Praha Jeruzalém

První část této práce skončila tímto odstavcem a mapou, kterou pro navázání  uvádím ještě jednou.

Dále izraelská vláda tvrdí, že to není pravda, že vznikání těchto osad je řízeno státem, a na pár výjimek s pojených s bezpečností státu Izrael jejich vznik spontánní, nikdo ho neorganizuje a když zakladatel poruší nějaké právní věci, jsou tyto osady zrušeny. Což je pravda, mnoho osad je po dlouhých právních bitvách skutečně likvidováno silou IDF. A nakonec vláda tvrdí, že nemůže bránit sionistickým nadšencům bránit osidlovat půdu, která dle Bible patří židovskému národu.

Stávajíc stav osad na Západním břehu..

Jak je to doopravdy, toho se nelze dobrat. Faktem je, že v roce 1975 náboženská extremistická skupina Guš Emumim- česky „Blok věrných“ vedená rabínem Levingerem rozjela masovou kampaň na co největší osídlení Západního břehu židy. Jejich náboženské zanícení se spojilo s tvrdým nacionalismem, který byl prezentován učením rabína Cvi Jehudy Cooka. Pro toto seskupení byli Arabové usídlení n Západním břehu několik století cizí nadvládou. Během kampaní demonstrací, zabíracích aktivit, kdy došlo i k vážným střetům s izraelskou armádou se jim podařilo vyjednat jakýsi pardon. Výsledek byl pro arabskou populaci šokem: do deseti let se na Západním břehu usídlilo 40 000 osadníků a do dvaceti let jich bylo 140 000.

Moje vlastní fotografie obnoveného bloku kibuců Guš Ecjon

Odpor proti osadnictví rostl a nabral násilnou povahu. Jak roky šly, osad stále přibývalo a jak se měnily vztahy mezi Státem Izrael a představiteli palestinských stran, vše se hrotilo stále více. Výsledkem byly tvrdé represe, mnoho mrtvých a nůžky nenávisti se rozevírali stále více.

Víte, aby bylo jasno, je důležité vědět, že už dlouho nevěřím tomu, že by palestinští Arabové měli skutečný zájem vybudovat na obou enklávách co neustále řeším, vlastní stát. Od roku cca 2008 si myslím, že tomu nevěří ani nikdo soudný v Izraeli. To, co se stalo s Pásmem Gazy je toho důkazem. Ale k tomu se ještě dostanu.

Kdo je tedy typický osadník? Sám jsem se divil. Zde bych rád uvedl, že níže uvedené jsem vybral z knihy britského historika židovského původu Martina Gilberta názvem IZRAEL – DĚJINY. Tohoto autora vnímám jako objektivního a to mnoha důvodů. Použil jsem i knihu stejného autora názvem ŽIDÉ VE 20. STOLETÍ.

TAKŽE osadníci jsou:

1. nacionalističtí a náboženští fundamentalisté typu Gvir a Smotrič, kteří tvrdí, že je povinností odebrat Arabům celý Západní břeh, protože je to Bohem Židům daná půda a Arabové musí odejít. Jsou to fanatici, často otevření rasisté a jsou jich stovky tisíc v celém Izraeli a potom hlavně v USA. Politiky Gvira a Smotriče uvádím úmyslně – dnes jsou to ministři aktivní vlády Benjamina Netanjahua, oba se narodili v osadách a oba žádnou jinou realitu než tu co je od roku 1967 neznají…následuje fotografie dvou osad, které ukáží jejich vzhled  při vzniku prvotním rozvoji…

Drobné židovské osady na okraji Judské pouště, blíže Sde Bar, v pozadí Kfar Eldad – všimněte si že část osady je tvořena mobilními domy

2. Emigranti převážně z východní Evropy a bývalých zemí SSSR, kterým je bod 1. naprosto jedno, ale jsou natolik chudí, že pro ně osady představují levnou možnost relativně kvalitního života. Tomu rozumím.

3. Mladí židé s rodinami, kteří využijí skutečnost, že pokud projeví zájem odejít z Izraele do Osad, dostanou významnou finanční podporu za tento krok, a při potřebných hypotékách mají státem garantované nejnižší možné úrokové sazby a část úvěrů za ně po třetině splatí stát. Trochu to neladí s tím proklamovaným svobodným rozhodnutím, kterému stát nemůže bránit a nemůže ho zakázat.

Osady jsou někdy neuvěřitelně velké, lidí u nás si to nedovedou představit:

Nejlidnatější izraelské osady Modi’in Ilit – 80 000 obyvatel. Neustále rostou, jejich růst tato fotografie ukazuje. Nejstarší jsou ty části, kde je vidět vzrostlá vegetace a vidíte i připravené stavební parcely pro další sídla.

Osadnický rozmach, ale není ideově omezen jen na Stát Izrael. Obrovskou základnu má i ve světě, hlavně v USA. V roce 1987 proběhla v New Yorku slavnostní večeře organizace Ateret Kohanim, česky Koruna kněží, kterážto skupina v té době stará 10 let ve své podstatě nařizuje židům osídlit celé území Západního břehu a tento název navíc odmítla. Od té doby se mluví o Judei a Samaří. Zajímavé je, že původně se zaměřovala jen na získávání půdy a objektů ve východním Jeruzalémě a to legální cestou – odkupy a právními kroky. V tom pokračuje dodnes, ale přitvrdila.

Jejich postoj k arabské populaci je nelítostný: Arabové jsou pro ně vetřelci bez právních nároků. Mluví i nich jako o zlodějích půdy a jejich osud je nezajímá – mají prostě vypadnout a uvolnit místo židům.. A ejhle, víte kdo byl hlavní řečník? Tehdejší velvyslanec v USA Benjamin Netanjahu. Nepřekvapí, že za mnoho let jeho vlád naznaly osady obrovský rozmach a vztahy obou stran se totálně vyhrotily.

Svět Izraeli tvrdě vytýká osady kde žijí židé. Ale méně viditelně, ale stejně tvrdě odmítá i typ osad, které neslouží k životu, ale jsou ekonomickými subjekty.

Průmyslová zóna Mišor Adumim, východně od Jeruzaléma, v roce 2021zde bylo 196 firem. Arabové tvrdí, že tyto osady jim berou půdu, čerpají zdroje a přenáší průmyslovou ekologickou zátěž mimo Izrael. Ale nikdy neuvádí, že zde našlo práci mnoho set palestinských Arabů..

Rostlo násilí na obou stranách a situace se stala neúnosnou. Nakonec v duchu návodů z Moskvy vypukla První intifáda. Víme co to bylo. První intifáda – zuřila v letech 1987 až 1993, výsledkem bylo 160 mrtvých Izraelců a 2162 mrtvých Palestinců, z toho jich 996 zabili Palestinci za údajnou kolaboraci. Palestinští Arabové rozjeli v té době boj proti komukoliv z jejich komunity, kdo projevil jakoukoliv snahu o dobré vztahy s židy. V této době prudce narostl fenomén nožových útoků na židy. V uvedeném počtu zabitých židů je 58 vojáků…

Bohužel jen do září 1991 bylo izraelskými vojáky zabito 78 dětí ve věku 14 let a mladších. Bylo to dáno tím, že tyto děti arabští aktivisté a bohužel i jejich rodiče posílali útočit na vojáky a používali je jako štít před izraelskou protiakcí za skutky dospělých. Škody  na obraze Izraele byly obrovské – mnoho těchto dětských obětí bylo zabito před kamerami jak palestinských Arabů tak i západních novinářů.

Jenže je lehké být chytrý. Pamatuji si jak můj otec jednou seděl nad novinami, právě v roce 1987, vím to, právě jsem se chystal nastoupit na svůj první bojový útvar a četl titulek: Izraelský voják zastřelil palestinského chlapce, který házel na jeho obrněný transportér kámen. Otec se nad tím zamyslel a řekl, cituji: „ No jo, a jak má izraelský voják vědět, že je to kámen a ne ruční granát“?

V červenci 1989 u Nábulusu třicet ultraortodoxních studentů ješivy začalo řádit u arabské vesnice Kifl Haris.  Byla to odveta za útok kameny na osadníky. Přitom zavraždili 13-letou arabskou dívku. Sedm z nich bylo zatčeno a souzeno. Představitel této ješivy u soudu – jmenuje se Jicchak Ginzburg šokoval přítomné západní novináře, když prohlásil, cituji:

„Lid Izraele musí povstat a veřejně prohlásit, že Žid a gój nejsou, Bůh uchovej stejní. Každý proces, který vychází z toho že Židé a gójim jsou si rovni, je překroucením spravedlnosti“.

Tiše doufám, že tento výrok nepřipadá rasistický jen mě, protože si pln smutku myslím, že rasistický rozhodně je.

Zde fotografie rabína Jicchaka Ginzburga

A pokračoval pokusem ospravedlnit útok výkladem Bible takto: „ Prolévání nežidovské krve bylo menším proviněním než prolévání židovské krve.“ Uvedl, že vyhrožování zabitím Židům spadá pod pravidlo: ‚Ty, kdo tě přijdou zabít, ty bys měl zabít jako první.

Byl za to tvrdě odsuzován..ale západní reportéři to šířili dál, a hlavně to správně pro svoji protiizraelskou propagandu uchopili palestinští Arabové a jejich příznivci všude, kde v té době byli.

Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že ti lidé byli souzeni a odsouzeni. Nikdy se nestalo, nebo o tom alespoň nevím, že by palestinské mocenské orgány někdy soudili nějakého Palestince za útok na židy.

Zde je potřeba vidět skutečnost, že od poloviny 80-tých let je Izrael a vše co činil a činí – a to hlavně v Pásmu Gazy a na Západním břehu, pod drobnohledem.Vše je sledováno, sdíleno, šířeno. Jsou vytvářeny situace, které snadno sklouznou k použití síly a všude jsou fotoaparáty a kamery. Vše je zpracováváno, vyhodnocováno a využito v nekonečném proudu protiizraelské propagandy.

Typický výjev z první intifády, která je také nazývána intifáda kamenů.

Zvláštní zbraní proti intifádě bylo zavírání škol. Za její trvání byly školy na západním břehu a to myslím všechny školy včetně mateřinek zavřeny v průměru 6 měsíců v každém školním roce. Zavírání jako první nařídil velitel civilní správy Západního břehu brigádní generál Šajke Žrec, Důvod- školy jsou zdrojem nepokojů. Následně nařídil použití střelby na maskované lidi jako šiřitele násilí…

Mohl to udělat? Mohl. Dne 7. června 1967 byl vydán vojenský rozkaz č. 2 uvalující na Západní břeh stanné právo. Tento rozkaz už 57 let opravňuje všechny izraelské vojenské velitele vykonávat plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc nad palestinským civilním obyvatelstvem. Nyní existuje více než 1800 vložek charakteru rozkazu, které pokrývají vlastně celý život palestinského Araba.

Výsledek – palestinské děti a mládež přišli o několik let školičkové a školní docházky. Jak toto mělo přispět k lepším vztahům a k lepší bezpečnosti je pro mě neodhalitelné. Pravda je, že vyšší vzdělávací stupně byly zdrojem ideologického působení na mládež, která se potom zapojovala do nepokojů. Ale dlouhodobé zavření škol vedlo jen k další radikalizaci a hlavně výrazně poškozovalo to, jak svět působení Izraele v těchto enklávách vnímal. Izrael by stále pod větším tlakem a palestinští Arabové se pro svět měnili z teroristů a podporovatelů teroristů v oběti okupace…

Přitom zde byla možnost, která mohla změnit k lepšímu celý region.

Zde píšu o izraelsko-jordánské dohodě z Londýna projednávané v roce 1987, která měla vyřešit palestinskou otázku na Západním břehu. Smyslem smlouvy měl být společný dohled Izraele a Jordánska na zmíněný region, o který se v posledních desetiletích vedou četné spory. Zastánci Londýnské dohody naznačují, že v případě jejího aplikování by nikdy nevznikl Hamás ani Palestinská autonomie a zároveň by neexistovalo napětí ohledně vzniku nových osad. Bohužel to nedopadlo a vina je na straně Státu Izrael.

O co šlo? Volební pat v izraelských volbách z roku 1984 znamenal pro tamní politickou scénu řadu těžkostí. Levicová aliance Strany práce a Mapam totiž těsně zvítězila nad pravicovou stranou Likud. Absence koaličního potenciálu obou subjektů vedla k zajímavému výsledku.

Po velmi složitém jednání se nakonec šéfové obou uskupení Šimon Peres za Stranu práce) a Jicchak Šamir za Likud dohodli, že sestaví společnou vládu. Součástí koaliční dohody byl rotační systém. V prvních dvou letech měl být premiérem Peres a Šamir měl vykonávat funkce místopředsedy vlády a ministra zahraničí. Na dva následující roky si pak měli své posty vyměnit, což se skutečně stalo.

Rotace nastala v roce 1986. V čele ministerstva zahraničí se Šimon Peres po velmi úspěšném dvouletém období ve funkci premiéra zaměřil na nový cíl – mírovou smlouvu s Jordánskem a s pomocí krále Husajna I. také na řešení vleklého konfliktu s Palestinci. O podrobnostech jednal přímo s Husajnem během tajného setkání v Londýně v roce 1987.

Šimon Perez a Jicchak Šamir, rotující premiéři..

Šamir byl o schůzce informován, do jejího průběhu však nijak nezasahoval. Dohoda kromě jiného stanovila, že Palestinci budou během mezinárodní mírové konference zastoupeni jordánskou delegací. Požadavky OSN, aby se všechny strany zřekly násilí a terorismu, účinně vylučovaly účast Organizace pro osvobození Palestiny. Zde Jordánci nabídli široké garance.

Z mého pohledu velmi statečný člověk, tvrdý voják a král, jakých bylo a je v Arabských zemích jako šafránu. Nejednou nesl svoji autoritu na trh, aby uklidnil zuřící konflikt mezi Araby a Izraelem. Husajn I. Jordánský

Peres doufal, že schůzka povede k průlomu, který umožní prosazení takzvané jordánské varianty, což znamenalo vyřešení palestinské otázky prostřednictvím jordánské suverenity nad částí či většinou území Západního břehu Jordánu.

Myšlenka byla unikátní: šlo v ní o nalezení vyváženosti mezi třemi subjekty, byly to Jordánské království, Stát Izrael a Západní břeh. Ten ale neměl být kompletně nezávislý. Jordánsko a Izrael jej měli řídit společně.

Podle Peresovy představy měli na Západním břehu Jordánu žít společně Židé i Arabové – podle své libosti volit v izraelských, nebo jordánských volbách. Mohl tam žít kdokoliv, každý by se přesunul tam, kam se rozhodl. Kdyby to prošlo, nebyl by žádný problém s osadami nebo poutními místy, protože všechno mělo být otevřené.

Pozitivní názor Perese na Londýnskou dohodu sdílelo mnoho jeho kolegů ze Strany práce, ale i z koaličního Likudu. Například izraelský historik a bývalý politik Michael Bar Zohar k izraelsko-jordánskému návrhu řešení palestinské otázky z roku 1987 řekl následující, cituji:

 „Kdyby byla schválena Londýnská dohoda, nikdy by neexistoval Hamás, Fatah ani Palestinská autonomie. Mohli jsme mít dneska jiný svět.“

Dohoda byla přijatelná i pro jordánského krále. Dá se říci, že se Peres s králem dohodli na tom, že společně po sobě umyjí špinavé nádobí. Když doladili nejdůležitější smluvní body, Peres se okamžitě vrátil do Izraele, aby obsah historické dohody představil kolegovi premiérovi Šamirovi. Ten si vše vyslechl a druhý den tuto dohodu hodil do kanálu. Udělal to tak, že odmítnutí sdělil za zády Perese americkému ministrovi zahraničí Georgi Shultzovi,
Postoj izraelského premiéra a šéfa Likudu americkou vládu očividně překvapil. George Shultz podle Perese považoval Londýnskou dohodu pro Izrael za velmi výhodnou a zároveň za nejlepší možnou. Jenže poté, co zjistil názor Jicchaka Šamira, nechtěl vrážet klín do izraelské vlády.

Šamir v té době – vzhledem k velmi špatným zkušenostem s důvěrou v arabské národy – nebyl ochotný učinit jakékoliv územní ústupky ve prospěch Arabů. Rovněž se obával konceptu mezinárodní konference, které by se účastnily i světové mocnosti. Ty pak mohly podle Šamira vnucovat řešení, která by byla pro Izrael nežádoucí.

Toto chování krále Husajna doslova rozpálilo do běla. Byl hluboce zklamán Peresovou neschopností obsah dokumentu prosadit uvnitř izraelského kabinetu. Jeho věta „Pokud chcete mír, běžte si za Palestinci. Já si nad tím myju ruce,“ byla poslední co k této možnosti řekl. A opravdu to naplnil. Přestal řešit problémy které řešit nešlo, když i ta strana co měla mít nosný zájem na jeho aktivitě, ho odmítla …

Položím čtenáři otázku: Slyšel jsi příteli o tomto někdy něco? V rozsáhlém životopise Šimona Perese na Wikipedii o tom není ani slovo…

Nyní bychom mohli pokračovat a dostat se k dohodám z Osla. Nejvýznamnějším prvkem těchto dohod bylo oficiální rozdělení Západního břehu na tři zóny, které oficiálně rozdělily palestinské území do tří administrativních celků a vytvořily rámec pro to, jak dnes funguje velká část politických hranic Izraele s palestinskými územími. Jelikož ale tyto dohody jsou velmi dobře známe a nechci, aby tento popis událostí skončil občas izraelskou, ale trvale arabskou neschopností zkusit překročit vlastní stín, přeskočím do roku 2001.

Velmi uchopitelně události – jednání o dvou státech –izraelském a státu pro palestinské Araby probíhala ve dvou kolech pod patronací amerického prezidenta Billa Clintona – popisuje tehdejší ministr zahraničních věcí Státu Izrael Šlomo Ben Ami. Jeho Kniha Válečné šrámy a mírové rány je velmi inspirující…

Tento uznávaný profesor historie byl po volbách v roce 1999 byl jmenován ministrem vnitřní bezpečnosti ve vládě Ehuda Baraka, čímž získal odpovědnost za izraelskou policii. Když v srpnu 2000 jeho stranický kolega David Levi rezignoval na post ministra zahraničí, premiér Ehud Barak jej jmenoval i ministrem zahraničních věcí (nejprve zastupujícím, posléze od listopadu oficiálním).

Na obou ministerských postech působil až do března 2001, kdy v přímé premiérské volbě vyhrál Ariel Šaron z opoziční strany. Ben Ami odmítl účast v Šaronově vládě a v srpnu 2002 rezignoval i na svůj poslanecký mandát.

Vše komplikovalo to, že v roce 2000 začala Druhá intifáda, někdy nazývaná Intifádou Al-Aksá. byla hlavní dlouhodobý zdroj násilí mezi Izraelci a palestinskými Araby. Naplno propukla 29. září 2000, sedm let po skončení První intifády. Záminkou pro její vypuknutí se stala návštěva tehdejšího opozičního představitele strany Likud Ariela Šarona na chrámové hoře 28. září 2000.

Takto vypadala Druhá intifáda. Odvety IDF, policie a dalších složek potom byly tvrdé a lidé umírali…

Přinesla 1031 mrtvých Izraelců, z toho 705 civilistů a 326 příslušníků ozbrojených složek. To už nebyla intifáda kamenů. Zákeřná palba, bombové útoky autobusech, kavárnách, v aulách vysokých škol..

Tady je přehled obětí na straně Izraele, způsobených střelbou, nožovými útoky, nájezdy automobilem, ale hlavně bombovými útoky v autobusech, kavárnách, školských zařízeních…

Rok 2000: 31 útoků, 35 mrtvých a 81 raněných

Rok 2001: 99 útoků, 198 mrtvých a 882 raněných

Rok 2002: 147 útoků, 352 mrtvých a 1430 raněných

Rok 2003: 64 útoků, 183 mrtvých a 696 raněných

Rok 2004: 42 útoků, 89 mrtvých a 239 raněných

Mrtvých na straně palestinských Arabů bylo násobně více:

5 103 zabitých, z toho

4 487 Palestinců zabito izraelskými bezpečnostními silami;
41 Palestinců zabito izraelskými civilisty;
575 Palestinců zabito Palestinci

Bill Clinton chtěl mírovou dohodu uzavřít ještě před koncem svého funkčního období, které končil v roce 2001 a prezentovat se tak jako mírotvůrce. Jeho oponenti však namítali, že by se celá situace mohla zhoršit za předpokladu, že by jednání ztroskotala, což by podpořilo radikální skupiny obou stran.

Bill Clinton a Jásir Arafat

Ani jeden z vůdců neměl ve své zemi silný mandát. Jásir Arafat byl pod tlakem islámských radikálů, zejména z hnutí Hamas, premiér Ehud Barak pak neměl většinu v Knesetu a nestabilní koalice stran se také ukázala jako problém.

Na programu jednání v Camp Davidu byly hlavní sporné otázky. Stěžejní pak byly zejména otázky:

Status Jeruzaléma, kde Arafat požadoval plnou vládu nad východní částí města, včetně Starého města, která by se posléze stala hlavním městem budoucího palestinského státu. To však bylo ze strany Izraele nepřijatelné.

Návrat palestinských uprchlíků kterých bylo původně v r. 1948 asi 726 000 a během 50 let stoupl jejich počet přirozeným populačním růstem na 3,8 milionů – byla také sporná, protože Izrael byl ochoten připustit návrat maximálně čtvrtiny z nich. Zde je jasná vina OSN, které z palestinský arabských uprchlíků vytvořilo uprchlíky dědičné.

Vytyčení hranic zamýšleného Palestinského státu, kdy se počítalo s tím, že Palestinci dostanou Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Jako problém se ovšem ukázala existence židovských osad na těchto územích.

Pro vyřešení sporu navrhl Ehud Barak maximum možného, tedy předání 91% Izraelem spravovaného území. Izrael by si ponechal stávající hlavní židovské osady, evakuoval 63 okrajových a zbývající území by bylo vykompenzováno předáním jiné izraelské půdy. Dále by Izrael umožnil návrat části uprchlíků a byl by ochoten zaplatit odškodné v jím stanovené výši. Na oplátku by Palestinci uznali svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem, k posvátným muslimským místům na Chrámové hoře by byl vytvořen zvláštní koridor a eventuálně by byla možná palestinská správa nad arabskými čtvrtěmi Jeruzaléma. Všechny tyto návrhy byly však předsedou PS Jásirem Arafatem odmítnuty – vše mu bylo málo.

Ehud Barak a Šlomo Ben Ami

Bill Clinton se horečně snažil o mírovou dohodu mezi oběma stranami a tak na 19. prosinec 2000 svolal do Washingtonu mírové rozhovory. Na nich se však nejednalo na nejvyšší úrovni. Za izraelskou stranu zde byl izraelský ministr zahraničních věcí Šlomo Ben Ami, za palestinskou stranu palestinský ministr informací Abíd Rabbú a jako zprostředkovatel působil americký emisar pro Blízký východ Dennis Ross. Řešené problémy byly prakticky shodné s tématy řešenými na summitu v Camp Davidu v červenci.

Bill Clinton navrhl, aby se Palestinci vzdali nároků na návrat všech svých uprchlíků, netrvali na zrušení židovských osad na Západním břehu Jordánu a na oplátku by jim Izrael předal téměř 95 % Západního břehu, celé Pásmo Gazy a zbylých pět procent bude kompenzováno. Ehud Barak 25. prosince 2000 tento návrh akceptoval, avšak Jásir Arafat zase odmítl.

Posledním pokusem zachránit a uzavřít mírové dohody byl summit konaný 21.–27. 1. 2001 v Tabě. Barakův poslední návrh bere dech i dnes: Napřed mapa a potom popis :

– 95 procent území Západního břehu a celé Pásmo Gazy

– masivní vyklizení osad v obou enklávách

– chybějící půda bude nahrazena obdobnou půdou na území Izraele nebo kompenzována odkupem či dlouhodobým pronájmem

– celý Východní Jeruzalém bude vydán palestinským Arabům, ale musí být zachován přístup do židovské čtvrti Starého města

– vybudování přístavů v Pásmu Gazy a tak zajistit palestinským Arabům možnost námořního obchodu

– vybudování exteritoriální dálnice a železnice mezi enklávami,

Je to neuvěřitelné, ale i tuto nabídku Jásir Arafat nakonec odmítl. Izraelci zkoušeli jednat dál, ale opustili jednání poté, co tři Arabové uřízli hlavu izraelskému chlapci, kterého vylákala na schůzku arabská dívka..

Když budu krutý, shrnu to takto: Izraelský chlapec díky zákeřnosti dívky, do které se zamiloval přišel o život. Palestinští Arabové přišli díky mimořádné stupiditě Jásira Arafata o vlastní stát.

Zde ukončíme druhou část přátelé..

22.06.2024 05:00 Jaromír Vykoukal130Zdroj: Redakce israel.cz

9 komentářů

  1. Jaromír Vykoukal

    1. 7. 2024

    Odpovědět

    Do háje já se zde píšu 20 minut s odpovědí a když to dám odeslat tak se to ztratí. Má web nějakou chybu?

    • Daniel Žingor

      1. 7. 2024

      Odpovědět

      :) dáváš to tam 2x :)

  2. Jaromír Vykoukal

    24. 6. 2024

    Odpovědět

    Zajímavé, promyslím a odpovím

  3. Petr Moravec

    22. 6. 2024

    Odpovědět

    Aniž bych to četl podrobně celé, v článku je sice řada detailů, ale to podstatné ne. 1. Izraeli patří celá země včetně tzv. Západního břehu, což je jen koloniální název z doby okupace území Jordánskem. Správně se jedná o území Judska a Samařska (něco, jako kdyby někdo přejmenoval Moravskoslezský kraj na Jižní břeh Olzy, kdyby ho okupovalo Polsko). Toto území bylo Izraeli dáno mezinárodními smlouvami stejně, jako vzniklo mnoho jiných nových území-států po 1. svět. válce (i ČSR) a nebýt britské, arabsko-ropné proradnosti zahrnoval by stát Izrael i dnešní Jordánsko. 2. Jedině pod vlivem arabské, ropné zbraně byl od 20. let min.stol. Izrael tlačen mezinár.společenstvím k vzdávání se území - naposled v 29.11.1947 prostřednictvím OSN. 3. Území (tzv. Záp.břeh), které mohli tzv. Palestinci získat pro svůj stát útočnou válkou v r.1948 právně ztratili. 4. Jen z dobré vůle, v touze po míru nabídl Izrael znovu toto území Palestincům v roce 1993-1995 díky tzv. dohodám z Oslo a to VÝMĚNOU ZA MÍR který se ale nekonal. 5. Podle těchto smluv byl Izrael oprávněn dohodu anulovat, území si vzít zpět, ale neudělal to opět z důvodu arabsko-ropného tlaku na Západ. I tak osady, které vznikly a vznikají vyrůstají na území typu "C", které Izrael nikdy Palestincům ani neslíbil ani do samosprávy nedal (jedná se o strategicky významné kopce, hraniční pásmo s Jordánskem atd.) Divím se, že o této podstatné věci není v článku ani slovo... 6. Osadníci jsou nábožensky založení a mnozí z nich i svým způsobem pošahaní, o tom žádná. Ale kvůli tomu nelze relativizovat, zpochybňovat či převracet (jak dělá autor) kdo je agresor a kdo se brání. Kdo chce vraždit, lynčovat a kdo si chce jen zachovat život pro sebe a své děti na kopcích (izraelském území), obklopený nenávistí a zvůlí arabských obyvatel, chráněných padlým světem.

    • Jaromír Vykoukal

      24. 6. 2024

      Odpovědět

      Zdravím, Abych reagoval podrobně na každý bod vašich vítek můči mému textu, musel bych napsat nový. Což asi nebudu dělat. Ale pár postřehů sem dám, protože si diskuse s Vámi vemi cením.. Bod jedna: prosím o sdělení, která dohoda či smlouva prokazatelně uvádí, že Západní břeh, nebo, chcete-li Judsko a Samaří přiznává Izraeli. Vy uvádíte množné číslo, tak prosím jestli můžete vše co můžete, pomůže mi to s vaším svolením do budoucnosti. Já si myslím, že nic takového neexistuje. Bod druhý: kdyby OSN zbytek mandátní Palestiny nerozdělila na dva státy, je otázka zda by Izrael vůbec vznikl. Je to dle mého jediné rozhodnutí OSN, které bylo dobré pro židy Bod tři: Porážka palestinských Arabů v roce 1949 je nezbavila nějakých nároků na území Západního břehu, a Izraeli na ně právo jejich vítězství také nedalo - už jen proto, že toto území nedokázali ani za velkou cenu obsadit. Bod čtyři: Dohody z Osla byly a jsou natolik vágní že žádné území neslibují ani jedné straně. Obě strany se zavázaly, že budou jednat v dobré víře za účelem „dosažení spravedlivého, trvalého a komplexního mírového řešení a historického smíření“. Jednání v dobré víře je jedním ze základních pilířů mezinárodního práva, jak uvádí Vídeňská úmluva o smluvním právu. Bod pět: termín ropná zbraň byl vytvořen v roce 1973 po válce na Jom Kippur. V době dohod z Osla už neměl váhu, Vztahovat ho na události do roku 1973 je špatně. Bod šest: Myslím, že jsem v tom, jak k sobě obě populace přistupují, dost objektivní. A hlavně nic nepřevracím. Jen uvádím ověřitelná a ověřená fakta, která se nemusí každému líbit. Ale pořád jsou to pravdivá fakta. V dalším pokračování budou další data a vrátím se k dohodám z Osla, protože osvětlují některé procesy. Mějte se hezky a prosím pošletemi ty mezinárodní dohody které mají dávat Izraeli na celé území Judska a Samaří jak uvádíte.

      • Daniel Žingor

        25. 6. 2024

        Odpovědět

        Výborná diskuse - díky oběma!

      • Petr Moravec

        27. 6. 2024

        Odpovědět

        Bod jedna: Co se týče dokumentů/aktů, vymezujících území tzv. Západního břehu (WB) jako území Izraele, jsou to - Balfourova deklarace (BD) - Mandátní smlouva pro území Palestina, určený Židovskému národu od Středozem.moře po východní hranici dnešního Jordánska, (konference v San Remo v 04/1920) - Schválení mandátu Společností národů všemi 51 státy (Londýn 24.7.1922 , platnost od 09/1923, USA schválily rovněž v 1923) Balf.deklarace – příslib největší mocnosti vybudovat na území Palestiny (včetně dnešního WB) židovskou národní domovinu (ŽND). (Diplomatická, předcházející jednání se vedla o židovském státě, kterýžto název byl změkčen na „domovinu“ kvůli nedráždění Osmanské říše před vypuknutím WWI) Mandátní smlouva – na konferenci v San Remu 24.4.1920 rozhodly vítězné mocnosti (GB, Francie, Itálie, Japonsko a USA jako pozorovatele) udělit Mandát (pověření k naplnění BD) Velké Británii. Bylo rozhodnuto, že území od Středozem.moře až po hranici s Irákem se má stát součástí židovské vlasti. Rozhodnutí konference akceptoval Kongres Spojených států v roce 1922 a v okleštěné podobě (bez dnešního Jordánska, ale včetně WB) bylo potvrzeno mezinárodní britsko-americkou dohodou o Palestině v roce 1925. Důsledky konference v San Remu: Palestina se stala státem, Balfourova deklarace byla začleněna do mezinárodního práva, právní nárok na území Palestina (tj. dnešní území Izraele včetně Judska a Samaří) byl mezinárodním společenstvím přiřčen Židům, kterým byla tímto vrácena svrchovanost nad jejich historickým územím. Toto rozhodnutí je neodvolatelné a právně závazné a chce-li někdo zpochybňovat hranice židovského území, musel by zpochybnit i hranice mnoha dalších států, vzniklým stejným způsobem. Tehdy těch mandátních smluv bylo přes dvacet a určily de facto všechny hranice všech států Blízkého Východu. Mandát pro Palestinu dále jasně rozlišoval politická práva a práva civilní. Politické právo pro území Palestiny bylo uznáno pro Židy, Arabům žijícím na území mandátu Palestina byla přiznána práva občanská a náboženská. (politická práva Arabů uznala Liga národů v mandátech pro Libanon, Sýrii, Irák a později pro Transjordánsko). Zde je text preambule a prvních důležitých článků Hlavní velmoci spojenců se dohodly, že mandátní zmocněnec bude zodpovědný za uplatnění deklarace vlády Jeho britského, královského veličenstva z 2. listopadu 1917, kterou zmíněné velmoci přijaly a jež se vyslovuje pro zřízení národní domoviny pro židovský národ v Palestině, přičemž je jasně chápáno, že nebude provedeno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině ani práva a politické postavení Židův kterékoliv jiné zemi. Tato smlouva tímto uznává historické pouto židovského lidu k Palestině i důvody k obnově jeho národní domoviny v této zemi Článek 1 MZ bude disponovat plnými pravomocemi krom případů vymezených podmínkami tohoto mandátu Článek 2 Mandátní zmocněnec bude odpovědný za vytvoření takových politických a ekonomických podmínek, aby bylo zajištěno zřízení židovské vlasti, jak výše uvedeno. Článek 5 Mandátní zmocněnec bude zodpovědný, že žádné území Palestiny nebude odstoupeno, pronajato nebo dáno pod kontrolu vlády cizí Mandátní zmocněnec si ale dělal co chtěl (protože stejně jako OSN dnes tak i Liga národů byla „bezzubá“) a v roce 1923 odevzdal část území Golany Francii a z části území mandátní Palestiny, aby se zalíbil Arabům, vyrobil další arabské území Transjordánsko, Židům zůstalo cca 25% z původního území, ale stále to bylo území včetně dnešního WB) Jelikož ani to Arabům nestačilo (stejně jako jim dnes nestačí nic kromě vyvraždění všech Židů) a hlavně jelikož od konce 20. Let začalo být jasné, že o světové politice bude rozhodovat arabská ropa, podněcovali Britové tajně Araby k vyvolávání nepokojů (dokázáno), což vedlo k občanské válce (arabským povstáním) a následně k dalšímu dělení zbytku mandátu opět mezi Araby a Židy (nejprve Peelova komise v 1937, následně OSN v r.1947). Bod druhý: Nevznikl, ale přestože se dnes rozhodnutí OSN z 29.11.1947 slaví jako úspěch, byla to ostuda světového společenství. OSN, jak nástup.organizace Ligy národů, se v čl.80 své zaklád.charty zavázala převzít na sebe všechny její závazky a měla tedy správně trvat na zřízení židovské vlasti v hranicích, touto Ligou národů určených. Namísto toho židé dostávají od mezinárodního společenství pouhých 15% z původního mandátu. bod tři: Pal. Arabové toto území nikdy nechtěli. 1.12.1948 požádali Abduláha, ať je připojí k Zájordánsku a 6.4.1950 to spojený parlament (Palestinci z WB + Jordánci) schválil, čímž vzniklo dnešní Jordánsko, což však svět (krom GB a Pakistánu) neuznal. Jord. území v útočné válce v r 67. ztratilo, takže čí je dnes ? Palestinský stát tam nikdy nevznikl (i když mohl) Jordánsko o něj přišlo a v r. 1988 se král území WB navždy vzdal.

        • Jaromír Vykoukal

          1. 7. 2024

          Odpovědět

          Dobrý den a děkuji za obšírnou odpověď. Obdivuji rozsah textu a znalost reálií, ale musím Vás zklamat. Vše co jste uvedl je mi známo, mám to v přednáškách i mnoha textech. Ale vše to má jeden zásadní problém. Všechno to ztratilo význam v ten den, kdy OSN odhlasovalo, ve svém Valném shromáždění Plán OSN na rozdělení Palestiny, což byl plán Organizace spojených národů na řešení židovsko-arabského konfliktu na území Britského mandátu Palestina z roku 1947, podle kterého měly na jeho území vzniknout dva nezávislé státy, židovský a arabský, a Jeruzalém a okolí měl zůstat pod mezinárodním dohledem (corpus separatum). Plán byl připraven zvláštní komisí OSN a přijat Valným shromážděním OSN dne 29. listopadu 1947 jako Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181. Na jejím základě byl k poslednímu dni britského mandátu 14. května 1948 deklarován nezávislý stát Izrael. Nesouhlas arabských států s rezolucí však vedl k první arabsko-izraelské válce (1948–1949) a palestinskému a následně židovskému exodu z nepřátelských území. Pravda je, že palestinský exodus se řeší v OSN každý den, ten židovský nikoho mimo židy nezájímá. Tím, že tento plán Ben Gurion se skřípáním zubů přijal, tím ho schválil a když se na ten plán podíváte, Západní břeh je zde součástí plánovaného arabského státu. Vše co bylo v minulosti navíc nikdy neřešilo vznik židovského státu, pouze se používal vágní výraz domovina. Což sám uvádíte. Význam slova domovina je domov; rodný kraj; vlast. Nikoliv stát. Takže ani jeden z dokumentů Vámi uváděných stát neřeší. A tedy v žádném případě nezadávají prívo židům na stát na území celé mandátní správy. Naopak v těchto dokumentech je uvedeno, že nelze pominout práva arabské populace. Poprvé se slovo stát objevilo v Peelově plánu na rozdělení mandátní Palestiny z roku 1938 a i tento plán ponechal budoucí oblast západního břehu Arabům. Stále Vám leží v žaludku OSN. Mě také a to dlouhodobě. Přesto si myslím, že OSN v roce 1947 neselhalo, ale udělalo maximum možného.. Jestli si myslíte že v roce 1947 po skončení další světové války bylo OSN mělo OSN řešit zbavení práv na život a bydlení v domovech, které obývali dlouhá staletí palestinští Arabové, nemohu souhlasit. Podotýkám, že OSN hrálo s kartami, které ležely tehdy na stole. Nikdo nemohl tušit co z toho za desítky let vzejde. Prostě si myslím, že máme stejná data, ale výstupy z nich se nám liší. Položím Vám otázku, kterou kladu často, ale odpovědi se většinou nedočkám. Co se tedy má stát s těmi miliony palestinských Arabů, co žijí v Pásmu Gazy a na Západním břehu?

      • Petr Moravec

        27. 6. 2024

        Odpovědět

        bod 3: podle autorit mezinárodního práva (nejvyšší soudce USA...tuším Goldberg..?) je nárok Izraele na toto území podstatně silnější, než nárok kohokoliv jiného včetně palestinských Arabů. Důvody - viz bod druhý. (více v knize od Dore Gold - Boj o Jeruzalém). Území nedokázalo obsadit...dokázalo by, nebýt dohod z Oslo, levicového tlaku uvnitř, usilujícího o mír za každou cenu atd. bod čtyři: nejsou vágní, jedná se o psanou smlouvu bod pět: vliv ropy (potažmo vliv arabských zemí SA, SAE, Katar atd.) na celosvětovou politiku (zejména Západu vůči Izraeli) je enormní a trvá od 30. let min.stol. dodnes. Je jedno jaký název se mu přiřadí. bod šest: nedávno byl na Israel.cz článek (v souvislosti s US sankcemi vůči osadníkům) ohledně statistiky útoků ze strany pal. Arabů a naopak osadníků. Ten poměr byl nějak vzpomínám 90:10, což vypovídá o tom, kdo je útočník a kdo oběť. Ale o to nejde. Jde o to pane Vykoukale, že jste nezmínil (zamlčel) tu věc nejpodstatnější a to, že osadníci jsou na svém území (typ C) i když jsou na tom nešťastném tzv. Západním břehu. Úplně na závěr - je zbytečné v pal-izr. konfliktu argumentovat čísly, případy, incidenty, osobami, statistikou, historií, smlouvami atd. Podstata konfliktu totiž spočívá ve sporu mezi ochotou ke kompromisu a neústupností, mezi touhou po míru a nenávistí, mezi kulturou života a kulturou oslavující smrt. A s tím se nedá nic dělat (tedy krom jediného...) Dále - mám mnohem více přátel v Izraeli mezi Araby než Židy, ale to neznamená, že budu převracet pravdu a právo. Také zdravím a přeji hodně síly k Vaší další potřebné, vzdělávací práci.

Přidání komentáře

Váš email nebude zveřejněn.
Abychom zabránili spamu, musí být Váš první komentář schválen. Mějte prosím strpení.

O profilový obrázek se stará Gravatar.