Oslo bylo pro Izrael obrovskou ranou, kterou si způsobil sám a z níž národ krvácí i po 30 letech.

Autor: Kenneth Levin, FrontPage Magazine, 14. září 2023

Formální zahájení procesu z Osla na trávníku Bílého domu 13. září 1993 mělo předznamenat éru míru mezi Izraelem a Palestinci. Tato naděje však byla založena na izraelských iluzích.

Pravda byla snadno zřejmá. Večer v den ceremoniálu v Bílém domě odvysílal Jásir Arafat v jordánské televizi projev, v němž Palestince ujišťoval, že by měli chápat Oslo ve smyslu rozhodnutí Palestinské národní rady z roku 1974. Šlo o odkaz na takzvaný „plán fází“, podle něhož měla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) získat vyjednáváním jakékoli území, které by mohla získat, a pak toto území využít jako základnu pro snahu o vyhlazení Izraele.

Proč zastánci Osla trvali na tom, že mír je na dosah? Arabské obléhání Izraele probíhalo téměř půl století, od založení židovského státu. V podmínkách chronického obléhání – ať už se týká menšin marginalizovaných a obětí okolní většiny, nebo malých států, jejichž sousedé usilují o jejich zničení – se vždy část napadeného obyvatelstva vyhýbá realitě. Budou si namlouvat, že dostatečná náprava a ústupky jim přinesou úlevu. Činí tak ze zoufalé touhy po úlevě a navzdory důkazům v rétorice a činech útočníků, že jsou jejich formulace fantazií.

Propagátoři Osla pocházeli v drtivé většině z akademických, kulturních a mediálních elit národa a z částí politické elity. Jejich pocit vlastní neomylnosti vystihl a podpořil Mordechaj Bar-On ve svém textu o izraelském mírovém hnutí z roku 1996: „Domnívá se, že vysokoškolské vzdělání vystavuje jednotlivce větší rozmanitosti názorů, cvičí je v nových analytických a pružných způsobech myšlení a umožňuje jim vztahovat se k problémům méně emocionálně a více sebekriticky, což vede k větší toleranci a pochopení ‚jiných‘ a složitosti problémů.“ Naproti tomu odpůrci Osla, ti, kteří brali vážně Arafatova slova a činy, byli nevzdělaní a takové sofistikované chápání jim chybělo.

Aby prosadili Oslo, vedli jeho zastánci útok na dějiny národa a na sounáležitost jeho obyvatel se sionistickým projektem. Takzvaní noví historici přepisovali dějiny, aby se Izrael stal viníkem. Nejenže místo historie vytvořili fikci, ale postavili na hlavu i zastřešující skutečnost konfliktu: Skutečnost byla a je taková, že konec konfliktu nastane podle časového plánu Arabů, nikoli Izraele. Arabský svět je dominantním aktérem. Noví historici to obrátili a arabské rozhodování líčí jako dvojrozměrné, jako přímou reakci na izraelská rozhodnutí. Pokud tedy obléhání přetrvávalo, byla to vina Izraele. Mezitím izraelští pedagogové, od základních škol až po univerzity, pracovali na tom, aby své studenty distancovali od historie jejich národa a opět od náklonnosti k sionistickému projektu; aby jim usnadnili cestu k lidovému přijetí nebezpečných ústupků.

Dalším prvkem této post-sionistické bleskové akce byla revoluce izraelského soudnictví, kterou provedl předseda Nejvyššího soudu Aharon Barak a která je v současnosti v Izraeli předmětem tolika zmatků.

Barak trval na tom, že soudní rozhodnutí by se měla řídit perspektivami společenských vrstev, které prosazovaly Oslo a post-sionismus. V komentářích, které rezonují s Bar-Onovými, Barak prohlásil, že soudci „by měli jednat tak, jak by jednala osvícená komunita… Metafora osvícené komunity zaměřuje pozornost na část veřejnosti. … na její vzdělanou a pokrokovou část. … Osvícená komunita představuje tu komunitu, jejíž hodnoty jsou univerzalistické…“. Jelikož Izrael nemá ústavu, Barak se cítil svobodný v tom, že může za ústavní a právní označit cokoli, co odpovídá jeho post-sionistickému pojetí progresivní, univerzalistické jurisprudence.

Nejvyšší soud má navíc právo veta při jmenování soudců. Tento dominantní orgán izraelské národní vlády, který nemá žádné kontrolní mechanismy, se také sám prosazuje ve své arogantní autoritě a zaujatosti.

Moše Landau, předseda Nejvyššího soudu několik let před Barakem, řekl o Barakově novém vymezení role soudu a vybojování pro něj i pro sebe tolik dalších pravomocí: „…to se rovná jistému druhu soudní diktatury…“ Landau si rovněž povšiml snahy Barakova soudu využít přisvojené pravomoci k prosazování prvků post-sionistické agendy a podnět k těmto soudním snahám spatřoval především ve stresu z obléhání a v přání věřit, že správná izraelská sebereforma a sebeuplatnění konflikt ukončí. Landau vyjádřil obavy, že toto smýšlení, prosazované u soudů, v médiích a na akademické půdě, ohrožuje přežití státu. „Je to určitý druh sebenenávisti. A způsobuje slabost, únavu, sebeklam a nedostatečnou připravenost k boji (o přežití).“

Existují zjevné způsoby, jak Oslo nadále vrhá na Izrael svůj stín. Obě palestinské vlády, které nakonec vznikly na základě Osla, přijímají a podporují genocidní antisemitismus, který palestinské národní hnutí provází od jeho počátku, ještě před spojenectvím jeho vedení s nacisty. Hamás, který od roku 2007 ovládá Gazu, otevřeně prohlašuje za svou náboženskou povinnost vyvraždění nejen všech izraelských Židů, ale všech Židů na celém světě. Zahájil několik válek s raketovým bombardováním zaměřeným na izraelské civilisty. Palestinská samospráva trvá na tom, že přítomnost Židů mezi Jordánem a Středozemním mořem nemá žádné historické opodstatnění a že celá země musí být od židovské přítomnosti vyčištěna. Využívá svá média, mešity a školy k propagaci svého genocidního programu a platí své občany za zabíjení Židů.

Méně zřejmé je, jak obě palestinské vlády, dědictví Osla, podpořily celosvětovou antisemitskou kampaň bojující za zničení Izraele. Je to kampaň podporovaná například velkou částí západní akademické obce – podle Mordechaje Bar-Ona a Aharona Baraka úložištěm osvíceného myšlení. Hlásí se k ní i okruh levicově orientovaných členů Kongresu a jejich stoupenců, bělošští supremacisté a neonacisté v Americe a Evropě a různé levicové strany v Evropě, jako je křídlo Jeremyho Corbyna v britské Labour Party. podporuje ji také řada orgánů a subjektů OSN. A to i přesto, že řada arabských zemí se od genocidní agendy distancovala a některé navázaly s Izraelem formální vztahy.

Oslo bylo pro Izrael obrovskou ranou, kterou si způsobil sám a z níž národ krvácí i po 30 letech.