Bojováním proti sionismu dnešní protestující bojují proti samotným hodnotám, ke kterým se hlásí. Kdyby protestující skutečně chápali, co je to sionismus, stáli by v první linii a byli by připraveni ho bránit. Op-ed.

Autor: Ilan Goodman 14. května 2024 7:00.

Již několik měsíců se americkou krajinou šíří násilné protesty. Areály vysokých škol se staly bojištěm. Ve městech propuklo násilí proti Židům, kteří se dosud považovali za vážené občany.

Žel tito pomýlení radikálové nechápou základní koncept. Sionismus je ze své podstaty revoluční. Nemůžete prostě tvrdit, že jste pokrokoví, aniž byste byli sionisty. Žádné jiné hnutí nikdy tak dokonale nezačlenilo hodnoty a myšlenky 60. let. Je to skutečnost, které můj otec zasvětil celý svůj život.

Můj otec, zesnulý Doug Goodman ZTL, byl kvintesencí hippies. Většinu svého života v rané dospělosti strávil protesty proti čemukoli, proti čemu se dalo protestovat. Byl aktivní v protiválečném hnutí i v hnutí za občanská práva. Hrdě protestoval proti válce ve Vietnamu nebo téměř proti jakékoli válce. Když se konala nějaká demonstrace nebo stávka, určitě se jí zúčastnil. Cestoval po celé zemi, aby se zúčastnil pochodu, pak se vrátil domů a zorganizoval vlastní protest. Byl to muž, jehož nejpyšnějším okamžikem bylo zatčení na schodech Bílého domu za pokus o nenásilné svržení americké vlády.

Byl to také jeden z největších sionistů, jaké jsem kdy poznal. Když vystupoval z letadla na letišti Ben Gurion, líbal zem. Až do své smrti u sebe nosil pytel hlíny z Jeruzaléma, aby měl vždycky kousek svého domova. I když nebyl částečně observantní, jeho láska k židovskému státu hořela jasně a hrdě. Od útlého dětství vštěpoval svým dětem lásku k Izraeli. Narodil se ve stínu holocaustu, a tak věděl, jak je Izrael důležitý a jaké nebezpečí Židům hrozí, pokud nebude existovat.

Mého bratra a mě od útlého věku učil, abychom byli hrdí na to, že jsme součástí velkého zážitku znovuzrození Izraele. Vyrůstali jsme s poznáním, že existence Izraele je nejen zázrak, ale také zázrak, který stojí za to bránit. Žel nás také učil, že se najdou i špatní lidé, před kterými je třeba jej bránit. Pokud se ve škole některý z učitelů odvážil pronést hanlivou poznámku, měl před koncem dne v kabinetu rozzlobeného otce. Když se ohlédnu za svým dětstvím, vidím, jakou námahu si dal, aby z nás vychoval Židy hrdé na to, kdo jsme a odkud pocházíme.

Být aktivistou pro něj nebylo neslučitelné s jeho sionismem. Pro mého otce bylo jedno přirozenou realizací druhého. Cílem těchto hnutí bylo prosazovat práva všech lidí, podporovat mír a soužití a ukončit válku a útlak. Všechny tyto cíle se realizovaly v sionistické myšlence.

Židovský stát byl vyvrcholením snu, snu o svobodě, který chtěl rozšířit i mezi ostatní. Sionismus byl v našich domácnostech vzýván jako vzor, o který je třeba usilovat, jako vzor toho, čeho je lidstvo schopno dosáhnout.

Je to pocit, v němž nebyl sám. Není divu, že značná část vůdců protiválečného hnutí a hnutí za občanská práva byli Židé. Není ani překvapivé, že mnoho vůdců hnutí za občanská práva, jako například Martin Luther King mladší, byli horlivými sionisty. Každá strana v té druhé rozpoznala spřízněné duše pro věc.

Není divu, že hrdiny mého otce byli dva Židé Abbie Hoffman, radikální aktivista a spoluzakladatel Mezinárodní strany mládeže (Yippies), a David Ben-Gurion, hlavní národní zakladatel státu Izrael a jeho první premiér. Přestože tito dva měli velmi odlišné cíle a velmi odlišné metody, jak dosáhnout svého cíle. Spojovalo je však to, čeho se snažili dosáhnout – lepšího a mírumilovnějšího světa.

Dokonce podporoval Izrael jako jeden z mála případů, kdy byla válka oprávněná. Nenáviděl sice násilí, ale zároveň uznával, že židovský národ jedná v sebeobraně. Sám se sebou byl pacifista, ale cítil, že na obranu druhých je boj nejen spravedlivý, ale i nutný. Viděl rozdíl mezi bojem za účelem ukončení života a bojem za jeho záchranu.

Můj otec zemřel před 7. říjnem. V mnoha ohledech jsem rád. Vzpomínky na holocaust zanechaly v jeho duši hluboké jizvy a já jsem vděčný, že se nedožil toho, aby se jeho brutalita opakovala, a zejména, že nemusel vidět, jak jeho milovaná vnoučata zažívají hrůzy, o kterých se modlil, aby se už nikdy neopakovaly.

Stejně tak jsem vděčný, že nežil 8. října ani v žádném z následujících dnů. Vděčný za to, že se nedožil toho, aby viděl své milované revoluční myšlenky zkažené a překroucené k nepoznání. Díky, že nemusel být svědkem toho, jak se vše, co mu bylo drahé, proměnilo ve zbraň proti národu, který miloval ještě silněji. Můj otec by byl zděšen, kdyby viděl, co se z těchto protestujících stalo.

Antisemitští protestující, kteří v posledních týdnech ovládli univerzitní kampusy, stejně jako protesty zuřící ve městech po celém světě, se rádi považují za přirozené dědice původních protestních hnutí. Můj otec by však byl první, kdo by řekl, že tyto dva protesty si nejsou vůbec podobné. Při pohledu na současné protesty by byl zdrcený. Nejen proto, že útočí na sionismus, ale i proto, že přitom obhajují názory, proti kterým celý život bojoval.

Svůj život zasvětil úsilí o rovnost a práva všech lidí, zejména těch nejzranitelnějších.

Pracoval pro svobodu od útlaku a pro zrušení války.

Bojoval za ukončení nenávisti a za všeobecný mír.

Snil o světě plném inkluze, bez předsudků a netolerance vůči ostatním.

Obhajoval vzdor vůči autoritám a boj proti nespravedlivé moci.

Kdyby protestující skutečně chápali, co je sionismus, stáli by v první linii a byli by připraveni ho bránit.

On a jeho generace by s těmito radikály nechtěli mít nic společného. Hnutí, které bojovalo za ukončení konfliktu, by nikdy nesouhlasilo s podporou teroristických organizací, jejichž existence je založena na násilí. Dnešní výtržníci by se mohli považovat za další článek hrdé tradice. Ve skutečnosti však jejich činy zmařily vše, čeho předchozí generace bojovaly dosáhnout.

Můj otec by zuřil, kdyby viděl, jak se hodnoty, které mu byly tak drahé, zvrhly v něco, co představuje vše, proti čemu bojoval. Dnešní protesty by neuznával a rozhodně by je nikdy nepodporoval. Kdyby dnes žil, stál by v první linii boje proti těmto haterům Izraele a všemu, co představují. Jako revolucionář by cítil, že nemůže udělat nic menšího.

Byl by obzvláště zděšen, kdyby viděl, že se tolik Židů staví na stranu svých nepřátel. Již před válkou se na antisionisticky naladěné Židy díval se zděšením. Nedokázal pochopit, jak mohou Židé podporovat právě ty, kteří je chtějí zabít. Pro něj to byli novodobí kápové. Říkával mi, že nedokáže pochopit, jak mohou být mladí Židé tak ztracení nebo odtržení od své historie. Vzpomínám si, že se mi svěřil, že nedokáže pochopit, kde jsme jako komunita udělali chybu, že naše vlastní děti dopadly takto.

Nebyl by ve svých pocitech sám. Jeden můj známý radikál ze staré školy, ztělesnění kontrakultury, si nedávno posteskl: „Vždycky jsem volil jen toho nejpokrokovějšího kandidáta. Ale už to dál nemůžu dělat. Mohou se nechat strhnout tím antisemitským, slepým hněvem vůči Izraeli a viditelnou či skrytou nenávistí k Židům. Moji nejlepší spojenci zmizeli.“

Naštěstí je mnoho těch, kteří s ní souhlasí. Jsou to zakladatelé původních hnutí, kteří si nenechají uzurpovat své dílo pro nenávist. Stejně jako oni kdysi bojovali za šíření svého poselství, musí nyní lidé jako můj otec bojovat, aby si vzali zpět to, co bylo kooptováno. Nespočet starých revolucionářů, židovských i nežidovských, těch, kteří tyto myšlenky obhajovali nebo za ně kdysi bojovali, se ozývá a říká těmto protestujícím hlasitě a jasně: „Ne naším jménem.“ Všichni, kdo se o to zasloužili, se snaží o to, aby se protesty staly skutečností.

Jejich otevřené odmítnutí s největší pravděpodobností nepřiměje většinu těchto pomýlených mladíků, aby změnili své způsoby. Lze pochybovat, že novodobí vysokoškolští protestující mají dost sebevědomí na to, aby si uvědomili, jak daleko se vzdálili od myšlenek, které údajně hlásají. Znamená to však, že už nebudou moci využívat historii k legitimizaci svých odporných postojů.

Vím, na čí stranu by se postavil můj otec, hrdý radikál 60. let. A kdyby žil, vím, po čí boku by stál. Byl by sice šokován, když by viděl své poselství tak zvrácené, a znechucen a zahanben, když by viděl, že se tolik Židů přidává na stranu novodobých fašistů, ale byl by také nesmírně potěšen, když by viděl, že tolik Židů stojí pevně na svém.

Právě tito Židé, kteří bojují na univerzitních kampusech, organizují protiprotesty v ulicích a ukazují světu, že jsou hrdými sionisty, jsou dědici toho nejlepšího z revolučního hnutí 60. let. A můj otec by se na tyto statečné Židy milující Izrael podíval a věděl by, že jeho odkaz je v dobrých rukou.

Ilan Goodmanis je odborník na muzejní sbírky a kurátor výstav. Působí také jako rabín a pedagog. Do Izraele odešel v roce 2011 a žije se svou ženou a dětmi v Bejt Šemeši.