodstatněná. Jak totiž Dr. Gauthier často opakuje, právní zásada „la chose jugée“ (souzená otázka) znamená, že jakmile bylo o dané otázce rozhodnuto, jako tomu bylo na výše uvedených poradách, stává se nezvratnou a navždy závaznou v rámci „posvátného trustu“.

Po vzniku OSN vpadlo do země sedm arabských armád, které se snažily nejen vyhladit židovskou přítomnost v této zemi, ale také zabránit vzniku židovského státu, což bylo v rozporu s deklarovaným záměrem OSN. „Izraelská válka za nezávislost v roce 1948 byla považována za zákonnou a vedenou v sebeobraně,“ píše Hertz, „což se může odrážet v rezolucích OSN, které Izrael označily za ‚mírumilovný stát‘, když žádal o členství v OSN,“ a to jak Radou bezpečnosti OSN, tak Valným shromážděním.

Do doby, než se o necelých 20 let později arabské armády znovu pokusily zničit Izrael, nedošlo k žádným změnám v právním statusu země. Tím se stala Šestidenní válka, po níž Izrael nakonec získal kontrolu mimo jiné nad Judskem a Samařím – a mohl uplatnit svá výše zmíněná práva na jejich osídlení.

I kdybychom ignorovali San Remo a OSN, Prof. Hon. Stephen M. Schwebel, bývalý předseda Mezinárodního soudního dvora (ICJ), zcela jasně říká, že vojenská aktivita Izraele během této války byla čistě obranná a že „stát jednající v rámci zákonného výkonu svého práva na sebeobranu může obsadit a okupovat cizí území, pokud je takové obsazení a okupace nezbytná pro jeho sebeobranu“.

Judea a Samaří byly v letech 1948-1967 spravovány Jordánskem (které zde jako suverénní uznala pouze Velká Británie a případně Pákistán), přičemž v tomto období byly osídleny Araby bez uznaného národního útvaru (a ani nemohly být, protože jejich národní práva na tuto oblast byla záměrně ponechána bez uznání). Ve světle všech výše uvedených skutečností se Schwebel a další odborníci shodují: Izrael má nejlepší právní nárok na Judsko a Samaří.

Možná by Evropská unie chtěla zvážit, zda bude stále dokola papouškovat, že židovské osídlení Země izraelské je podle mezinárodního práva nezákonné. Sto let historie říká, že se EU mýlí.

04.02.2022 06:42 Daniel Žingor326Zdroj: United with Israel

Klíčová slova