Praha Jeruzalém

Od snu k realitě (část první)

Autorka Brigitte B. Nussbächer, napsáno k 76. výročí založení Státu Izrael

Překlad Kateřina Daněk

Židé byli ze své země vyhnáni po zničení druhého jeruzalémského chrámu v roce 70 našeho letopočtu.  Myšlenka o návratu do Izraele a založení vlastního samostatného státu byla pro mnohé po staletí pouze snem, který se však znova a znova vracel.

O dva tisíce let později vyklíčilo semínko naděje v tu nejméně pravděpodobnou dobu. V době po skončení druhé světové války a poté, co v koncentrácích zemřelo přibližně šest milionů příslušníku židovského národa.

Jak tento sen odolal realitě nepřátelství a zla?

Dokud hluboko v srdci
duše Židů prahnou
a kupředu na východ
k Sionu oko hledí,

naše naděje nebude ztracena,
naděje dvou tisíců let,
být svobodným lidem ve své zemi,
zemi Sionu a Jeruzaléma
.

(Výňatek z písně Hatikva, izraelská národní hymna)

Od zničení k naději

Obrázek č. 2 Nástěnný reliéf na Titově oblouku v Římě ukazuje krádež menory ze zničeného chrámu.

Srpen 70 našeho letopočtu. Židovský chrám na Chrámové hoře, centrum starověkého judaismu, byl zničen Římany. Mnohé kultovní předměty byly triumfálně převezeny do Říma.  Zákon zakázal Židům se k Jeruzalému jen přiblížit.  Je to kompletní vyhnání z jejich vlasti. To, co následuje jsou dva tisíce let vyhnanství, pronásledování, pogromů – ale také dva tisíce let naděje na návrat navzdory všem protivenstvím.

Obrázek č.3 Theodor Herzl – člověk s vizí na návrat domů.

Tváří v tvář stále rostoucí nenávisti k Židům po celém světě, se v roce 1897 jeden muž odvážil dát této naději a snu reálný rámec. Theodor Herzl, židovský novinář, založil v Basileji Světovou sionistickou organizaci, jejímž cílem bylo židovské osídlení Palestiny, která byla provincií osmanské říše. Dalším cílem Světové sionistické organizace bylo vytvoření vlastního židovského státu.

Herzl si tehdy do deníku zapsal: „Založil jsem židovský stát v Basileji. Kdybych to řekl dnes nahlas, setkal bych se s všeobecným smíchem. Snad za pět let, v každém případě za padesát si to každý uvědomí.“

Herzl měl pravdu!

Návrat na Sion

Obrázek č. 4 Židovští imigranti obdělávají zemi.

Semínko myšlenky na návrat začíná klíčit. V letech (1882–1927) následovalo několik imigračních vln „Aliyot“ do Izraele. Většina přistěhovalců v této době pocházelo z východní Evropy, jsou to většinou lidé prchající před pogromy v carské říši a v Polsku.

Velkou podporu pro svůj sen dostávají sionisté z Velké Británie. V roce 1917, když vojska Impéria dobyla území Palestiny, britský ministr zahraničí, lord Balfour, slíbil Židům „pomoc při zřízení národního domova pro židovský lid“ v tehdejší Palestině. Takzvaná „Balfourova deklarace“ byla zahrnuta do spojenecké mírové smlouvy s Tureckem v roce 1920 a do mandátu Společnosti národů pro Palestinu v roce 1922.

Zbytky území Osmanské říše byly po konci první světové války rozděleny mezi Francii a Velkou Británii. Britové se stáli novými pány Palestiny; arabským národům připadlo 78 % území.  Vznikl také nový stát Jordánsko. Židé mají dovoleno se usazovat pouze na západ od řeky Jordán.

I přes různá omezení začíná přicházet více Židů. Osadníci pracují v zemědělských a řemeslných komunitách. Draze kupují od Arabů neobdělávanou půdu a hospodaří na neúrodné, stovky let zanedbané, půdě. Bažiny musí být odvodňeny, kopce zalesněny, pole osázena plodinami a zavlažována.

V „British Peel Commission“, zprávě, která měla později posoudit situaci mezi Židy a Araby, se uvádí: „…většina půdy, koupená Izraelci, kde nyní stojí pomerančovníky, byly dříve písečé duny, bažiny či neobdělávaná půda“.

Holocaust a zakázané místo útěku

Ve Střední Evropě byla třicátá léta poznamenána nenávistí vůči občanům židovského původu. Mnoho Židů uprchlo z Německa po nástupu nacistů k moci v roce 1933.   Situace se zhoršovala a mnozí by rádi odjeli do Palestiny, ačkoliv tuší, že je tam čeká těžký život.    

Od roku 1922 začaly být židovské osady v Palestině cílem arabských útoků. Nejhorší událostí byl útok na Hebron, město, které už svým názvem říká, že patří Hebrejcům, a kde se nachází hrob Abrahama, Sáry a dalších patriarchů.  Došlo k němu v roce 1929, útočící Arabové zavraždili šedesát sedm civilistů a vyhnali z města všechny, kdo přežili.  Britové se proto rozhodli imigraci omezovat, ačkoliv tím porušili příslib daný v Balfourově deklaraci. Situace se dále vyhrotila v roce 1936, kdy si povstání Arabů vůči Židům a Britům vyžádalo přibližně 3000 obětí.  Britové proto dále snížili počet vydaných přistěhovaleckých víz.

Přesto se mezi roky 1933 a 1939 přistěhovalo do Palestiny z celé Evropy 250 000 lidí židovského původu.

Obrázek č.5 Oběti holocaustu v koncentračním táboře Bergen Belsen.

Po roce 1939 se možnost utéct před nacismem výrazně zhoršila a lidé se stali vězni ve svých vlastních domovech. Později byli zrazeni svými spoluobčany a odsunuti do ghett a koncentračních táborů. Mezi lety 1939 a 1945 bylo vyvražděno přibližně šest milionů lidí. (viz Yad Vashem ).

Obrázek č. 6 Vrak bývalé uprchlické lodi v muzeu Atlit, Izrael

Ti, kdo hrůzy koncentračních táborů přežili si rychle uvědomují, že jsou ve většině evropských zemí nežádoucí. Mnozí z nich doufají, že v Palestině najdou nový domov a nový začátek. Britové však svá vstupní pravidla neuvolňují.  Ve snaze stabilizovat situaci Britského impéria v arabských zemích brání Británie migraci Židů do Palestiny všemožným způsobem.  Znemožňuje přístup lodím s uprchlíky blížícím se k Palestině (viz kniha Exodus), internuje lidi do táborů v Palestině (např. v Atlitu), později i na Kypru a přivádí část Židů zpět do Evropy, dokonce do Německa.  Britské zacházení s přeživšími holocaustu vyvolává celosvětové pobouření a problém židovských „vysídlených osob“ se stává tématem mezinárodní politiky.

Plán rozdělení

Obrázek č. 7 Členské státy OSN

Od dubna 1947 se OSN zabývalo otázkou, jak se vypořádat s britským mandátem pro Palestinu, který za téměř třicet let své existence přežil svou dobu. Komise Valného shromáždění doporučila rozdělit území na židovský a arabský stát. Tento návrh byl přijat 29. listopadu 1947.  Třicet-tři států včetně Československa hlasovalo pro.

Obrázek č. 8 Plán rozdělení podle usnesení OSN v roce 1947

Navrhovaný plán s sebou nesl pro Izrael řadu těžkostí:

– Izrael dostává pouze 11 % území původního mandátu. 78 % okupuje arabský stát Jordánsko, dalších 11 % má patřit novému, druhému arabskému státu.

– Z toho jsou 2/3 Negevská poušť, v té době nepoužitelná pro osídlení a zemědělství.

– Židovský areál je rozdělen na tři části, které jsou propojeny koridory.

– 40 % obyvatel ve vymezené oblasti pro Izrael jsou muslimové. Ve srovnání, žádní Židé nežijí v určených v arabských oblastech.

– Jeruzalém – vysněná destinace Židů, má být umístěna pod mezinárodní dohled.

Přesto přese všechno Židé poznávají svou historickou příležitost a oslavují rozhodnutí OSN.

Arabové však plán rázně odmítli a odmítají – a to až dodnes. Liga arabských států okamžitě vyzvala ke společné vojenské akci proti budoucímu státu Izrael.

Těžké rozhodnutí

Obrázek č.9 Měl by se Izrael odvážit?

Před představiteli sionismu, v čele s Ben Gurionem, leží těžké rozhodnutí. V kritickou chvíli se západní mocnosti od sionismu distancovaly.

Velká Británie prohlásila, že neposkytne vojáky na ochranu rozdělení země podle návrhu OSN a vyzbrojila Jordánsko a Egypt. Kromě toho uzavřela pakt o vzájemné pomoci s Irákem a rozmístila své vojenské jednotky do arabské části Palestiny.

USA varovaly před druhým holocaustem a zároveň prohlásily, že Izraeli neposkytnou žádnou pomoc. V předvečer nezávislosti, George Marshall, americký ministr zahraničí, poslal Ben Gurionovi ultimátum, kde požaduje odložení vyhlášení nezávislosti. Spolu s ministrem obrany také uvalil vojenské embargo na Izrael.

Proti plánu Ben Guriona vyhlásit nezávislý židovský stát se postavili i velitelé izraelských tajných vojenských organizací Haganah a Palmach (viz Palmach Muzeum). Všech bojovníků bylo všeho všudy jen pár tisíc. Vojenské organizace neměli téměř žádné vybavení a jen polovina vojáků vlastnila zbraně. Bylo zřejmé, že Izrael čelí pěti profesionálním armádám. „Jak obstojíme bez tanků, bez letadel a bez bitevních plánů?  Jak se budeme bránit?“

Ben Gurion stojí téměř sám, ohrožený a izolovaný od mezinárodního společenství, s arabskými armádami na každé hranici. Teď – anebo možná nikdy?

Izrael je znovu narozen

Obrázek č. 10 Ben Gurion vyhlašuje izraelský stát.

Naděje vítězí. David Ben Gurion překonává neuvěřitelný tlak a v den kdy skončil britský mandát prohlašuje založení nezávislého židovského státu. Bylo to 14. května 1948.  V ulicích Tel Avivu propuká jásot. Dva tisíce let dlouhé čekání a naděje je konečně naplněno. Historie Středního Východu vstupuje do nové kapitoly.

„Tímto prohlašujeme na základě našeho přirozeného a historického práva a na základě rozhodnutí Valného shromáždění Organizace spojených národů vznik Státu Izrael. Bude založen na svobodě, spravedlnosti a míru v duchu biblických proroctví.

Vyzýváme židovský lid ve všech zemích diaspory, aby nám pomáhal v oblasti imigrace i budování a stál s námi ve snaze o naplnění snu o znovuvytvoření Izraele.

Uprostřed vražedných útoků, kterým jsme dlouhé měsíce vystaveni, apelujeme na arabské obyvatele žijící v Izraeli, aby zachovali mír a začali se podílet na budování státu na základě plné občanské rovnosti a demokratického zastoupení ve všech prozatímních i stálých orgánech našeho státu.

Podáváme ruku ke smíru a k dobrému sousedství se všemi sousedními státy a jejich národy a vyzýváme ke spolupráci a vzájemné pomoci“.

(Výňatek z legendární řeči Bena Guriona)

Boj o přežití

Obrázek č. 11 Útok sousedních arabských národů v roce 1948.

Krátce po půlnoci 15.května 1948 napadly nový stát Izrael armády aliance tvořené Egyptem, Sýrií, Libanonem, Jordánskem a Irákem za všech stran.  Jejich cílem bylo zničení nově vznikajícího státu.

Na území nově vzniklého Izraele žilo přibližně 650 tisíc Židů.  V okolních zemích žilo přibližně 160 milionů Arabů. Zatímco arabské ozbrojené síly disponovali tanky, dělostřelectvem, obrněnými transportéry, letadly a válečnými loděmi, izraelští vojáci byli vybaveni pouze puškami, kulomety a granátomety.   Izrael neměl skutečnou armádu měl pouze vojenské organizace Haganah, Palmach a Irgun.  Formující se armáda se potýkala také se špatnou komunikací mezi vojáky, kteří přišli z různých částí světa a nemluvili dosud společným jazykem. Lidsky je to bezvýchodná situace.

Navzdory všemu očekávání se Izraeli daří držet pozice. Motivace bojovníků nemá v historii obdoby (viz film: Cast a Giant Shadow). Všichni vědí, že alternativou k vítězství je konečné zničení vlasti a vyhlazení jejích obyvatel.  Útočníci jsou odraženi.

Cena vítězství byla však vysoká: Izrael v této válce ztratil jedno procento celé své populace. Šest tisíc vojáků bylo zabito. Asi 2000 z nich byli ti, kdo přežili koncentrační tábory.  Muži a ženy, kteří přišli do Izraele s nadějí na nový život, ale čekala je smrt v bojích za záchranu své nové vlasti.  Jeruzalém padl do rukou Jordánska; židovská čtvrť byla vydrancována a zbořena (viz synagoga Hurva). Totéž se stalo v Hebronu, v oblasti Gush Etzion a v dalších místech. Židé, kteří tam žili, byli vyhnáni. Během bojů bylo zničeno i mnoho pracně vybudovaných osad, továren, infrastruktury a obdělávaných polí. Válka skončila v roce 1949 příměřím s arabskými oponenty. Izraelské území se v důsledku války zvětšilo o jednu třetinu v porovnání s územím určeným radou OSN v roce 1948.  Ale území určené OSN pro vznik palestinsko-arabského státu, kterému se dodnes říká West Bank bylo, stejně jako chrámová hora v Jeruzalémě, obsazeno Jordánskem.  Egypt obsadil Gazu, a tak byl vznik palestinsko-arabského státu znemožněn.

Obrázek č. 12 Izrael po válce za nezávislost.

Palestinská Nakba

Arabský odpor plánu rozdělení země, jak jej předložilo OSN v roce 1948, se stal v konečném důsledku ztrátou pro Palestince. Nejenom, že ztratili svůj nárok na svůj stát, protože území stanovená pro jejich stát spadají po válce do správy Egypta a Jordánska, ale také pro velké ztráty na životech. Tyto události jsou v arabském světě dodnes známy pod názvem „Nakba“ (v překladu z arabštiny „Katastrofa“) a vedly k masívnímu odjezdu Palestinců z Izraele.

Obrázek č. 13 Klíč k minulosti – symbol palestinského uprchlictví.

Přibližně 30 tisíc Palestinců odjelo ze země již před válkou.  Mnozí odjeli, protože se nechtěli zúčastnit války vedené sousedními Arabskými zeměmi, další odjeli, protože byli ovlivněni arabskou propagandou vyvolávající strach. Jiní prostě odmítli život ve státě s lidmi, které považovali za nepřátele.  Všechny sousední země, s výjimkou Jordánska, zapověděli integraci Palestinců do svých států.  Naproti tomu stát Izrael nabídl všem Arabům žijícím na jejich území izraelská občanství včetně legálních a politických práv.  Jenom část nabídku přijala a stala se izraelskými občany. Zbytek utíká ze země.

 Celkový počet Palestinských uprchlíků byl okolo 650 tisíc a většina z nich skončila v sousedních arabských zemích, v Evropě a v severní Americe.  Mnozí žili v uprchlických táborech. Jejich uprchlický status se v hostitelských zemích stává předmětem dědictví, a proto jich dodnes existuje už okolo 5 milionů.  Dědictví statusu „uprchlíka“ je z právního hlediska nevídaný fenomén.

Židovská Nakba

Obrázek č. 14 Židé musí opustit oblasti dobyté Araby.

Jedním z důsledků izraelsko-palestinské války bylo kompletní vyhnání Židů ze všech arabských zemích.  Obrázek č.14 ukazuje počty vysídlených občanů židovského původu z jednotlivých zemí.  Tyto etnické čistky probíhaly bez velké pozornosti světové veřejnosti, ačkoliv byly provázeny pogromy, střelbou, vyvlastňováním majetku a zneužíváním. Přibližně 850 tisíc Židů muselo opustit své země, kde jejich předkové žili někdy po staletí. Většina z nich přijíždí do mladého izraelského státu zcela bez prostředků, protože jim byl zabaven majetek. V některých případech Izrael zavádí velkolepé letecké přepravy: například během operace „Létající koberec“ v roce 1949 z Jemenu odletěly desítky tisíc Židů.

Vysídleno bylo také 70 tisíc Židů ze Západního břehu Jordánu a z Jeruzaléma.

Obrázek č. 15 Počet Židů v arabských zemích v roce 1948 a dnes.

Obyvatel nového státu rychle přibývá.  Z původních 650 tisíc je rychle 1,3 milionu. Mnozí byli traumatizováni vzpomínkami na ŠOA, Židé z arabských zemí, Mizrahim, jsou často z chudých poměrů a nemají vzdělání.  Integrace do jedné společnosti je nesnadná, ale úspěšná.

Takto se izraelská naděje stala skutečností. Zhruba rok po vyhlášení nezávislosti státu Izrael prokázal ohromenému světu svou schopnost se ubránit a existovat. Je to zázrak a naplněné biblické proroctví: „Hospodin rozptýlil svůj lid do větru. Nyní je však znovu shromažďuje.“

Jeremiáš 31:10

Co bude dál? Jak dlouho mír vydrží?  Může národ, z jehož obyvatel zbyla jen hrstka přežít?  Dá mu svět šanci? Jak Izrael využije své příležitosti? Sledujte fascinující příběh o přežití Izraele v druhé části článku:

Izrael – Radost ze života ve stínech války (vyjde brzy)

11.05.2024 05:07 Kateřina Danek198Zdroj: ARC to Israel

Klíčová slova

Přidání komentáře

Váš email nebude zveřejněn.
Abychom zabránili spamu, musí být Váš první komentář schválen. Mějte prosím strpení.

O profilový obrázek se stará Gravatar.