Nesmíme se vzdát silné armády; mezinárodní záruky nemohou nahradit strategická aktiva; a nesmíme přivírat oči vůči diktátorským režimům a agresivním vládcům. Zde je to, co se Izrael musí naučit z trpkého osudu Ukrajiny.

Autor: Emanuel Shilo, redaktor časopisu Besheva, přeložil Hillel Fendel, 8. března 2022

1. Rusko-ukrajinská válka není typem války, které můžeme jen pasivně přihlížet.

Nejde o íránsko-iráckou válku, kdy jsme oběma stranám jen přáli hodně štěstí. Ačkoli má ukrajinský národ, stejně jako národ ruský, temnou historii pošpiněnou vražedným pronásledováním Židů a antisemitismem, tentokrát dobře víme, kdo je agresorem a kdo obětí.  Náš přirozený morální instinkt nás jasně vede k podpoře mírumilovné Ukrajiny. Před osmi lety jí Rusko vyrvalo z rukou Krymský poloostrov a nyní je ohrožena samotná existence této země jako nezávislého státu.

Tato válka vyvolává melancholické myšlenky v srdcích všech, kdo usilují o světový mír. Jestliže jsme si ještě nedávno naivně mysleli, že v 21. století se krvavé války odehrávají jen v odlehlých koutech mezi zaostalými zeměmi třetího světa, východoevropská realita nás nyní obchází, aby nám vlepila facku.

Pokud jsme si mysleli, že pád komunistického režimu v Sovětském svazu znamenal konec ruské imperialistické agrese, Putin a jeho parta se objevili, aby nám připomněli, že diktatury mají mnoho podob.

Stejně jako v dobách před druhou světovou válkou tváří v tvář militarismu nacistického Německa opět vynikla slabost mírumilovných západních národů. „Chceš-li mír, připrav se na válku,“ říká staré latinské přísloví, ale zdá se, že evropské země na tuto jednoduchou pravdu zapomněly.

V posledních několika desetiletích stále více omezují investice do svých armád a zbrojení. Teprve nyní, ve světle Putinovy kruté války, si náhle vzpomněly, jak je důležité, aby se dokázaly bránit samy, aniž by se spoléhaly na to, že to za ně udělají Spojené státy.

2. Ne že by neexistovaly varovné signály tohoto zhoršení světové bezpečnosti.

Putinovy kroky na domácí i mezinárodní scéně, včetně téměř úplného zrušení polodemokratické formy vlády, které se Rusko těšilo posledních 30 let, přesně ukazovaly, s jakým typem siláka má svět co do činění. Jeho krutost, kterou v těchto dnech vidíme na Ukrajině, je doma dobře známá již několik let, a o to více je zřejmé, že Západ se zachoval téměř trestuhodně nedbale, když se nepřipravil dříve, aby Putinovi zabránil v páchání dalších zločinů.

Země NATO prohlásily, že v případě poškození suverenity některé ze zemí NATO vyrazí do války – konkrétně vynechaly Ukrajinu, jejíž snaha o vstup do NATO dosud nebyla realizována. Tato aspirace je vlastně jedním z důvodů, kterými Putin ospravedlňuje svůj útok.

Putin správně pochopil, že NATO a Západ nebudou bojovat na obranu Ukrajiny – přestože Budapešťské memorandum z roku 1994 zavazuje USA, Anglii a Rusko k zachování ukrajinské suverenity výměnou za to, že se Ukrajina vzdá svých jaderných zbraní. Tady v Izraeli jsme měli spoustu vlastních historických precedentů, které ukazovaly, jakou cenu mají takové mezinárodní záruky – ale pokud někdo ještě potřeboval důkaz, dostal ho právě teď.

3. Přestože je zřejmé, kdo je v této válce ten zlý a kdo ten hodný, Izrael nemá důvod spěchat a plně se zapojit do protiruské fronty.

Izrael potřebuje přiměřeně dobré vztahy s Ruskem, aby mohl vést naši obrannou válku proti íránské agresi proti Izraeli v rámci Sýrie. Právě Rusko nám umožňuje útočit na íránské dodávky zbraní do Sýrie.

Národy Západu nemají v úmyslu ohrozit své vojáky ve vojenském tažení proti Rusku na ukrajinské půdě, a proto nemohou požadovat, aby se Izrael střetl s Ruskem a ohrozil tak své vlastní vojáky a občany zde doma.

Kromě toho: Stejné země, které požadují, aby Izrael nevystačil s humanitární pomocí Ukrajině, ale aby jí poskytl i zbraně – samy se zdržují uvalení účinných ekonomických sankcí, které by mohly odstranit íránskou jadernou hrozbu vůči existenci Izraele. A co víc: A ještě víc: ve skutečnosti netrestají ani Čínu a Rusko za jejich prosperující vztahy s Íránem, které režimu ajatolláhů umožňují vytrvale usilovat o získání atomových zbraní.

Je to velmi jednoduché: Izrael nemůže věřit Západu, že bude stát na jeho straně – ani vůči Íráncům, ani vůči Rusům. Proto si Izrael prostě nemůže dovolit střet s Ruskem, navzdory našim sympatiím k obětem Ukrajinců a jejich odvážnému židovskému prezidentovi.

Úkol udržovat světový mír a trestat agresorské země je třeba přenechat silným a velkým státům, jako jsou USA, Velká Británie a Francie. Na druhou stranu Izrael, malý stát obklopený nepřáteli, se rozhodně musí starat především o sebe a své občany. Naše podpora odvážnému válečnému úsilí Ukrajiny musí být vyjádřena dodávkami potravin a lékařské pomoci, absorpcí židovských válečných uprchlíků a prezentací jasného etického postoje vůči ruské agresi – i kdyby v reakci na to Rusko oznámilo neuznání izraelské svrchovanosti na Golanských výšinách.

4. Poučení, které si Izrael musí z této války vzít, je zcela jasné: i v době raket dlouhého doletu stále trvá hrozba dobytí země.

Navzdory ekonomické zátěži s tím spojené musí Izrael i nadále udržovat silnou pozemní armádu, která dokáže reagovat na jakýkoli útok na něj.

V žádném případě nesmíme považovat mezinárodní záruky za náhradu hmatatelných strategických aktiv. Proto musí být jakákoli myšlenka vzdát se údolí Jordánu smetena ze stolu. Naše kontrola nad touto oblastí je naprosto zásadní tváří v tvář hrozbám z východní fronty – z Jordánska i odjinud.

Aby tato myšlenka byla skutečně smetena ze stolu, musí být židovský osídlovací podnik v údolí Jordánu výrazně zahuštěn a oblast musí co nejdříve přejít pod izraelskou svrchovanost.

Dalším závěrem musí být odstranění koncepce palestinského státu z diplomatické agendy. Judea a Samaří (Západní břeh Jordánu) musí zůstat v našich rukou, především kvůli naší Tóře a našim hodnotám.

Ale konkrétně ti, kteří věří, že hodnota „míru“ je nadřazena ostatním důležitým hodnotám, si musí uvědomit, že diktátorský palestinský stát, který prosazuje étos džihádu a teroristických mučedníků, je přesně tím, co ohrožuje mír v naší zemi.

Stejně jako si Rusko mohlo vybrat mír a klid, ale místo toho se rozhodlo pro válku, platí totéž pro naše arabské sousedy. Neustále mávají praporem terorismu a „odporu“ proti izraelským „okupantům“ a o mír neusilují. Nejlepším příkladem je Gaza, kterou mohl Hamás po stažení Izraele v roce 2005 rozvinout v ráj, ale místo toho se rozhodl z ní udělat teroristickou entitu s velkým raketovým arzenálem, který čas od času použije proti Izraeli.

Silný Izrael od Jordánu po Středozemní moře, sebevědomý duchem a jistý si svou cestou, se silnou armádou a rozvinutou ekonomikou, je nejlepší zárukou toho, že to, co se nyní děje na Ukrajině, by se u nás nikdy nemohlo stát.