Izrael má stejnou volbu, jakou měl vždy a s každým odhaleným zvěrstvem je to stále jasnější. První pravidlo života s Hamásem je, že s ním žít nemůžete.

Autor: Daniel Greenfield, 11. října 2023, 6:31

Co by měl národ dělat, když jsou jeho ženy a děti vražděny a brány jako rukojmí?

Izrael má stejnou volbu jako vždy. Tato volba je každým rokem a každým odhaleným zvěrstvem jasnější.

Může provést další „omezený vpád“ do Gazy, vybombardovat domy některých teroristů a pak se vrátit domů, doufejme s rukojmími, a čekat, až se něco podobného nebo horšího bude opakovat.

Nebo může skutečně jít do války a vyhrát.

Izrael, stejně jako Amerika, už války nevyhrává. Má operace. Odstraňuje teroristické vůdce a příležitostně teroristické buňky. A pak jde domů. Ale když je domov co by kamenem dohodil od místa, kde žijí ta monstra, pak není způsob, jak se vrátit domů. Domov je tam, kde jsou ta monstra.

Válka končí vítězstvím. Zničením nepřítele. Od znovuzrození Izraele s ním vedli islámští teroristé válku a usilují o to své vítězství. Pokud Izrael nebude bojovat tak, aby vyhrál, bude ztracen.

Jak vypadá válka? Není „přiměřená“ ani „omezená“. Není založena na „odstrašení“ a nekončí „příměřím“. Pokud na konci války nepřítel stále existuje, ještě jste nevyhráli.

Izrael musí vybojovat válku proti teroristům. A vyhrát.

Je to 30 let, co izraelská levice prodala svůj mýtus o míru s arabskými muslimskými vetřelci v Gaze a na Západním břehu Jordánu a méně než 20 let od doby, kdy byla jako alternativa naší existence prodána stavba zdí a zřízení obrany.

Nic z toho nikdy nebylo schůdnou alternativou proti genocidnímu nepříteli.

Mýtus míru a mýtus obrany nikdy nebraly v úvahu realitu toho, kdo je nepřítel.

Nepřítelem není Hamas, velké jméno pro odnož Muslimského bratrstva, podporovaného a financovaného Íránem, je to kultura, která se od dob Mohameda snaží zabíjet Židy a všechny nemuslimy.

To, co jsme viděli na útocích Hamasu: vraždění starých žen a dětí, znesvěcování mrtvol zavražděných žen a všechna ostatní zvěrstva, pochází z té jedné stejné ideologie a kultury – té, která stínala hlavy vězňům a upalovala je v Sýrii a Iráku, té která v Íránu znásilňovala politické vězenkyně, aby nezemřely jako panny, té která v Iráku sexuálně napadala 12leté dívky muži, kteří prohlásili, že je toto znásilnění „přivedlo blíže k Alláhovi“. Té samé, která navedla letadla do mrakodrapů, odpalovala bomby na maratonu a najížděla kamiony do diváků.

Toto je jen několik z nedávných a pozoruhodných zvěrstev za více než tisíc let teroru.

Je nemožné žít v míru s „náboženstvím míru“ jinak než v dočasných příměřích nebo prostřednictvím síly. Ale síla neznamená vlastnit ničivé zbraně, které se národ bojí reálně použít. Neznamená to stavět zdi a doufat, že pokaždé, když nepřítel přijde, může být zahnán zpět.

Krvavá lekce, které se tu dnes znovu učíme, je, že hraní si na obranu dává nepříteli iniciativu, dynamiku a volbu bojiště.

Masakr na svátky Simchat Tóry je nazýván izraelským 11. zářím. Mají jedno společné, a to, že jak Amerika, tak Izrael uvěřili, že aby odrazili islámské teroristy, stačí se spolehnout na zpravodajské informace a občasné cílené letecké útoky. Ale teroristům stačí, když se jim to povede pouze jednou. Mohou selhat a většinou selžou, ale když uspějí, národ shoří. S dostatečným množstvím pokusů, dostatečným tréninkem a dostatečnou podporou nakonec uspějí. To je jednoduchá statistika. A pak se stane to, co se děje nyní.

Hra na obranu je to, co vedlo k 11. září nebo masovému vraždění Izraelců, ke kterému došlo během židovského svátku Simchat Tóra.

Hra na obranu je pomalá sebevražda.

První pravidlo koexistence s ​​islámským džihádistou je, že s ním nemůžete koexistovat.

Nemůžete se s ním smířit a nemůžete s ním najít ‚vzájemné porozumění‘. Můžete ho na nějakou dobu odradit. Nakonec prolomí vaši obranu. A pak budou letadla narážet do mrakodrapů a mladí lidé budou na koncertě masakrováni. Horší však bude, pokud se tyto lekce vůbec nenaučíte.

Buď porazíte islámské teroristy, nebo oni porazí vás. Myšlenka střední cesty je iluze, která trvá jen tak dlouho, jak dlouho vydržíte při životě.

Jediné, co funguje, je přechod do útoku.

Přechod do útoku umožnil, že tu Izrael vůbec existuje. Odvodnění bažin a rozkvět pouště byly samozřejmě dobré a v pořádku, ale byly to občanské milice a poté ranná národní armáda, které učinily ze země utlačované menšiny životaschopný stát tím, že nemilosrdně udeřily na nepřítele.

Až do 80. let Izrael džihádisty uvnitř svých hranic netoleroval. V 90. letech se je nejen naučil tolerovat, ale také s nimi uzavřel dohodu. Pomalu a opatrně se je naučil přijímat jako součást života. Sluníčkáři se s velkými titulky chlubili, že je tu porozumění, že teroristé vědí, že nemají zajít příliš daleko, jinak dojde k dalším náletům. V tomto desetiletí si Izraelci v Jeruzalémě a Tel Avivu opět zvykli žít v protileteckých krytech. Nyní teroristé prorazili plnohodnotným útokem na izraelské území za takzvanou „zelenou linií“.

Nyní se hodně mluví o trvalém ukončení vojenských schopností Hamásu. Opravdu doufám, že je to upřímné, protože takové velkohubé řeči už tu byly. A pak… letecké útoky v Gaze přece zabíjejí ženy a děti. Svět Izrael odsoudí. Spojené státy vyhrožují přerušením podpory. A všechno se to rozpadne.

Šaronovo stažení se z Gazy, jak mnozí poznamenali, selhalo. Myšlenka, že Izrael může izolovat Gazu a zabránit Hamasu zabíjet další Izraelce, je mrtvější než odhadovaných 700 obětí. Číslo, které bude jen a jen narůstat. A byla mrtvá už dávno před tím.

Izrael má na výběr mezi odstraněním Hamasu z Gazy nebo znovu prožitím této Simchat Tóry. A ještě horší.

V nabídce nejsou žádné další možnosti. Ani mír, ani odstrašování nebudou fungovat. Jen válka.

Válka končí tehdy, když tu není nepřítel.

Kolikrát musíme opakovat Bialikovo „místo porážky“ v zemi, která byla zřízena právě proto, aby s takovými věcmi skoncovala? Kolikrát musíme sestoupit k hrobům zavražděných žen a dětí, které zemřely, protože nám chyběla nikoli fyzická, ale morální odvaha, abychom skoncovali s jejich vrahy?

Jak dlouho ještě musíme volit každou jinou možnost než válku a představovat si, že odmítnutí války je nějak ušlechtilé nebo ušetří životy?

Jak dlouho ještě musíme žít ve světě fantazie, ve kterém není třeba dělat těžká rozhodnutí?

Když vás chce nepřítel vyhladit – vaše volba je válka nebo smrt. Mír a odstrašení znamenají smrt. Válka znamená přežití.

Část II: Chcete-li vyhrát válku, musíte ji vybojovat

Jako vysoce civilizovaní lidé jsme ztratili kontakt s některými základními pojmy – jako je válka.

Stěžujeme si, že už nevyhráváme války, ale to proto, že je nebojujeme. Místo toho máme omezené zásahy proti povstalcům. Snažíme se stabilizovat zhroucené státy. Někdy jdeme dovnitř, odstraníme pár teroristů a pak se vrátíme domů. Veteráni, jejichž zranění jsou velmi reálná, sedí kolem a přemýšlí, k čemu to všechno bylo. Stejně tak rodiny mužů, kteří zemřeli v boji ve válce, která nikdy válkou nebyla.

Chcete-li vyhrát válku, musíte ji vybojovat.

Pokud váš nepřítel bojuje ve válce a vy bojujete v něčem menším než je válka, váš nepřítel vyhraje.

Policejní akce, cvičení na budování národa a podobně mají vágní a špatně definované cíle, zatímco války je mají velmi jasné.

Války jsou buď vyhrané, nebo prohrané. Proto v nich moderní vlády jen zřídka rády bojují. Nechtějí dělat cokoli, co má jasné a měřitelné výsledky. Jakmile vyhlásíte válku, víte, že musíte vyhrát.

Bojujeme proti věcem, které nejsou válkami, abychom „stabilizovali“ regiony. Války se nevedou za stabilitu, ale za destrukci. Chcete-li vyhrát válku, zničte nepřítele. To udělaly Spojené státy ve druhé světové válce, kdy nacistické Německo a imperiální Japonsko zasypaly masovou smrtí a zkázou způsobem, který dodnes moderní liberály trápí.

„Nacisté vstoupili do této války v poněkud dětinském klamu, že vybombardují všechny ostatní a nikdo nebude bombardovat je. V Rotterdamu, Londýně, Varšavě a na půl stovce dalších míst uvedli do praxe svou poněkud naivní teorii. Zaseli vítr, a tak sklidí bouři,“ prohlásil bez obalu vrchní velitel letectva RAF Arthur Harris.

„Čím více budeme tlačit, tím více Němců zabijeme. Čím více Němců zabijeme, tím méně zemře našich mužů. Větší tlak znamená méně obětí. Chci, abyste si to všichni zapamatovali,“ řekl Patton Třetí armádě.

Rooseveltova posedlost dostat válku do Japonska vedla k Doolittlově náletu. Jedna z jeho bomb však zasáhla školu. „Je zcela nemožné bombardovat vojenský objekt, který má v blízkosti civilní sídla, aniž by hrozilo poškození civilních sídel. To je nebezpečí války,“ varoval Doolittle.

To je válka. Proto by se války neměly brát na lehkou váhu. Ale když v nich bojujete, bojujte, abyste vyhráli.

Spravedlivá válka je založena na základní morální jasnosti vůči vašim nepřátelům, nikoli na vaší taktice. Válečné zločiny jsou bezvýznamný termín, s výjimkou případů, kdy jsou aplikovány na porušení dohody mezi dvěma bojovníky nebo civilisty, kteří nejsou stranou konfliktu. V Gaze tomu tak není. A málokdy se to děje v boji proti islámským teroristům.

Spojené státy čelily japonskému mučení, popravám, zneužívání, lékařským experimentům a kanibalismu našich vojáků zvýšeným odhodláním vyhrát za každou cenu. To byla cena Hirošimy a Nagasaki. Nebyly to válečné zločiny, takhle – touhle cestou – byl nakonec ten zrůdný režim, který páchal nevýslovná zvěrstva, donucen se vzdát.

To je to, co znamená bojovat do vítězství.

Vyhrát nad Hamásem neznamená shodit pár bomb na budovy, provést omezenou invazi, sejmout několik vůdců Hamásu a nechat Turecko a Egypt vyjednat příměří. To není válka.

Vyhrát znamená zničit Hamás, jeho vůdce, jeho teroristy a jeho stoupence všemi nezbytnými prostředky a zabezpečit území, ze kterého operoval, aby mohlo být použito k podobným útokům.

Může Izrael bojovat a vyhrát takovou válku? Ano, může.

Stane se to? To je otázka.

Izrael se, stejně jako Amerika, snažil neválčit. To vedlo k hrůzám útoků na High Holy Day. Možná bude chtít bojovat a vyhrát válku dříve, než bude příliš pozdě.

Část III: Židovská náboženská odezva na válku Simchat Tóry

(Toto je komentář k tomu, jak by měla být židovská náboženská odpověď. Některé termíny vám mohou být neznámé.)

Dnes jsem se odklonil od synagogy ‚nusach‘ recitací Tachnunu. Pokud je nějaký čas volat k Bohu, prosit o Jeho milosrdenství, padnout na naše tváře v modlitbě, je to tento.

Nemůžeme si dovolit nadále letět na autopilota – politicky, vojensky ani nábožensky. Příliš mnoho synagog reagovalo na útoky nějakým recitováním Tehilim. Když měli sundat parochet, vyhlásit půst a volat k Bohu, zpěv a tanec pokračovaly. Zatímco ženy byly znásilňovány a děti vězněny v klecích, my v USA jsme si cpali tváře do okázalých kiduš. Naší jedinou omluvou je, že jsme nevěděli všechno nebo to nejhorší. Hatanu. Chybovali jsme. Já také. Ta výmluva už je pryč.

Měli nám to říct, ale teď to víme. A musíme udělat víc.

V dobách minulých jsme vyhlásili společný půst. To platilo jak pro Židy, tak pro Američany obecně. Ode dne, kdy král Saul bojoval s Pelištejci, do Purim, půsty šly ruku v ruce s bitvami. Rabínské postavy by měly zvážit vyhlášení společného půstu. Já osobně budu držet půst a povzbuzovat ty, kterým to zdraví dovolí, aby se postili. A když ne půst, tak se něčeho vzdát, něco si odříct. Všichni můžeme udělat něco, abychom oslovili B…a a pocítili něco z bolesti, kterou nyní cítí naši bratři a sestry, tisíce postižených rodin spolu s těmi, kteří byli zajati.

Vyjadřovat se k náboženským záležitostem je nad mojí platovou třídu a dělám to s vážným rizikem. Takže se zdržím toho, abych zacházel dále, kromě toho, že řeknu, že k útokům došlo den po „zapečetění hluku“ (předpokládám, že se jedná o specifickou část židovských bohoslužeb, ale upřímně netuším – poznámka překladatele). V tom nemusí být náhoda. Musíme bojovat a vyhrát tuto válku, ale musíme se také obrátit na B…a.

A musíme přehodnotit své činy a své životy.

Celé měsíce se Izrael trhal na kusy. Stejně jako židovský svět. Neexistuje silnější zastánce reformy soudnictví než já. Nebo větší odpůrce levice. Ale pokud je izraelská levice ochotna se sjednotit, aby skutečně zničila Hamás (spíše než jen další operaci, která způsobí nějaká zranění a připraví půdu pro další válku), pak by měla být tato jednota vítána.

Mnoho zavražděných a zajatých nepochází z okruhu nejčastějších cílů. Pocházeli z levicových rodin a ze skupiny elit. Možná je nyní izraelská levice ochotna znovu získat Gazu a skoncovat s Hamásem.

Pokud ano, pak by měla být jednota vítána, a to nejen z politických, ale také z náboženských důvodů. Po měsících, kdy jsme se navzájem trhali na kusy, jsme utrpěli jednu z nejhorších ran v dějinách Izraele. Jestli pro nás existuje nějaká naděje, je to, že se z ní něco naučíme.

Jednota začíná empatií. Musíme cítit, že voláme k B…u, a musíme mít pocit, že se spojíme se svými bližními. Bein Adam Le’Makom a Bein Adam Le’Chavero od nás oba vyžadují, abychom se navzájem vnímali, nejen abychom se od sebe distancovali, a abychom se pustili do otupělých rutin našich životů.

Během holocaustu probíhal život většiny amerických Židů tak, jako obvykle. Zatímco byly vyvražďovány miliony lidí, jiní lidé chodili do restaurací (někdy i košer), měli příjemné rodinné večery a volili Roosevelta. Mnohem později začali posedle budovat muzea a památníky holocaustu.

Nebuďme jako oni.

Daniel Greenfield, Shillman Journalism Fellow ve Freedom Center, je investigativní novinář a spisovatel zaměřující se na radikální levici a islámský terorismus.