Ještě za zvuků doznívajících zvonkoher a vyzvánění z věží mnoha kostelů vůkol se vydáváme od pouličního posezení u Aladdina do spletitých uliček Starého Jeruzaléma. Ony zas tak spletité nejsou, jen se tak na první pohled zdají…

Autor: Radek Hejret, 20. července 2024

Po odbočení kolmo vlevo se ocitáme uprostřed pravého orientálního tržiště. Tady jsou datle velké jak švestky, hned vedle hromady koření, z jehož vůně se vám zatočí hlava, a naproti prodávají sandály z velbloudí kůže. My se ale nenecháváme zlákat nabídkou levné obuvi, ani potravinami místní provenience, ba ani pestrobarevnými šátky visícími nad hlavou, my se chceme co nejrychleji dostat na vyhlídku, která se nachází na střeše Rakouského poutního hospicu. Že jste o něm dosud neslyšeli? Já také ne, ale Martině, která nás vede, skálopevně věřím. A tak zhruba po tři sta metrech zabočujeme prudce doprava a pak asi po dalších sto padesáti metrech zastavit, stát, podívat se vlevo a hle, Rakouský polní hospic!

Přiznám se na rovinu, nebýt Martiny, asi bych ho přehlédl. Při pohledu zvenku není ta budova vůbec ničím zajímavá, stačí však pootevřít masivní vstupní dvoukřídlé dveře a ocitnete se v jiném světě. Jak stoupáte po těch mnoha kamenných schodech vzhůru, zjistíte, že už k vám nedoléhá hluk arabského trhu ani troubení všudypřítomných motorek a zásobovacích vozíků. Za chvíli slyšíte jen prosté a příjemné ticho. Nadechnete se a ucítíte příjemnou vůni svěží zeleně. To už vás ale pohltí veliká budova a její přirozená klimatizace vás láká nejen ke vstupu, ale i k delšímu pobytu uvnitř. Inu, tyhle budovy z druhé poloviny 19. století mají své nezaměnitelné kouzlo. A díky mnoha pozdějším rekonstrukcím disponují elektrickou energií, výtahem a čistými záchodky. Ty jsou pro nás nyní nejdůležitější. Ale nezdržujeme se uvnitř dlouho, míříme totiž na střechu. Na kýženou vyhlídku. A tudíž znovu pryč z příjemně chladivých prostor staré budovy do žáru slunce. Vstupné v ceně pěti šekelů na osobu je spíše symbolické a po překonání ocelového turniketu a dalších schodů jsme konečně tady, na vyhlídce uprostřed Starého města.

A je to vyhlídka opravdu přenádherná a dechberoucí. Vidíme všechny důležité sakrální stavby, ale z úplně jiného úhlu. Zrak samozřejmě okamžitě upoutá pozlacená kopule Skalního dómu a za ní trochu se krčící ta šedočerná od mešity Al Aksá.

Ale je tady ještě jedna, velmi výrazná, do stříbrného hávu oděná kopule dozajista nepatřící svatyni islámské, ale křesťanské. Nahýbám se přes zábradlí a fotím. Musí ležet v bezprostřední blízkosti. A ano, je to tak. Patří k věži arménského katolického kostela Marie Bolestné, který stojí přes ulici. Tam, kde je na Via Dolorose čtvrté zastavení.

Rozhlížím se na všechny světové strany, tamhle je Olivová hora, vpravo vidím celičký komplex Baziliky Svatého hrobu a tamto je krásně viditelná kopule synagogy Churva. Tu si musím vyfotit pěkně zblízka. A tak nasazuji teleobjektiv a přibližuji si ty krásné stavby jednu po druhé. Nemohu si pomoct, ale nejvíce se mi líbí ta krásná bílá synagoga. Možná pro svoji jednoduchou architekturu, možná pro svoji pohnutou historii. Byla zde vystavena již v 16. století a plnila úlohu hlavní aškenázské synagogy v Jeruzalémě. Jordánská okupační armáda ji ale v roce 1948 po obsazení Starého města vyhodila do povětří a ze synagogy nezbylo vůbec nic, jen trosky. Po osvobození Jeruzaléma v červnu roku 1967 izraelskou armádou se začalo uvažovat o její rekonstrukci. V roce 1978 zde byl vztyčen velký 16metrový oblouk, který měl být trvalou připomínkou kdysi slavné synagogy. Ten znám z dobových pohlednic. Nakonec díky mnoha dárcům došlo k rozhodnutí synagogu znovu postavit. K této realizaci došlo v letech 2005–2010. Když jsem tu byl v roce 2011 poprvé, voněla ještě novotou.

I tady něco pěkně voní. Nebo se mi to jenom zdá? Cítím kávu. Možná je to jenom mým přáním po vytouženém odpoledním šálku kofeinového moku. Ostatně, kavárna tady podle Martiny je, dokonce vídeňská! Než se do ní vydáme, velím ještě k nástupu na společnou fotografii. S touhle partou nadšených dobrovolníků prostě fotku mít musím. Jak však zjišťuji, můj mini stativ není úplně vhodný na focení, a tak ho vypokládám zapůjčenou batožinou. Fotíme se, a teprve nyní si uvědomujeme tu skutečnost, že jsme tady na vyhlídce úplně sami. A tak blízko Chrámové hory. Znovu si připomínáme slova 122. žalmu. Poprvé jsme si na něj s Liduškou vzpomněli před Jaffskou branou, kdy jsme se radovali spolu s králem Davidem: „A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“ Nyní se díváme jeden na druhého, ale nejen my dva, všichni, kdo tady vedle sebe stojíme. „Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují: Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: Budiž v tobě pokoj!“ Modlíme se. Společně a nahlas. Za pokoj pro Jeruzalém. Pro všechny jeho obyvatele. Teprve potom se vydáváme zpět po schodech dolů, s vidinou dobré vídeňské kávy. Když jsme v tom Rakouském poutním hospicu.

Martina nás ještě zastavuje na chodbě před kavárnou a ukazuje na zdi smaltovanou cedulku, která nám dosvědčuje, že na tomto místě nejsme zdaleka první Češi nebo Moravané. I kdepak! Klidně čtěte se mnou: Na zbožnou památku I. moravské pouti do Svaté země… v době od 11. srpna do 1. září 1905. Súčastnilo se 529 poutníků a poutnic. A hned vedle další jí podobná: Na zbožnou památku II. moravské lidové pouti do Sv. země, jež byla podniknuta L. P. 1910 od 10.–31. srpna… Pouti se súčastnilo 533 poutníkův a poutnic. Přemýšlím nahlas – to by byla jiná brigáda, kdyby do Izraele přijelo ne pět, šest dobrovolníků, ale 500! Taková pouť by teprve měla smysl!

Ale teď už honem na to kafe. A Sacher dort. A štrůdl. Ano, tady to opravdu vypadá jako ve vídeňské kavárně. Dokonce i Strausse tady hrají! Jen nám úplně nerozumí, když se dožadujeme vídeňské kávy. Se šlehačkou přece. Tak ne, vyhlášené rakouské kávové umění je jim cizí. Dostáváme cappuccino, štrůdl, Sacher a mrkvový dort. A jdeme na venkovní terasu. Tady je moc příjemně. Ve stínu vzrostlých stromů a za mírného vánku uvažujeme, co společně ještě podnikneme. Do této chvíle byla naší průvodkyní Martina, ale teď se na mne obrací s prosbou – ráda by viděla Malou zeď nářků. Ví, že je kousek od nás, ale ještě nikdy se jí nepodařilo ji najít. Tohle přání rád splním. Ale až potom, co společně spořádáme tu nálož sladkostí.

Řádně posilněni vycházíme zpátky do rušných uliček Starého města a míjíme V. zastavení. Nemohu si pomoct a ukazuji na obtisk ruky v kameni zasazeném do obvodní zdi výklenkové kaple Šimona z Kyrény. Patří prý Ježíši Kristu. Opět přemýšlím nahlas – pominu-li fakt, že kaple byla postavena v roce 1895, tak, aby Ježíš dosáhl na toto místo, musel by mít ruku dlouhou minimálně tři metry, možná i delší. Proč? Protože úroveň jeruzalémských ulic v době před zničením Druhého chrámu ležela zhruba o pět metrů níž, než se nacházíme dnes my. Představa dlouhorukého Ježíše nás docela rozesmála, tak raději odcházíme z Via Dolorosa směrem k Malé zdi. Ha Kotel Ha Katan.

Není úplně jednoduché neminout tu správnou odbočku, ale ukazatel s nápisem The Little Western Wall nám pomáhá. Těsně před Železnou branou vedoucí na chrámový okrsek se dáváme doleva, procházíme úzkou uličkou s nízkou klenbou a jsme tady. Stojíme, vnímáme tu nepopsatelnou atmosféru svatého místa a máme radost. Tady kousek za tou zdí stával Chrám. A v něm Svatyně svatých. Místo přebývání Nejvyššího. Asi tu kousek Jeho přítomnosti zůstal. Máme radost. A když máme radost, je nám do zpěvu. A tak zpíváme. Česky i hebrejsky. To, co máme na srdci. Jsou to slova proroka Izajáše: „Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.“ Během zpěvu však slyšíme, že na nás někdo pští. Trochu znejistíme. Zanedlouho se z úzké uličky vynoří starší muž oblečený v kaftanu a rychlým krokem nás mine. Má přitom zacpané uši. Snad jsme nikoho naším zpěvem neurazili! Tak se raději modlíme. Ale po chvíli se naše modlitby opět mění v píseň. A zase na nás někdo pští. Tak se s tímto svatým místem raději loučíme a odcházíme k velké Zdi, chcete-li, ke Zdi nářků. Za chvíli končí Šabat a bude to hezké místo na rozloučení s Martinou a jejím týmem. Rozdělíme se na muže a ženy a dáváme si sraz za dvacet minut pod vlajkou. Pod tou velkou, izraelskou. Nedá se přehlédnout. Jdu se modlit. A spočinout. Mám zavřené oči, sedím na bílé plastové židličce, metr od Zdi. Slyším rytmické modlitby i nerytmické lkaní. Srdce všech přítomných je upřeno k Nejvyššímu. Co po Něm chtít, za co se modlit? Není to přízemní chtít zdraví manželky, požehnání pro naše syny? Když jsem tu stál před třinácti lety poprvé, chtěl jsem se modlit právě za ně. Ale nemohl jsem. Jakmile jsem se rukama a hlavou dotkl Zdi, propukl jsem v pláč. Nerytmicky jsem lkal. V mém srdci plál oheň. Oheň nevýslovné bolesti. Pane Bože, Ty, který jsi Králem vesmíru, prosím Tě za Tvůj lid, za Izrael. Obejmi ho a dej mu poznat, že není sám. Odejmi od něj bolest a dej mu zakoušet radost. Radost a pokoj. Šalom. Mír.

Dnes se modlím podobně, za mír v Izraeli. Za všechny naše vzácné přátele, kteří zde žijí. Za unesené a jejich rodiny. Za vojáky nasazené v Gaze. Vždyť jsou to ještě děti! Za vysídlence z Kyriat Šmona a celé horní Galilee. Ať se mohou brzy vrátit zpátky do svých domovů a normálně žít. Ať zase mohou děti chodit do školy a kluci hrát fotbal. Modlím se i za naše syny. A za jejich manželky. Pane Bože, slyš!

A pak, pak cítím líbeznou vůni. Voňavější než ráno u květinových záhonů, pronikavější než podvečer v nádvoří rakouského hospicu. Otvírám oči a hledám zdroj té vůně. Vedle mne prochází muž se svazkem jakéhosi koření. Kudy projde, tudy voní. Nádherně voní. A říká Šavua Tov. Že mne to hned nenapadlo – vždyť s koncem Šabatu začíná nový pracovní týden. A aby v lidech zůstala přítomna atmosféra dne odpočinku, vysluhuje se obřad nazývaný Havdala. Na jeho konci se dává všem přítomným přivonět ze směsi vonného koření – většinou skořice, hřebíčku, kardamonu, badyánu a levandule. Vůni si totiž lidská mysl uchová v paměti nejdéle. Tak Šavua Tov, tohle je nejvoňavější Šabat mého života.