Než se pustíme do popisu dalšího vývoje boje o ghetto, musím sem vložit ještě jeden životopisný medailon. Podívejme se, co za člověka byl druhý velitel německých sil a jejich pomahačů v boji o ghetto:

Jürgen Stroop, rodným jménem Josef Stroop se narodil 26. září 1895 v Detmoldu, byl německý válečný zločinec a důstojník Waffen-SS a policie v hodnosti SS-Gruppenführer. Známý je svou přímou účastí na vypálení a zbourání Varšavského ghetta v roce 1943 a svými aktivitami jako velitel SS a Policie v Řecku.

Nebudu zde moc podrobný, nerad bych aby tento zločinec měl v práci větší prostor než lidé hodní úcty… Napřed fotka v plné kráse:

Kolorovaná fotografie, kde se nachází přesně uprostřed. Zde byl na koni a myslel si, že ho jako nadčlověka čeká zářivá kariéra

Proč nahradil SS-Oberführera Dr. Ferdinanda von Sammern-Frankenegga? Vykazoval bezohlednost, vůči Židům přímo patologickou nenávist a měl více zkušeností s technikami boje proti vzpourám, zvlášť díky jeho nedávné službě na východní frontě, kde se podílel na protipartyzánských akcích na Ukrajině.

Převzal velké množství smíšených záložních a výcvikových jednotek Waffen-SS, německé a polské policejní síly, německé armádní ženisty a různé ukrajinské, litevské a lotyšské strážní jednotky. Jeho předchůdce je ale nedokázal koordinovat a spoléhal se příliš na samostatnost. Vypracoval velmi rychle základní teze postupu a začal organizovat součinnost. Rozkaz byl jasný: celé ghetto systematicky spálit a srovnat se zemí. A všechny varšavské Židy zabít nebo poslat do vyhlazovacích táborů.

Ke konci celé události osobně odpálil hlavní varšavskou Synagogu.

Během celé operace posílal pravidelné dálnopisné zprávy na velitelství do Krakova k vyššímu šéfovi policie a SS „Východ“ SS-Obergruppeführerovi Krugerovi, ze kterých pak nakonec byla sestavena jedna kompletní zpráva. 

Tato zpráva byla později upravena do podoby detailního záznamu celé operace o 75 stranách. Byla svázána dohromady do oblázkových kožených desek a obsahovala kopie všech zpráv, které byly poslány SS-Obergruppenführerovi Krugerovi a nacházely se v ní vybrané fotografie, které měly černé titulky psány švabachem. Na přední straně zprávy bylo napsáno: 

„Es gibt keinen jüdischen Wohnbezirk in Warschau mehr!“ tedy „ Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť!“.

Čelní strana jednoho z výtisků Stroopovy zprávy – konkrétně výtisku použitého v Norimberku. Dokazuje to razítko v dolní části stránky.

Skládá se ze tří částí: Úvod, shrnutí SS operací a sbírka všech vzkazů, které byly poslány SS-Obergruppenführerovi Krügerovi a série přibližně 52 fotografií. Pro tento chlubivý dokument se vžil název Stroopova zpráva.

Zpráva byla připravena ve třech odlišných verzích jednak pro Heinricha Himmlera, Obergruppeführerovi Krugerovi a poslední pro samotného Stroopa. Všechny tři kopie byly po válce restaurovány. Zprávy jsou umístěny v národním archivu ve Washingtonu, D.C., v německém federálním archivu v Koblenzi a v institutu národního uvědomění ve Varšavě.

Jedna z kopií byla předložena jako důkaz u mezinárodního válečného tribunálu v Norimberku, kde ji jako první předložil vedoucí amerických státních žalobců Robert H. Jackson. Po Varšavě a zločinu, jehož rozsah a důsledky berou dech i po tolika letech, byl přeložen do Řecka, kde se opět zapojil do pronásledování a vraždění židovské populace. Světoznámým se stal jeho střet s hlavou řecké pravoslavné církve arcibiskupem Damaskinem, když rozzuřený arcibiskupovými protesty a obstrukcemi prohlásil, že ho nechá zastřelit, načež se mu dostalo sarkastického odseknutí: „Řečtí náboženští představitelé se nestřílejí, ale věší. Prosím, respektujte tuto naši tradici.“ Kupodivu arcibiskupa nenechal popravit, patrně ale nepostřehl skrytou urážku.

Tyto dvě fotografie ukazují tohoto muže v americkém zajetí a druhá potom při soudu v Polsku.

Jeho chování ale vedlo k tomu, že se stal nepohodlným, a nakonec byl přeložen do Německa.

Do konce války sloužil ve Wiesbadenu. Jak se konec blížil, dostal strach. Při útěku opustil ženu Katharinu, syna Olafa a dceru Renate. Převlékl se do uniformy armádního důstojníka pěchoty a u sebe měl vyřazené doklady kapitána v záloze na jméno Josef Straub. Příběh o tom, že je někdo jiný, používal až do 2. července 1945.

Poté, co byla odhalena jeho pravá identita, byl postaven před americký válečný tribunál v Dachau, kde byl obviněn z poprav spojeneckých pilotů, kteří byli sestřeleni nad územím jeho působnosti. Dne 21. března 1947 byl odsouzen tribunálem k trestu smrti. Avšak rozsudek nebyl vykonán, protože byl vydán do Polska, kde byl opět souzen.

Po vydání do Polska byl opět shledán vinným ze spáchání válečných zločinů a dne 8. září 1951 byl polskými orgány odsouzen k trestu smrti a 6. března 1952, přesně v 19:00 hodin, byl ve varšavské věznici Mokotow ve věku 56 let oběšen. 

No vidíte, nakonec jsem tomuto člověku dal prostor více než velký. Ale je důležité ho blíže poznat a hlavně vidět, že alespoň tohoto zločince spravedlnost dostihla, a to hned dvakrát…

Pokračování bojů 20. až 23. dubna 1943

Za svítání dne 20. dubna 1943 Němci znovu vstoupili do ghetta a okamžitě začal tvrdý boj. Těžká srážka probíhala okolo a v továrně na výrobu kartáčů a přilehlých objektech – opuštěných obchodech v prostoru ohraničeném ulicemi Świętojerskiej, Wałowej, Franciszkańskiej i Bonifraterskiej.

Tento prostor bránilo 5 skupin ŻOB pod velením Marka Edelmana a jednotka ŻZW vedená Chaimem Łopatou. Povstalci zaminovali bránu továrny na Wałowě 6, kterou v pravý moment vyhodili do povětří, zabili asi tucet Němců a zranili mnoho dalších. Nacisté se stáhli a poté se pokusili vyjednávat s povstalci, ale jejich návrhy byly zamítnuty. 

Fotografie vojáka Michala Klepfizse, který tento den padl, podrobnosti viz níže. Před válkou vystudoval polytechniku, získal absolutorium a pro povstalce vyráběl zápalné prostředky a výbušná zařízení.

Odpoledne Němci a jejich spojenci zaútočili znovu, tentokrát za pomoci obrněných aut. Tehdy padl v boji voják ŻOB Michal Klepfizs. Další tvrdé boje probíhaly na Muranowského náměstí, kde povstalci na budově svého velitelství vyvěsili modrobílou židovskou vlajku a polskou vlajku. Bojovalo se také v areálu nájemního domu na ulici Milej 5. Zde povstalci pozice neudrželi a ustoupili pomocí tunelů připravených ve sklepeních.

Němci toho dne začali používat taktiku spálené země: zapalovali domy a celé ulice, detonacemi zavalovali nalezené podzemní kryty a průchody. Používali nálože, směrové nálože, plamenomety a neustále realizovali mohutné palebné přepady zjištěných ohnisek odporu povstalců.

Hořící domy

Němci také pokračovali v pátrání po civilistech, protože předtím v ghettu vypnuli dodávky vody, elektřiny a plynu; našli dalších 505 lidí. Soustředili je na jednom místě, Podezřelé z bojové činnosti zastřelili hned. Zbytek byl druhý den odeslán do Treblinky…

V 19 hodin na rohu ulic Nowiniarskiej i Franciszkańskiej zaútočila jednotka Lidové gardy pod velením Franciszka Bartoszewice, krycí jméno „Jacek“, na německý oddíl zde rozmístěný a na polské příslušníky Modré policie, kteří je kryli. Jiný oddíl Lidové gardy se pokusil bez úspěchu zničit zeď ghetta na křižovatce ulic Gęsia a Okopowa.

21. dubna

Od rána toho dne pokračovaly boje u výše zmíněných bodů odporu jak ZZW, tak i ŻOB, u Franciszkańska, Miła, Muranowském náměstí i v kartáčovně a okolí… Němci na pokyn velícího SS-mana Stroopa změnili taktiku. Začali postupovat v malých skupinkách, které ze vzdálenosti mimo dostřel povstalců podporovaly palbou obrněné transportéry vyzbrojené kulomety a malorážovými rychlopalnými děly. Německé policejní jednotky obdržely těžké kulomety a jimi postřelovaly určené prostory.

Policejní hlídka s těžkým kulometem.

To byl pro povstalce vážný problém. Vybaveni převážně pistolemi, pušek měli málo a kulometů jen několik, nedokázali na velké vzdálenosti tyto skupinky dobře kryté palbou těžších zbraní ohrozit.  

Protože se na bojišti objevilo velké množství německých kulometů i povstalci začali pro přesuny mezi budovami používat otvory proražené mezi podkrovími a stříleli na Němce ze střech. 

Na stále vzdorující obránce kartáčovny zahájilo palbu dělostřelectvo s cílem objekty na dálku pobořit a zapálit.

Německý voják sledující hořící ulici.

Někteří vojáci ŻZW bránící Muranowské náměstí se rozhodli realizovat dřívější plán a ghetto opustit. Cílem bylo opustit Varšavu, propojit se k zemské armádě a zahájit partyzánskou válku v lesích. Ghetto opustili dříve připraveným tunelem a na arijské straně se setkali se skupinou příslušníků organizace „Meč a pluh.“ Tito lidé je měli vyvést z Varšavy a doprovodit do lesa u Otwocku. 

Bohužel tato organizace, která začala jako vojensko-politická organizace křesťansko-národních aktivistů, v době povstání pravděpodobně nějakým způsobem spolupracovala s německou okupační mocí. Takže skutečně vyvedli povstalce mimo Varšavu, ale u Otwockého lesa na ně Němci připravili léčku, do které padli. V nastalém boji padli do jednoho, ani jeden se nevzdal, ani jeden nepadl do zajetí.