Jedno z těchto slov musí mít přednost v otázkách, kde si protiřečí. Aharon Barak si vybral demokracii, voliči si vybrali židovství.

Autor: Ted Belman 31. srpna 2023 8:14

Martin Sherman ve svém zásadním příspěvku Překrucování Deklarace, poté co si všiml, že protestující podporují následující parafrázi Davida Horovitze, tvrdil:

„Naše Deklarace nezávislosti slibuje, že Stát Izrael ‚zajistí naprostou rovnost sociálních a politických práv všem svým obyvatelům bez ohledu na náboženství, rasu nebo pohlaví; zaručí svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělání a kultury…‘.“

Tvrdil, že to je sice pravda, ale že je to zavádějící. Napsal a dokázal, že „v Deklaraci nezávislosti Izraele je v drtivé většině kladen důraz na židovskou svrchovanost a politickou nezávislost v původní židovské vlasti – nikoliv na liberálně demokratickou vládu“, jak by si protestující přáli.

Rabín Alan Silverstein se zúčastnil letošního Světového sionistického kongresu a vyslechl si debaty mezi zastánci a odpůrci navrhovaných změn v izraelském soudním systému, v nichž se často hovořilo o významu izraelské Deklarace nezávislosti. Poté napsal knihu „Právní význam izraelské Deklarace nezávislosti“.

„Slovo „demokracie“ v ní výslovně nebylo obsaženo. Proč? Ben-Gurion a jeho klíčový zástupce Moše Šertok (později Sharett) byli odhodláni dosáhnout diplomatického uznání ze strany Spojených států a Sovětského svazu. Sovětská a americká definice slova „demokratický“ se však rozcházely; liberální demokracie v pojetí Spojených států se velmi lišila od komunistické verze.“

„Jako kompromis se Ben-Gurion obrátil k biblickému dědictví judaismu. V září 1948 nabídl svůj pohled na věc: ‚Co se týče západní demokracie, jsem pro židovskou demokracii. ‚Západní‘ nestačí. Být Židem je… také záležitost morálky, etiky… Hodnota života a lidské svobody je pro nás díky biblickým prorokům zakořeněna hlouběji než západní demokracie… Chtěl bych, aby naše budoucnost byla založena na prorocké etice.“

Proto svitek deklarace prohlásil, že společnost nového státu bude „taková, jakou si ji představovali izraelští proroci“.

V roce 1992 byl v Knesetu přijat základní zákon o lidské důstojnosti a svobodě. O čtyři roky později byl přijat Základní zákon o svobodě.

„Barak (Aharon Barak – elitní izraelský ústavní právník – poznámka překladatele) potvrdil, že tato formulace „zcela změnila status Deklarace (nezávislosti). Nejenže tento dokument nyní požíval právní platnosti, ale práva v něm obsažená nebyla pouze ‚zákonnými právy‘ jako v jiných zákonech, ale i ‚ústavními právy’“.

Barak právě zveřejnil nový článek, v němž říká, že Deklarace nezávislosti má být právním základem pro odmítnutí nebo přijetí zákona, což vedlo ke kritice, která tvrdí, že jeho záměrem je, aby výklad tohoto základu byl v rukou soudců. Ale jak zákonná práva, tak ústavní práva vyžadují k jejich přijetí nebo změně většinu v Knesetu. Podle mého názoru je to tedy skutečné zrovnoprávnění.

Tento zákon definoval Izrael jako „židovský a demokratický“ stát. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 vyzývala k vytvoření židovského a arabského státu v mandátní Palestině. OSN tedy rozšířila své formální imprimatur na pojem židovského státu.

Vyvstává však otázka, zda se tyto dvě hodnoty doplňují, nebo jsou v rozporu? Domnívám se, že pokud jsou v rozporu, mělo by mít přednost bytí židovským státem. Deklarace to vyžaduje. Nejvyšší soud si myslí něco jiného.

V roce 2018 byl přijat základní zákon: Základní zákon o národním státě židovského národa. Byl a zůstává velmi kontroverzní, protože byl obviňován z toho, že ignoruje demokratickou stranu debaty.

Nejvyšší soud zamítl všechny petice proti němu většinou 10 z 11 soudců. Esther Hayutová, předsedkyně soudu, rozhodla:

„Tento základní zákon je pouze jednou z kapitol naší utvářející se ústavy a nepopírá charakter Izraele jako demokratického státu.“

Podle Haaretz, „Nejvyšší soud rozhodl, že neexistují žádné důvody pro zásah do tohoto zákona, ale dodal, že jeho ustanovení musí být vykládána ve světle dalších základních zákonů Izraele, zejména základních zákonů o Knesetu, o lidské důstojnosti a svobodě, které se výslovně zabývají dvojím charakterem Izraele jako židovského a demokratického státu.“

Říká tedy, že stát může být židovský, pokud to nenarušuje jeho demokratičnost. Já bych to viděl opačně.

Deklarace měla chránit několik typů „práv“, „národní a historická“ práva byla přiznána pouze Židům, aby se mohli opět stát pány svého osudu.

Jinými slovy, „židovská a demokratická“ nejsou rovnocenné hodnoty. Ty druhé by neměly mít možnost snižovat ty první. Kromě toho jsem pro rovná práva.

Vzpomeňte si na boj o „zákon o národním státě“. Levice chce, aby Izrael byl státem všech svých občanů. Pravice chce, aby byl státem Židů. Arabové musí toto omezení přijmout. Stejně tak Nejvyšší soud.

Tento postoj jsem vyložil ve svém článku „Vyplatí se být Židem“ z roku 2005. Parafrázuji v něm významnou knihu Paula Edelberga s názvem „Jewish Statesmanship“.

Ten napsal: „Navzdory očekáváním židovských politiků a intelektuálů, kteří ze strachu z antisemitismu bezmyšlenkovitě líčí Izrael jako demokracii, aby mu (a sobě) propůjčili legitimitu a vážnost, je to právě nedostatek židovské národní autenticity, toto zbožňování rozpadlých demokratických hodnot, co je základem mezinárodního pohrdání Izraelem.“

Tuto současnou demokracii charakterizuje jako zastánce „nevybíravého rovnostářství a bezuzdného libertariánství“. Přijetí této formy současné demokracie ze strany Izraele bezpochyby vedlo k tomu, že byli do Knesetu zvoleni arabští Izraelci, kteří jsou náhradníky OOP, a tedy nepřáteli Izraele. Vede mimo jiné také k tomu, že OOP má povolen vlastní tisk v Jeruzalémě, kde mohutně přispívá k protiizraelské propagandě a podněcování. Jinými slovy, otrocké dodržování těchto současných demokratických hodnot ohrožuje nejen charakter židovského státu, ale i jeho samotnou existenci.

Místo toho tvrdí, že „izraelští státníci by měli zdůrazňovat raison d’etre Izraele jako židovského státu a že to vyžaduje, aby demokracie byla asimilována s judaismem. To znamená, že autentický židovský stát by měl přijmout nadřazenost Tóry, a nikoliv demokracie.“

Prof. Paul Eidelberg byl uznávaným odborníkem na americkou ústavu a v roce 1976 uskutečnil aliju.

V podobném duchu tedy vyzývám k vytvoření Listiny židovských práv, která by měla obsahovat:

– právo na návrat pro Židy, kteří se stali Židy svým rozhodnutím

– zákaz veškeré propagace palestinského narativu včetně naqby

– zákaz všech teroristických organizací a kriminalizaci členství v nich

– kriminalizace všech výzev ke zničení Izraele

– kriminalizace všech antisemitských výroků a obrázků

– kriminalizace antisemitských kázání

– zrušení zákona umožňujícího Arabům přestěhovat se do Izraele na základě zákona o slučování rodin

– zákonné právo žít ve výlučně židovských obcích, které mají méně než 1000 členů nebo jiný dohodnutý počet

– právo Židů modlit se na Chrámové hoře

Existují různé druhy „demokracie“. Základní zákon ji nedefinuje. Aharon Barak a protestující chtějí, aby to byla liberální demokracie nespojená s náboženstvím jako v USA. Pro to však neexistuje žádný jiný základ než Základní zákon o lidské důstojnosti, kterého se Nejvyšší soud drží. Základní zákony však mohou být změněny většinou 61 hlasů, ne-li prostou většinou.

Bitvě o to, který má přednost, se nelze vyhnout.

Tento Kneset má možnost změnit zákon tak, aby to, že je židovským státem, mělo přednost před tím, že je demokratickým státem. Lepší je to udělat dříve, než bitva začne.

Tento článek je komentářem a autorovým pohledem a nemusí odrážet smýšlení redakce israel.cz.