Lety mívají zpoždění, ten náš měl nakonec více než tříhodinové. Tři hodiny sedět zavřeni v letadle na ranveji, a dostat se kvůli tomu do Tel Avivu na začátek Šabatu, nebylo nikterak příjemné. Ale což, hlavní je, že jsme tady, v Izraeli. A jen my dva, Liduš a já. Dnes nejsem jinak v obvyklé v roli průvodce, ani nás příští tři dny nečeká žádná pracovní povinnost. Dnes jsme tady jako turisté a zamilovaní manželé. Brzy oslavíme 29. výročí svatby. I to máme v plánu v Izraeli.

Autor: Radek Hejret, 1. července 2024

Ale nyní musíme vyřešit, jak se dostaneme do našeho hotelu v Jeruzalémě. Že nestihneme vlak ani autobus, to jsme věděli. Tak co šerut? Jinak obvyklá levná varianta dopravy po Izraeli? Než se podíváme ven z letištní haly, a zjistíme tak pravý stav věcí, chceme si udělat fotku s Daviden Ben Gurionem, jehož jméno toto mezinárodní letiště nese. Tedy, jen s jeho bustou, protože samozřejmě už dávno zemřel, byl to první ministerský předseda Státu Izraeli, jeden z Otců zakladatelů. Pak vybrat nějaké šekely, nejlevněji to vyjde vždy kartou z místního bankomatu. Kurz 6,20 korun za šekel. Pamatuji doby, kdy stával necelých pět korun. Šekely posílily, anebo koruna zeslábla. Anebo obojí.

Ještě se podíváme do místních autopůjčoven, zda by se nám přece jen nevyplatilo pronajmout si na pár dní auto. Nevyplatilo, alespoň ne dnes. Sixt žádným autem nedisponuje, Europcar je zavřený a odkazuje pouze na již rezervované objednávky a zbylé společnosti neumí pronajmout auto na méně než tři dny. Nám by stačilo na dva. Tak nic, jdeme ven a koukáme po šerutech. Ani jeden. Zato se nás ujímá nahodilý taxikář, který se nám představuje jako Mark. Do Jeruzaléma? Hotel Jerusalem Gold? Jasně, znám to místo. 400 šekelů. Hm, tolik jsem si nevybral. Tak zpátky k bankomatu. Mezitím Mark zlevňuje na 370. Pořád je to dost peněz, ale co nám zbývá, nějak se do hotelu dostat musíme a jít více než 50 km pěšky se nám nechce.

Nasedáme tedy k Markovi do auta. Škodovka to je. Poslední generace Oktávky. Chválím mu jeho volbu a on přitakává. Škodovka je tady nejprodávanější evropskou značkou osobních aut. Jsou to kvalitní vozy, každý je má rád. A v téhle Oktávce je vzadu místa skoro jako v Superbu. Cestou do Jeruzaléma, kdy se naprosto volnou dálnicí přibližujeme do nadmořské výšky 750 metrů levým pruhem vyhrazeným pro vozy TAXI služby rychlostí 120 km/h, se dáváme s Markem do řeči. A stihneme toho probrat za těch 40 minut jízdy opravdu hodně. Odkud jsme, odkud je on, kolik má dětí, kdy bydlí, ale hlavně se spolu bavíme o tom, že se svět zbláznil. Tedy, hlavně Evropa se zbláznila. Copak Evropané nevidí, co se děje? Jak se jejich kulturní a duchovní dědictví rozpadá na prach? Jak jsou média placena z katarských a íránských peněz? Jak roste vlna antisemitismu zejména tam, kde nezanedbatelnou část populace tvoří migranti z Afriky a Asie vyznávající radikální formy islámu? Evropa, pokud se nevzpamatuje, strašně na to doplatí. Změní se k nepoznání, její kultura zůstane na papíře a v muzeích. Proč nemají Evropané více dětí? Jedno dítě a pes znamená z dlouhodobého hlediska, že budou muset přijít pracovníci z muslimských zemí, kteří budou mít daleko vyšší porodnost, a za pár desítek let už to bude jiná Evropa. Také se bavíme o tom, že nikdo v Izraeli nechápe, jak 7. října mohly selhat všechny tajné služby. Jak tu katastrofu mohly dopustit? A kdo byli v Markových očích pachatelé toho hrozného masakru na hudebním festivalu Nova a v příhraničních kibucech? Lidé. Ale jako lidé se nechovali, chovali se hůř než zvířata. IDF uveřejnila ty strašné závěry zachycující vraždění, mučení a únosy nevinných civilistů do Gazy. Ale vy se na ně nedívejte, budete mít noční můry, radí nám. Ta tragédie se netýká jen příbuzných, rodin a známých. Ta se dotýká úplně každého žijícího v Izraeli. Je to něco, co svět nemůže nebo nechce pochopit. Tady v Izraeli jsme všichni jedna rodina. A snažíme se jako rodina proti tomu zlu bojovat. Lidsky. Jaká jiná armáda na světě varuje nepřítele před tím, než na něj zaútočí? IDF to dělá. V Gaze brzy porazí Hamás a pak se vrhne na sever. Už to není k vydržení, Hizbaláh se musí zastavit. Nechceme bojovat proti Libanoncům, proč taky, ale třetinu jejich parlamentu ovládá právě Hizbaláh. Hizbaláh financovaný Íránem, stejně jako evropská média.

Dotkneme se ještě jeho původu. Je z Dagestánu. Ale dnešní Dagestán je jiný než ten, ze kterého po rozpadu SSSR odcházel. Saudy financovaní wahábističtí islámští kazatelé tuto zemi proměnili. Slyšeli jste, co provedli v Machačkale? Synagogu vypálili, kostel taky. I báťušku zavraždili. Najednou spolu mluvíme rusky. Přirozeně. A mně dochází, že se k tomuto jazyku musím znovu vrátit. Oprášit konverzační dovednosti. Dnes se za ně omlouvám. Ale to už vystupujeme u hotelu Jerusalem Gold a srdečně se loučíme. Mark, God bless you!

Je už pozdě, na recepci skoro nedoufali, že ještě dorazíme. Vysvětlujeme situaci, zpožděný let, naši únavu, platíme za pobyt poměrnou částku, zbytek refunduje Jad Va-šem. Proč Jad Va-šem? Protože po třech dnech naší dovolené nás čeká právě v Jad Va-šem mezinárodní konference věnovaná výuce o holocaustu ve světovém kontextu. A v kontextu 7. října. Jdeme na pokoj. Je jiný, než ten před třinácti lety, kdy jsme tu byli poprvé. Je menší, ale útulný. Hodíme sprchu, dojíme svačinu, kterou jsme dostali od EL-AL v letadle, a vyrážíme do ulic nočního Jeruzaléma.

Prvně plánujeme zastavení u Akordového mostu. Milujeme tento architektonický klenot nového Jeruzaléma. Když jsme tu byli před těmi 13 lety, zrovna přes něj začala jezdit tramvajová linka. Jediná tramvajová linka v Jeruzalémě, jediná v Izraeli. To bylo tenkrát, dnes se s kolejovou dopravou roztrhl v Izraeli pytel a infrastruktura se neuvěřitelně modernizuje, ekologizuje a rozšiřuje. Ale zpátky k mostu. Lépe řečeno pod most. Prvně ho podejdeme, necháme se olísat bílou zatoulanou kočičkou s rolničkou na krku, uděláme si selfie a rozhodneme se natočit video s mostem. S mostem? Co by mohlo být zajímavého na videu s mostem? Zejména dnes večer, kdy zejí ulice prázdnotou a nic přes most nejezdí? Žádná tramvaj v dohledu, ta tudy začne jezdit zase až zítra večer po skončení Šabatu. Jen se tudy trousí spousta krásně svátečně oděných dětí, žen i mužů. Jdou ze synagog a míří do své čtvrti Kyriat Moshe. Ty ale na videu zachytit nechceme. Nás zajímá barevná umělecká videoprojekce, která se rozprostírá na lanové mostní konstrukci. Architektonicky geniální, vizuálně působivé, právě nyní se na lanech vlní izraelská vlajka. Točíme video a pokračujeme po chodníku pod mostem, když tu náhle zaslechneme známou melodii jedné z písní, které složil Šílo Ben Hod. Line se z přenosného repráčku mladého muže, který před chvílí dorazil pod most na elektrokole. Na černém tričku na něm svítí bílý nápis Yeshua Hamashiah. Tím se vše vysvětluje, tenhle mladý muž sdílí ve svém srdci stejnou víru, kterou sdílíme i my, totiž, že Ježíš je Mesiáš. On ji navíc sdílí takto veřejnou proklamací. Osměluji se a zdravím. Jmenuje se David a v Jeruzalémě žije teprve chvíli. Necelý rok. Před tím žil celý život na Floridě. Když se mu trochu představíme my a prozradíme na sebe, že tu nejsme poprvé a že za pár dní tady oslavíme výročí svatby, rozzáří se mu oči. Svěřuje se nám, že takových věrných párů až tak moc nezná, že se hodně lidí rozvádí. A že přitom manželství je závazek na celý život. Ne kus papíru, který se po chvíli zmuchlá a hodí do koše. Je to jako smlouva s Bohem. Povídáme si o našich plánech, prosí o modlitby. Tak se modlíme hned. Tady, pod mostem. Pak Mark ještě vytahuje šofar a do ticha šabatové noci duje tklivou melodii. Zní to, jakoby volal: Slyš Izraeli… Ještě si vyměňujeme kontakt na whatsapp a loučíme se.

Přecházíme most a říkáme si, kohopak dnes večer v Jeruzalémě ještě potkáme? V tom pod Liduščinýma nohama cosi zapraská. Zvuk tříštícího se skla. Zvuk krajně nepříjemný, zvláště když si uvědomíme, že jdeme v zhruba čtyřmetrové výšce po podsvíceném mostním chodníku, který je ze skla. Tedy ze skla a oceli. Ale to sklo vážně praská. Tak jdeme raději po té ocelové konstrukci. Běžící děti naproti to však neřeší a běží hlava nehlava, sklo nesklo. Pak zjišťujeme, že jsou mnohé ty skleněné panely pod našima nohama roztříštěné, ale nevysypané. Zřejmě je pohromadě drží dostatečně silná bezpečnostní folie.

Pak už máme pevnou půdu pod nohama a ocitáme se na takovém malém náměstíčku u tramvajové zastávky Central Station. Jsou tady otočné kovové židličky a hele, piano! To by nebyla Liduš, aby se k němu hned nehrnula. Jenže tohle piano nehraje, spousta klapek chybí, a ty, co zbývají, nevydají hlásku. Kdo se však hlásí o slovo, jsou čtyři malí židovští kluci, které zajímá, proč piano nehraje. Hrajeme spolu trochu pantomimu, hebrejsky jim tohle vysvětlit nedokážu, a anglicky nerozumí. Je vidět, že nefunkční piano hrálo jen zástupnou roli. Oni si chtějí povídat s námi o tom, kdo jsme. Zkouším to. Ani Radek, ani Čechi. And You, what is your name? Imanuel, říká první. Směs hebrejštiny, angličtiny a pantomimy zabírá. And You? Matatjahu, říká druhý. Jišaj a Becalel, odvětí zbylí dva kluci, co jim může být tak osm, devět let. Et Jehudia? Ptá se mne ten nejzvědavější. Lo, ani lo Jehudia. Prohlíží si mne a pak to zkusí znovu. Et Hanocri? Ken, ani Hanocri. Uznale dodává – Ješu. Dovolím si ho opravit. Lo Ješu, Ješua. A ještě pantomimicky dodávám, že právě proto, že věříme v Ješuu, milujeme Izrael. Pak se ještě bavíme o tom, čím je zajímavá Česká republika. Vědí toho ti malí kluci docela hodně – že hrajeme fotbal, že máme dobré pivo a že máme Prahu, krásné město. A že nejsme ani Ukrajina ani Rusko. Ještě dodávám, že hrajeme hokej. A že ho hrajeme více než dobře. We Are the Champions, zanotuji ze známé písně skupiny Queen. Smějí se. Také se smějeme a máváme jim na rozloučenou. Imanuel, Matatjahu, Jišaj a Becalel, krásná jména krásných židovských chlapců uprostřed nočního Jeruzaléma.

Liduš je už dost unavená, tak ji netahám daleko, opravdová procházka Jeruzalémem nás čeká až zítra. Míříme pouze o dvě tramvajové zastávky dál. Na Machane Jehuda. Do vyhlášeného tržiště. To je sice dnes zavřené, ale nám to nevadí. Cílem je najít ten obchůdek s tou nejbáječnější zmrzlinou na světě. Sice se nám to nedaří, ale ani to nám nevadí. Během procházky pozorujeme procházející rodiny a vnímáme tu zvláštní atmosféru klidu. Je noc, vane mírný svěží vánek a teploměr ukazuje stejnou teplotu jako u nás ve středních Čechách. Tedy alespoň dle aplikace – 23 stupňů. Tady to ale voní! Jako lilie. Lilie to zřejmě nejsou, ale vůně je to líbezná. Vychází ze záhonků v okolí tramvajové linky. Cestou zpátky na hotel se mi na rty dere modlitba: Shalom, Shalom Jerusalem, Peace be with You.