Objev „palestinismu“.
Autor: Joseph Puder 21. 6. 2022
Tento měsíc od kterého uplynulo 55 let, musí být zapsán jako jedno z nejslavnějších období v análech židovských dějin. Šlo o šestidenní válku, která začala 5. června 1967. O necelý týden později válka skončila. Arabské státy Egypt, Jordánsko a Sýrie byly poraženy. Vojenské kontingenty z Iráku, Maroka a Saúdské Arábie utrpěly vysoké ztráty. Egypt ztratil celý Sinajský poloostrov a pásmo Gazy. Jordánsko, které po válce v roce 1948 nezákonně anektovalo Staré město v Jeruzalémě a Západní břeh Jordánu (Judsko a Samaří), nyní o tato území přišlo. Damašský režim využíval strategické Golanské výšiny k ostřelování izraelských kibuců podél Galilejského jezera a zaměřoval se na izraelské zemědělce, teď byly Golanské výšiny v izraelských rukou. Izrael se přes noc proměnil územně, ale ještě výrazněji z hlediska národního smýšlení. Země se změnila z pochmurné nálady, která válce předcházela, na euforii a nadšení.
Bůh opět učinil pro svůj lid zázrak.
Spolu se slávou však přišly i důsledky neuvěřitelného izraelského vítězství. Objevila se nová realita, která měla zrodit věk teroru a nestability. Šestidenní válka dala vzniknout nepředvídatelným událostem, včetně vzniku „palestinismu“. Šok, který arabský svět pocítil po šestidenní válce, a rozsah arabské porážky od „opovrhovaných a slabých Židů“ byl pro arabskou mysl hluboce ponižující. Urychlil zánik „násirovství“, panarabismu a arabského nacionalismu jako převládajících ideologií v arabském světě. Válka zdiskreditovala sekulární arabské vlády a přispěla k vzestupu politického islámu.
Gamál Abdel Násir, egyptský diktátor a hrdina arabských lidových mas, který se v květnu 1967 chlubil, že “ zlikviduje sionistickou hrozbu“, utrpěl osobní ponižující porážku. Svou pověst se snažil zachránit tím, že z arabské porážky obvinil zásah Ameriky a Velké Británie ve prospěch Izraele, což byla naprostá lež. Nemohl však vzít zpět lži, které řekl králi Husajnovi a egyptskému lidu o vítězstvích na bojišti proti Izraelcům a o tom, že jeho letectvo útočí na izraelské cíle. Po šestidenní válce byli Arabové na Západním břehu Jordánu a v Gaze od nynějška zodpovědní za to, aby si sami určili svůj osud…
Před šestidenní válkou se arabská identita na Západním břehu Jordánu a v Gaze neoznačovala jako palestinská. Termín Palestinci byl přijat až poté, co Izrael převzal kontrolu nad těmito oblastmi. Arabové na Západním břehu Jordánu a v Gaze byli dříve Jordánci, respektive Egypťané. Arabský svět ztratil naději ve schopnost svých armád zničit židovský stát a získat Palestinu zpět pro arabskou věc. Pro Anvara Sadata, který v roce 1970 nahradil Násira ve funkci egyptského prezidenta, bylo znovuzískání ztraceného Sinajského poloostrova hlavním důvodem Jomkippurské války. Záměrem Egypta ve válce v říjnu 1973 nebylo zničit Izrael, ale získat zpět arabskou hrdost. Nakonec Sadat uzavřel s Izraelem mír, protože si uvědomil, že Izrael není odstranitelný. To je možná jeden z hlavních odkazů šestidenní války.
Znovuzískání Palestiny po šestidenní válce bylo svěřeno Arabům v Palestině. Aby legitimizovala svůj boj proti Izraeli, potřebovala Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), působící mimo Izrael, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy, vymyslet narativ, který by jí poskytl ospravedlnění pro získání území a nahrazení Izraele. Aby tedy dali myšlence „palestinismu“ a svému nároku na historickou Palestinu obsah, tvrdili, že jsou potomky starověkých Kanaánců. Absurdní tvrzení, protože většina Arabů, kteří žili v Palestině, se přistěhovala z jiných arabských zemí a mnozí se tam usadili během muslimského dobytí země chalífou Omarem v roce 637 n. l.. Někteří arabští Palestinci tvrdili, že Jebusité byli jejich předky, přestože neexistují žádné věrohodné odborné důkazy. Je zřejmé, že pomocí těchto smyšlených tvrzení doufali přesvědčit mezinárodní společenství, že Izrael a Jeruzalém jim „právem“ patří.
Král David učinil Jeruzalém svým hlavním městem, proto se mu říkalo Město Davidovo. Jeho syn Šalomoun tam postavil Chrám. V Bibli se pro město Jeruzalém používá název Sion, od něhož se odvozuje termín sionismus, což je židovské národně osvobozenecké hnutí založené koncem 19. století a vedené Theodorem Herzlem. Konotace názvu vyjadřuje tisíciletou touhu Židů po návratu na Sion – do Jeruzaléma po vyhnání Židů ze Země izraelské Římany v roce 70 n. l.
Aby si Arabové upevnili svou legitimitu nad izraelskou zemí a vymazali historickou přítomnost Židů v ní, záměrně ničili archeologické artefakty pocházející z biblických dob; přitom ničili i artefakty z kanaánského období. Tradiční popírání historie ze strany arabských palestinských vůdců brání mírovému jednání s Izraelem. Konkrétně palestinské veřejné diskuse tvrdí, že židovský chrám v Jeruzalémě nikdy neexistoval. Odmítají uznat, natož tolerovat všeobecně uznávanou historii města Jeruzaléma i zbytku země.
Ačkoli Arabové v Palestině mluví stejným arabským jazykem jako jejich sousední arabské státy, sdílejí stejné náboženství – sunnitský islám a jsou součástí stejné kultury, po 10. červnu 1967 náhle objevili své údajně odlišné „palestinství“. Od této chvíle požadovali, aby je arabské státy jako takové uznaly. Arabské státy jim velmi rády vyhověly a oprostily se od palestinské přítěže. Některé arabské státy, například Irák a Sýrie, využívaly arabské Palestince jako prostředek teroru proti Izraeli. Lze s jistotou říci, že bez šestidenní války by „palestinismus“ neexistoval. Arabové ze západního břehu Jordánu by zůstali Jordánci a Arabové z Gazy Egypťany.
Jedním z hlavních výsledků války bylo, že Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci 242, známou také jako „země za mír“. Jednalo se o odklon od předchozích případů, kdy se Izrael stáhl z dobytého území, jako tomu bylo v případě sinajské kampaně v roce 1956, kdy Izrael předal Egypťanům zemi (celý Sinaj), aniž by získal mír. Podobně v roce 1949 se izraelské jednotky stáhly ze Sinaje, aniž by se jim dostalo byť jen uznání ze strany Káhiry. Izraelský historik Benny Morris napsal, že „Izraelci konečně měli něco, co mohli Arabům dát výměnou za mír“.
Konečně po šestidenní válce USA rozpoznaly hodnotu Izraele jako strategického partnera. To vedlo k americké politice na Blízkém východě, která se soustředila na zadržování Sovětského svazu v regionu, zajištění přísunu ropy za rozumné ceny a ochranu Izraele. Vzhledem k tomu, že francouzský prezident Charles De Gaulle brzy po válce uvalil na Izrael zbrojní embargo (za zbraně již Izrael zaplatil), staly se USA hlavním dodavatelem zbraní Izraeli. V 60. letech se Británie z regionu stáhla, čímž vzniklo vakuum, které nakonec USA s pomocí důvěryhodného Izraele zaplnily.
Mezi neuvěřitelným vítězstvím Izraele v šestidenní válce a uzavřením míru v plném rozsahu je stále ještě určitá distance. Šestidenní válka nicméně položila základy současného míru se šesti arabskými státy.
