Věrnost toxické ideologii „probuzení“ souvisí s jejich obavami z urážky svých antisemitských voličů.

Autor: Jonathan S. Tobin 23. července 2024

Demokraté se v pondělí probudili s pocitem, že jsou šťastnější než před několika týdny. Rozhodnutí prezidenta Joea Bidena odstoupit z prezidentského klání je zbavilo břemene nutnosti zamlžovat pravdu o prezidentovi trpícím akutním poklesem duševní ostrosti, kterou léta popírali a zakrývali. A tím, že se sjednotili kolem viceprezidentky Kamaly Harrisové jako jeho náhrady, ukončili svou krátkou občanskou válku o to, zda se Bidena vzdát.

Jak však naznačil začínající spor o to, kdo by měl být novým demokratickým kandidátem na viceprezidenta, levicová bagáž Bidenova nástupce může vytvořit nové problémy, které se přidají k těm, jež kampaň, která stále zaostává za republikány, provázejí i bez zátěže Bidena jako kandidáta.

Přestože mají několik praktických důvodů, proč výběrem Harrisové eliminovat jakékoliv zdání demokratického procesu, její nasazení do nominace vyvolává také některé znepokojivé otázky týkající se současnosti a budoucnosti Demokratické strany.

Odklon od středu

Nejjasnějším znamením, že demokraté to s porážkou Donalda Trumpa v roce 2020 myslí vážně, bylo, že pochopili, že musí vybrat jiného kandidáta než muže, který byl po prvních primárkách favoritem – tedy Bernieho Sanderse. Spíše než nabídnout socialistickou alternativu k Trumpovi potřebovali někoho, kdo by byl vnímán jako centrista a nebyl poplatný stále radikálnějšímu levicovému křídlu strany.

Jediným kandidátem, který mohl být takto prezentován, byl Biden. A navzdory jeho nevýrazným výsledkům v Iowě a New Hampshire se za ním strana semkla.

To se nyní nestane, přestože Harrisová není o nic populárnější než Biden a průzkumy ukazují, že za Trumpem zaostává.

Ale přejít ji v procesu, který se snažil přijít s nejpravděpodobnějším umírněným, a tedy nejvolitelnějším demokratem, by bylo nemožné ve straně, která se sžila s toxickými rasovými levicovými ideologiemi. Jednoduše řečeno, nebylo možné, aby Demokratická strana, která přijala probuzený katechismus diverzity, rovnosti a inkluze (DEI) a intersekcionality jako jedny ze svých hlavních principů – a která vzhlíží k Afroameričankám jako ke své nejvěrnější skupině voličů -, vůbec uvažovala o tom, že by takto odstrčila barevnou ženu.

To neznamená, že bychom Harrisovou očerňovali kvůli její rase nebo pohlaví. A její odpůrci na podzim udělají dobře, když se vyvarují jakýchkoli komentářů, které by mohly být vykládány nebo mylně interpretovány jako předpojaté nebo misogynní. Mělo by se také uznat, že republikáni by si také měli dát pozor, aby ji nepodceňovali. Její nominace vlévá nový život do dosud rozklížené a rozdělené strany.

Je stejně nepopulární jako Biden a propadla vždy, když jí byla svěřena odpovědnost za řešení jakéhokoli problému, jako například skandální politika otevřených hranic administrativy. Ovšem srovnání s mužem, který měl problém dokončit větu, je pro ni nicméně lichotivé, jakkoli je to velmi nízké měřítko, podle něhož lze hodnotit potenciálního prezidenta.

Její hlavní předností je, že je nyní kandidátkou strany, jejíž voliči skutečně věří hyperbolám, kterými je krmí, že Trump a republikáni jsou hrozbou pro demokracii. Mít jinou alternativu než Bidena v nich podnítí nadšení i zoufalství, i když i ji tíží nutnost obhajovat politiku administrativy, která selhala doma i v zahraničí.

Problém Harrisové však spočívá v tom, že její vzestup dává demokratům kandidáta, který je více nalevo než kdokoli jiný, kromě Baracka Obamy, koho za posledních 50 let nominovali na prezidenta.

Ale na rozdíl od Obamy, kterému rétorická brilance a politická chytrost umožnily vystupovat jako člověk, který chce smazat rozdíly mezi červenou a modrou Amerikou, i když je zároveň prohlubuje, Harrisová není někým, kdo by tuto hru dokázal hrát. Navzdory občasným snahám hrát si na umírněnou je neoddělitelně spjata s těmi elementy ve své straně, které zemi ještě více rozdělují příšernými nápady a politikou, jež nás rozdělují podle rasy.

Postoj k Izraeli

Nejzřetelněji o tom svědčí její postoj k Izraeli.

Ve Washingtonu bylo veřejným tajemstvím, že i v administrativě, která byla z velké části obsazena absolventy Obamovy éry, Harrisová nejotevřeněji sympatizovala s Palestinci a nejméně se stavěla na stranu židovského státu, který utrpěl nejhorší masové vyvražďování Židů od holocaustu.

Od začátku války, kterou Hamás zahájil 7. října, se snažila nezacházet příliš daleko v odsuzování izraelské snahy porazit teroristy v Gaze, ale také opakovaně recyklovala propagandu Hamásu o palestinských obětech. Ačkoli se levicoví Židé již mobilizují, aby se za ni loajálně zaručili, její postoj je v podstatě morální ekvivalencí mezi Izraelem a lidmi, kteří se 7. října dopustili vražd, znásilňování, únosů a bezohledného ničení, přičemž podporuje genocidní teroristickou skupinu usilující o zničení Izraele.

Vezměme si například případy, kdy mlčela, když byla vystavena přednáškám vyzývajícím k likvidaci Izraele, nebo kdy vyjadřovala sympatie a pochopení pro levicové antisemity, kteří proměnili vysokoškolské kampusy v no-go zóny pro Židy.

Provinila se přesně tím, co demokraté lživě tvrdili, že Trump udělal v souvislosti se shromážděním neonacistů v Charlottesville ve Virginii v srpnu 2017. Pro Harrisovou jsou tito pro-hamasovští demonstranti skutečně „velmi dobří lidé“.

Kromě toho, jak poznamenal Al Monitor, Harrisová se v minulosti postavila proti americké politice, která by přitvrdila nebo potrestala islamistický režim v Íránu podporující terorismus.

Stejně tak je znepokojující, že je spolu se svým židovským manželem Dougem Emhoffem tváří ohlášené snahy administrativy vytvořit novou národní strategii boje proti islamofobii. Problém není v tom, že takový plán navazuje na naprosto bezzubou strategii boje proti antisemitismu, která selhala v boji proti nárůstu nenávisti vůči Židům po 7. říjnu.

Jde o to, že celý smysl vznášení naprosto mylného tvrzení, že existuje epidemie předsudků vůči muslimům, spočívá v umlčení kritiky příslušníků této skupiny, kteří se dopouštějí antisemitismu. Téměř vše, co je označováno za islamofobii, není nic jiného než konstatování, že se některé složky muslimské komunity radikalizovaly, podporují islamistickou ideologii a zapojují se do otevřené nenávisti vůči Židům a podpory teroristických skupin, jako je Hamás.

To velmi dobře funguje v místech, jako je Dearborn v Michiganu, americké „hlavní město džihádu“, kam Bidenova administrativa počátkem tohoto roku vyslala vyslance, aby se pokusili uklidnit muslimské Američany, kteří byli rozzlobeni prezidentovým „on-again/off-again“ postojem ve prospěch vymýcení Hamásu.

Vyvstává také zajímavá otázka, koho si Harrisová vybere za svého kandidáta.

Mezi nejslibnější kandidáty patří pensylvánský guvernér Josh Shapiro. Shapiro, populární guvernér klíčového státu, je politicky umírněný, i když v domácích otázkách spolehlivě liberální. To z něj dělá přesně toho, koho by demokraté měli hledat do čela své kandidátky, která by stála proti Trumpovi. Pokud to však není možné, je ideálním partnerem pro Harrisovou.

Je Shapirovo náboženství problém?

Jak však upozornil John King ze CNN v den, kdy Biden odstoupil, Shapirovo náboženství může být problémem.

Podle Kinga existovala „rizika“ při nominaci Shapira na viceprezidenta, protože „je to Žid“.

King byl za tento komentář ostře odsouzen, ale tato kritika jednoho z nejlepších politických analytiků liberální stanice (bývalého manžela Dany Bashové ze CNN a otce židovského dítěte) je nespravedlivá. Ačkoli její vyslovení pochopitelně vzbudilo jistou nevoli, nešlo o nic jiného než o konstatování pravdy o současném stavu Demokratické strany.

King měl pravdu v tom, že Shapiro je možná prostě příliš židovský a příliš proizraelský pro stranu, jejíž hlavní starostí je povzbudit základnu ovládanou levicovými nenávistníky Izraele. V Kongresu je sice stále dost proizraelských demokratů, jako je Shapiro, ale velká část aktivistické třídy demokratů byla indoktrinována kritickou rasovou teorií, DEI a intersekcionalitou, které všechny označují Izrael a Židy za „bílé“ utlačovatele. Jak jsme viděli na demonstracích v univerzitních kampusech od 7. října, uděluje to povolení k antisemitismu.

Jestliže tedy Bidena s jeho nejednoznačným postojem k Izraeli mnozí členové intersekcionální základny demokratů směšně označili za „genocidního Joea“, mrazí nás při pomyšlení, co budou říkat nebo dělat na demonstracích na celostátním sjezdu strany v Chicagu příští měsíc, pokud bude Shapiro vybrán jako protikandidát Harrisové.

Shapiro je velmi logickou volbou už jen proto, že počet proizraelských hlasů v politickém středu země, který je židovskému státu stále v drtivé většině nakloněn, převyšuje počet hlasů antisemitů na levici.

Kampaň Bidena a Harrisové však po celý rok prokazovala, že se obává spíše těch druhých, a není důvod si myslet, že Harrisové mozkový trust, který je rozhodně nalevo od těch, kteří radili Bidenovi, bude uvažovat jinak.

Přidání kandidáta na viceprezidenta, který je neochvějným zastáncem Izraele, na kandidátní listinu pravděpodobně sníží nadšení stranické základny, kterou Harrisová potřebuje, pokud má mít šanci Trumpa dohnat.

Viděno v tomto světle, největším problémem demokratů v tuto chvíli nejsou ani tak zjevné nedostatky Harrisové, jako spíše způsob, jakým je jejich lpění na probuzené ideologii uvrhlo do škatulky, pokud jde o výběr kandidátů, kteří by mohli Trumpa skutečně porazit.

V roce, kdy se nepravděpodobné, a dokonce i neuvěřitelné, stalo běžnou záležitostí, by nikdo neměl dělat žádné pevné předpovědi o výsledku souboje Trump-Harrisová. Ale dokud se demokraté nezbaví věrnosti nebezpečným mýtům DEI, nesou si s sebou zátěž, která by mohla potopit zbytky jejich nadějí na listopadové vítězství.

Jonathan S. Tobin je šéfredaktorem JNS (Jewish News Syndicate). Sledujte ho na @jonathans_tobin.

** Tento článek byl původně publikován na stránkách JNS.org **.