Bývalý generální ředitel Rady Ješa, Yigal Dilmoni, hovořil pro Arutz Sheva o bitvě v Gaze a blížícím se vítězství IDF.

Autor: Yoni Kempinski 28. února 2024 22:49

Bývalý generální ředitel Rady Ješa a současný spoluzakladatel organizace American Friends of Judea and Samaria (AFJS), Yigal Dilmoni, hovořil s Arutz Sheva – Israel National News o posledních čtyřech měsících strávených v záložní službě v Gaze a o výzvě v oblasti public relations, kterou v těchto dnech podstupuje.

Dilmoni vyjádřil spokojenost s mírou hlasování obyvatel Judska a Samaří: „Jsem rád, že obyvatelé Judska a Samaří nemlčí. Probouzejí se a chtějí ovlivňovat dění v našem regionu.“

Dilmoni byl povolán ihned na Simchat Tóru (7. října) a kromě několika krátkých přestávek doma sloužil v Gaze čtyři měsíce. Jeho výsadková brigáda byla odříznuta od zpráv a aktuálního dění, což jí umožnilo soustředit se na vojenskou činnost. Nyní jejich návrat do běžného života posiluje pocit, že banální věci jsou mnohem méně důležité, než se zdálo dříve.

Dodal, že když měl přestávky ve službě, bylo pro něj zpočátku těžké vidět, jak lidé doma pokračují ve svých životech, někteří dokonce odjeli na lyžařskou dovolenou do zahraničí. Uvědomil si však, že je s touto situací vlastně spokojen, protože: „Proč jsem šel bojovat a k čemu mi byla služba v armádě? Aby lidé v Izraeli mohli žít normální život. Chci, aby lidé žili a necítili válku. Chci, aby mohli chodit do kaváren a do kina. Mým úkolem je bojovat, aby země mohla žít normálním životem,“ říká.

Pokud jde o mezery v komunikaci, kterých je svědkem mezi bojovými oblastmi a domácí frontou, Dilmoni říká, že je to zcela běžné. „Občas se mě dotkly výroky některých politiků na obou stranách spektra. Slyší je v rádiu a zdůrazňuje, že navzdory vysoké ceně a navzdory tomu, že do absolutního vítězství zbývá ještě dlouhá cesta, musí každý pochopit, že IDF válku vyhrává. To ví každý, kdo zažil vojenskou bitvu zevnitř“.

„Ve vojenské oblasti je zde zcela jasné vítězství, i když jsme ještě nedosáhli svého cíle. Náš výchozí bod byl katastrofální. Teroristé masově překračovali hranice a dosáhli až k Ofakimu. To byla katastrofa. Jiným zemím by trvalo týdny, než by se vzpamatovaly, ale nám trvalo 1-3 dny, než jsme se postavili na nohy. Naše manévrování, klamání a kontakt s nepřítelem je naprostým vítězstvím. Většina praporů a brigád Hamasu byla přemožena nebo učiněna nepoužitelnou. Téměř 60 % teroristů Hamásu bylo zabito nebo neutralizováno, přičemž někteří také unikli. Je pravda, že se v okolí stále vyskytují malé buňky a čtyři teroristé ukrytí v podzemí stačí ke zranění vojáků a způsobení škod, ale když se podíváte na infrastrukturu Hamásu v Gaze, včetně Chán Júnisu, kam nevěřili, že vstoupíme, vidíte, že jsme dosáhli jádra jejich systému. Volně se tu procházíme mezi zničenými domy, na volném prostranství. Cítím se bezpečně a vím, že vítězíme. Je důležité, aby to věděli i všichni Izraelci. Stále jsou ještě místa, kam jsme se nedostali, nenašli jsme rukojmí a nezabili jsme Sinwara, ale jsme na cestě k vítězství.“

Druhým vítězstvím, říká Dilmoni, je vítězství ducha. „Na začátku války jsme cítili, že lid Izraele vojáky IDF objímá. Myslel jsem, že to po měsíci skončí, ale neskončilo. Národ vojáky IDF obrovsky objímá, dobrovolně přispívá, daruje, organizace vojákům nosí jídlo, které jim připravují doma. Duch národa, jednota národa a vojáků je superdůležitá, a to je třeba národu předat. Vítězíme a vítězství není jen v boji, ale i v národním povědomí.“

Dilmoni hovoří o svých pocitech generálního ředitele Rady Ješa při návratu do oblastí, z nichž byly komunity vysídleny. Dříve žil v Neve Dekalim v Guš Katifu. „Když se ohlédnu zpět, osídlení v Guš Katifu bylo pro bezpečnost Izraele superdůležité a je bolestné pomyslet na to, čím jsme museli projít, abychom to pochopili,“ říká a vypráví o písku, který si z Guš Katifu nasbíral jako suvenýr spolu s dalším vojákem, jehož rodina byla během odsunu také evakuována.

„Válka v Gaze je vedena proti krutému a barbarskému nepříteli. Naším úkolem je vyhladit Hamás, aby nebyl schopen znovu ovládnout region. Je to dost podobné tomu, co spojenci udělali nacistům v Německu. To je naše mise a musíme být velmi soustředění. O znovuosídlení regionu můžeme diskutovat jindy. Nyní se musí IDF, vláda a vedení státu soustředit na vítězství, porážku Hamásu, zničení Hamásu a jeho infrastruktury. Po vítězství můžeme diskutovat o přesídlení regionu,“ říká Dilmoni s odkazem na spor, který vznikl v pravicovém křídle, zda je správný čas zabývat se možností přesídlení Guš Katifu den po válce.

Dilmoni zmiňuje důkaz brutální povahy Hamásu mezi troskami Gazy. Jeho jednotka jednou v noci seděla v budově poblíž čtvrti Zeytun, když někdo z jeho jednotky zahlédl postavu kráčející asi tři kilometry daleko, v oblasti, kde by neměli být žádní civilisté. Jeden z vojáků vyšel ven a uviděl malou čtyřletou holčičku, která šla bosá. Naštěstí ji nezastřelil. Odvedl ji do domu. Lékař naší jednotky se o ni postaral, obvázal jí zraněné nohy. Všem jí bylo líto a přemýšleli jsme, jak se sem dostala. Ráno jsme našli sto metrů od budovy šachtu, kterou Hamás otevřel, vytáhli ji ven a řekli jí, aby šla naším směrem jako návnada. Chtěli zjistit, jestli jsme ve střehu, nebo ne. Bylo jim jedno, jestli zemře, nebo ne. Když to vidíte, pochopíte, jak moc nenávidí život a své občany, zatímco my jsme připraveni zemřít, aby naši občané mohli žít normální život.

Dilmoni vypráví dívčin příběh různým posluchačům v Izraeli i v zahraničí. „Zpětně si myslím, že mě to nepřekvapilo. Překvapuje mě, že lidé nevědí, kdo je to nepřítel, barbarství, krutost a zlo Hamásu, který je ochoten se obětovat pro radikální islámský stát, který chce ovládnout v celém regionu. Jsou ochotni obětovat i Araby. Ať si klidně umírají, jim to může být jedno.“

Šokované reakce přicházejí z celého světa, ale Dilmoni upřesňuje, že tento příběh není neobvyklý a že se jedná o naše sousedy. Vypráví další příběh, že během příměří, které následovalo po dohodě o rukojmích, se jeho rota setkala s rodinou, která šla vstříc vojákům a vztyčovala bílé vlajky. Vojáci si dávali pozor, aby nestříleli, ale když se přiblížili, vyskočili zpoza nich teroristé a zahájili palbu. „Nezáleželo jim na tom, aby tu rodinu zabili, jejich hlavním cílem bylo ublížit nám,“ řekl.

V rámci aktivit organizace Anerican Friends of Judea and Samaria (AFSI), kterou založil s cílem posílit vztahy mezi přáteli Izraele v USA a Státem Izrael, se Dilmoni v nejbližších dnech vydá na propagační misi do USA, aby demonstroval výzvu blížícího se vítězství v kampani a zároveň otázku výlučného práva lidu Izraele na svou zemi, že „jen když jsme tady, je to dobré pro region i pro Spojené státy. Toto poselství by mělo být vysíláno do celého světa, všem našim přátelům a fanouškům. Izrael se nesmí vzdát ani pídě naší země, a to začíná vzděláváním. Každý musí pochopit, že Hebron, Šilo, hora Gerizim, Alon Moreh, Itamar, hora Hebron a údolí Jordánu jsou naše a že je to kolébka zrodu židovského národa. Když jsou zde Židé, žije se zde dobře i Arabům a křesťanům, kteří zde žijí, a pokud zde bude vládnout extrémní islám, všechny tyto věci zmizí.“