Země se fakticky zmocnila malá, ale mocná skupina ideologů, kteří až příliš touží skoncovat s pluralitním a rozmanitým obyvatelstvem, jež zemi naplnilo a učinilo z ní místo, kde se každý může cítit vítán, ať už je či není dodržující náboženská přikázání.

 Autor: Cookie Schwaeber-Issan 10. srpna 2023

Když se nad tím zamyslíte, sekulární Židé žijí v míru vedle náboženských Židů od počátku národa. Sdíleli stejné čtvrti, obchody a chodníky a chovali se k sobě zdvořile a uctivě, přestože mezi nimi existovala řada obrovských ideologických rozdílů.

Proč se tedy 58 % lidí podle článku v deníku Jerusalem Post obává, že v Izraeli dojde k občanské válce?

Je to právě proto, že v průběhu 75leté historie Izraele každá ze skupin poznala, že donucením druhé skupiny k přijetí jejich postoje nedosáhne žádného upřímného nebo žádoucího cíle. Ironií je, že ačkoli rozpory mezi sekulárními a náboženskými skupinami byly vždy obrovské, existovalo nevyslovené porozumění pro filozofii typu „žij a nechat žít“, která byla základem pro udržení míru a umožnění koexistence obou skupin.

Vezměme si například oblast ulice Sheinkin poblíž módního trhu Karmel v Tel Avivu. Při návštěvě této oblasti uvidíte minimálně oblečené ženy, z nichž mnohé nosí krátké šortky a trička s výstřihem do půli těla, vedle maximálně oblečených mužů, kteří nosí černé kabáty a klobouky v plné délce, a to i v těch největších vedrech.

Nikdo si nedělá iluze, že by si každý z těchto společenských sektorů nebyl vědom přítomnosti toho druhého, a až dosud se nad tím nikdo příliš nezamýšlel, protože to všichni považovali za přijatelný fakt rozmanitého životního stylu ve velkoměstě. Nyní se to najednou změnilo. Proč? A kdo za to může?

Co se v Izraeli změnilo, že se občanská válka stala reálnou obavou?

Od té doby, co se do současné vládní koalice dostala převaha krajně pravicových ultraortodoxních skupin, se tito lidé, kteří jsou směsicí politických ideologů a náboženské nesnášenlivosti vůči ostatním, rozhodli, že nyní nastal čas vnutit svůj názor celému národu a proměnit své osobní postoje v zákon.

Právě to rozhodlo o všem, protože poprvé je vnímána hrozba, že Izraelci již nebudou moci žít podle svého rozhodnutí, věřit, jak chtějí, a dodržovat či nedodržovat, co chtějí, pokud jde o židovskou víru.

Navzdory dlouholeté přítomnosti ultraortodoxních v různých vládních koalicích je to poprvé, kdy sice netvoří nutně koaliční většinu, ale přesto jim byla přiznána pravomoc přijímat zákony, které chtějí, což bylo až dosud vždy blokováno. Vzhledem k tomu, že premiér Benjamin Netanjahu dal těmto různým náboženským stranám zelenou, jsou až příliš dychtivé zakročit proti „nevěřícím“, které považují za hrozbu pro zachování židovského charakteru a projevu ve vlasti.

V důsledku toho se tito horlivci zaměřili na taková společenská odvětví, jako je školství, armáda, soudnictví, ministerstvo vnitra, rozpočtové záležitosti a téměř vše, z čeho mohou mít prospěch ultraortodoxní, a zároveň vynechali a zbavili práv sekulární obyvatele, kteří tvoří drtivou většinu země.

Jejich představa „dokonalého Izraele“ by zahrnovala nové předpisy o oblékání, přísné dodržování šabatu, svátků a plnou náboženskou poslušnost. Zahrnovala by také armádu, kde by ženy již nesloužily v bojových jednotkách. Ve skutečnosti mají ženy, jak bylo řečeno z jejich strany, speciálně určené místo a funkci, které by měly zůstat oddány. To by nezahrnovalo prolomení žádného skleněného stropu.

V tomto světě by právo na občanství získali pouze „skutečně věřící“, a kdyby bylo po jejich, děti, které mají pouze jednoho židovského rodiče, by pravděpodobně neměly rovná práva a přístup k imigraci do Izraele. Za současného stavu je dítě uznáno za Žida pouze v případě, že jeho matka je Židovka. Otcovská linie je nepodstatná, navzdory biblickému rozporu, který uznává dědictví otce na rozdíl od dědictví matky.

Klauzule o vnukovi, která umožňuje, aby vnuk jednoho židovského prarodiče měl nárok na přistěhování, by byla ze zákona o návratu rychle odstraněna a ti z Ruska, stejně jako z Ukrajiny, kteří se hlásí k židovským pokrevním liniím, ale nemusí nutně vyznávat judaismus, by se navzdory nebezpečné situaci ve svých válkou zmítaných zemích do Izraele nedostali.  

Stručně řečeno, v jediné židovské vlasti na světě by došlo k rozsáhlým změnám, které by z ní učinily exkluzivnější a úžeji vymezené místo, kde jsou dveře otevřené pouze těm, kteří si „vysloužili“ respekt pravých věřících.

V tom spočívá příčina dnešního trpkého rozkolu izraelského národa. Země se fakticky zmocnila malá, ale mocná skupina ideologů, kteří až příliš touží skoncovat s pluralitním a rozmanitým obyvatelstvem, jež zemi naplnilo a učinilo z ní místo, kde se každý může cítit vítán, ať už je či není dodržující náboženská přikázání. Není divu, že Izraelci najednou cítí, že nad jejich hlavami visí těžký nátlakový mrak, a to se jim nelíbí.

Jedna věc je stát na rohu ulice a rozdávat náboženskou literaturu autům, která čekají na zelenou, ale druhá věc je uzákonit, že o šabatu nesmí jezdit vůbec žádná auta. Ztrácí se jim skutečnost, že náš národ po tisíciletí trpěl kvůli jednotlivcům, kteří se nám snažili vnutit své náboženské přesvědčení, a to až do vyhnanství nebo upálení na hranici.  Nefungovalo to dobře tehdy a nebude to fungovat dobře ani teď.

Lidé chtějí mít možnost svobodně se rozhodovat, dojít k vlastnímu poznání víry a vyjadřovat se beze strachu, že budou porušovat zákony a zaslouží si trest. Právě tyto atributy podle nich stojí za to bojovat za jejich zachování, protože bez nich je vše nucené, vykonstruované a nesmyslné.

Právě to je příčinou statisíců lidí, kteří každý víkend a nyní i uprostřed týdne proudí do ulic a na dálnice Izraele.

Čím více budou Izraelci tlačeni a hákováni systémem, který se snaží potlačovat a silou vynucovat jejich vůli, stejně jako jim brát svobody a možnosti volby, 58 % z nich pocítí zastrašování teokratickými politiky, kteří nás podle obyčejných občanů zatahují do občanské války, kterou jsme nezavinili my, ale spíše extrémní aktéři, kteří se nepoučili ze smutných lekcí vlastní historie.

Tento článek původně vyšel v deníku The Jerusalem Post 3. srpna 2023 a je přetištěn se svolením autorky.

Tento článek je komentářem a autorčiným pohledem na realitu v současném Izraeli a nemusí nijak odrážet smýšlení redakce israel.cz.