Je 29. června a my se probouzíme do sobotního rána. A probouzíme se v Izraeli.

Autor: Radek Hejret 12.7.2024

Za normálních okolností bychom se naším digitálním budíkem implementovaným v mobilním telefonu nechali vzbudit minimálně o dvě hodiny později, neb je Šabat a nikam by se nemělo pospíchat, jenže my pospíchat musíme. Na hotelovou snídani, chceme-li ji tedy dostat. Je vydávána od 6.30 do 9.00. A tak vstáváme v 8.00. A vůbec se nám z postele nechce, však až se nasnídáme, asi zase zalezem, musíme dospat ten včerejší cestovatelský maraton. Ale teď vzhůru na kýženou snídani! No, vlastně dolů, protože hotelová restaurace se nachází v druhém podzemním podlaží. Po našem příchodu se nás číšník ptá na číslo pokoje, ale v seznamu hostů nás nemůže nalézt. Inu, na recepci na nás dočista zapomněli, to asi pro ten náš včerejší pozdní příchod. Stačí však jeden telefonát a vše je k naší spokojenosti vyřízeno. A my se konečně můžeme rozkoukat, co dobrého tady pro nás, a pro ostatní hotelové hosty samozřejmě také, mají. Začneme od nerezových pekáčů, které drží svůj obsah pod pokličkou, zato pěkně v teple. Listové šátečky, palačinky, tvarohový koláč, další listové šátečky, listové rolády, dnes to vypadá na sladkou snídani. O stůl vedle nacházíme poctivý český chléb a o kus dál slaný a zeleninový raut. To už vypadá lépe, není nám už dvacet, a tak musíme myslet trochu dietněji. Když se dosyta a částečně i zdravě nasnídáme, vydáváme se zpět na pokoj. Na chodbě je pěkně živo, hotelová služba nezahálí a uklízí jeden pokoj za druhým. Tak na kliku umisťujeme prostou cedulku s nápisem Please do not disturb a jde se znovu do hajan. Jak to, že na Šabat byla připravena snídaně a dokonce se zde čile uklízí, když venku na ulici panuje klid a nejezdí ani městská hromadná doprava? Je to prosté, hotelový personál tady dnes tvoří výhradně Arabové. A ti Šabat nedodržují.

Když se okolo jedenácté probouzíme, sami, bez protivného vyzvánění, cítíme se daleko lépe a začínáme se bavit o tom, jak s dnešním volným dnem tady v Jeruzalémě naložíme. Jeden bod programu je jistý. Těsně po našem prvním probuzení v osm ráno jsem obdržel milou zprávu na whatsapp. Ahoj Radku, všimli jsme si s týmem, že jsi v Jeruzalémě. My se vrátili z kibucu Mefalsim a jsme nyní v Jeruzalémě. Napadlo nás dát společný oběd nebo kávu, budete-li mít čas a prostor. Martina (projekt České ruce pro Izrael). Obratem se domlouváme na srazu ve 14.00 v kavárně Christ Church u Jaffské brány. Na kohokoliv jiného bych asi nereagoval takto vstřícně, ale Martina je vzácný člověk. Poprvé jsme se potkali letos 24. ledna ve Frenštátu pod Radhoštěm na setkání mládeže Apoštolské církve, kam si mne pozvali k povídání o historických souvislostech arabsko-izraelského konfliktu. A tehdy, po skončení zhruba tříhodinového programu, mne oslovila tato mladá dáma s nápadem, který se zrodil v jejím srdci. Vytvořit pracovní týmy dobrovolníků, které by pravidelně jezdily do Izraele pomáhat těžce postiženým komunitám z okolí pásma Gazy. Od té doby se jí podařilo nadchnout donátory, sehnat dobrovolníky a už čtyřikrát vyrazit naprosto prakticky pomáhat obyvatelům kibuců, které nejen utrpěly děsivé lidské a materiální ztráty 7. října, ale pro blízkost války nemohou najímat pracovníky ze zahraničí a hrozí jim, že přijdou o veškerou úrodu. Jedním z takových kibuců je podle obdržené zprávy i Mefalsim. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale po rychlém nakouknutí do aplikace Mapy.cz zjišťuji, že leží opravdu na samých hranicích s pásmem Gazy. Tak na tohle setkání se těším!

Než k němu dojde, máme dost času na pořádnou procházku ulicemi nového, anebo chcete-li, západního Jeruzaléma. Včera v noci jsme to pěšky dotáhli jen k nejznámějšímu tržišti Machane Jehuda, to dnes se projdeme pěkně až za brány Starého města. Nejdřív ale musím natočit krátké video dokumentující šabatový klid. Prostě ulice bez jinak obvyklého neustálého troubení a popojíždění v kolonách. Díky tomu, že dnes nejezdí ani tramvaje, můžeme se na část naší pouti vydat přímo po kolejích. A znovu se nadechnout té líbezné nasládlé vůně linoucí se z kvetoucích záhonků vůkol. Dnes, za denního světla, vidíme zřetelně, že se opravdu nejedná o lilie, ale o červené a bílé petúnie.  Asi si je vysadíme na zahrádce, máme tam takové slunné místečko, kde většina jiné květeny přes léto nevydrží. Možná by to chtělo pomalu uvažovat o kapénkovém systému závlahy, podobném tomu, který vynalezli zde v Izraeli a který tak hojně používají. Stačí se tady rozhlédnout, ke každému stromečku, ke každé kytičce, je voda přivedena pomocí hadiček, ze kterých v předem určeném časovém intervalu kape nebo pod tlakem stříká. Proto je tady i v červenci všechno krásně zelené. A to, co kvete, krásně voní. A tak prožíváme voňavý Šabat.

Po druhé hodině odpolední bereme za kliku křesťanské kavárny přidružené ke komplexu Christ Church. Je tady kromě kavárenských hostí ještě mnoho dalších, mladých, starých, rodin s dětmi. Ti všichni patří k mesiánské komunitě věřících, kteří se zde pod vedením Benjamina a Rubena Bergerových schází každou sobotu na bohoslužby. Říkají si Kehilat HaSeh Al Har Tzion / Kongregace Beránka na hoře Sion. A neb bohoslužba právě skončila, všichni popíjejí kávu, čaj nebo džus a družně si povídají. Rozhlížíme se po Martině, ale nevidíme ji. Tak jí zkouším zavolat. Přes whatsapp samozřejmě, to je díky výhodnému datovému tarifu zdarma. Asi tři metry od nás jedna ze stojících žen vyndává z kabelky telefon. Jasně, je to Martina, jen jsem ji nepoznal, svým outfitem zapadá dokonale mezi místní. Během chviličky nás seznamuje s celým svým týmem. Tohle je Marta, tady je Šimon se svým synem Danielem a opodál stojí ještě Wieslav. Včera jsme se vrátili z kibucu, jsme plní zážitků, půjdeme se někam najíst? Jasně že ano, na tohle setkání přece čekáme a hlad už také máme.

A tak se vydáváme spletitými uličkami křesťanské čtvrti a hledáme nějaké dobré arabské street foodové občerstvení, ve kterém bychom mohli platit kartou. To nacházíme až u Aladdina v těsné blízkosti Omarovy mešity, mezi bazilikou Svatého hrobu a luteránským kostelem Vykupitele. Vítejte v ekumenickém Jeruzalémě!

U Aladdina se dá platit sice kartou, ale nemají dost místa k sezení. Slovy klasika – na takový nával tady nejsou zařízení. Majitel však nechce přijít o dobrý kšeft, a tak slibuje rychlou nápravu a z útrob obchůdku vynáší na ulici další stolek. Kulatý, ale čtyři židličky se k němu vejdou. Usedáme tedy k dvěma stolkům a ještě než si objednáme hlavní jídlo, je nám nabídnuta čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů. Nebo z grepů. Na granátová jablka bychom museli počkat do podzimu. Na oběd čekáme podstatně kratší dobu. A čekání vyplňujeme rozhovory. Nedočkavě se ptám, tak co všechno jste v Mefalsimu dělali? Jak vypadal váš běžný pracovní den? Slova se ujímá Šimon. Vstávali jsme okolo šesté, dostali jsme snídani a pak nás zavedli tam, kam bylo zapotřebí. Pořád dbali na to, abychom měli dostatek tekutin, nosili nám vodu, melouny, nanuky. Starali se o nás neskutečně. Pracovali jsme asi dvě hodiny a potom jsme dostali hodinu na pauzu a občerstvení. A pak znovu do práce. Někdy jsme pomáhali na poli sklízet brambory, jindy jsme dělali různé terénní práce, upravovali jsme prostředí kibucu, aby bylo všechno čisté a upravené. Při minulých výjezdech jsme hodně pomáhali místnímu farmáři v avokádovém sadu, ale nyní tam tolik práce není, a tak jsme hlavně připravovali okolí domů pro návrat místních. Hodně jich kibuc muselo opustit. Ti zbylí nám byli neuvěřitelně vděčni. Pořád se nás ptali, proč jim pomáháme, proč jsme za nimi přijeli. Tak jsme jim, hlavně večer, po práci, vyprávěli, že je prostě máme rádi, že jsme se dozvěděli o té hrůze ze 7. října, že se modlíme za Izrael, ale že modlit se nestačí. Že je také potřeba něco dělat. A proto jsme tady.

Řekli jste jim o tom, že jste křesťané? Jasně že ano. Za vedoucím kibucu, kterému budeme říkat Adam, proto dokonce dorazili někteří z ortodoxní komunity ze sousedního Sderotu, aby ho před námi varovali. A jaká byla jeho reakce? Vyhodil je.

A nám pak po večerech vyprávěl, co vše se u nich odehrálo 7. října. Jak se teroristé z Hamasu snažili neúspěšně vyhodit do povětří hlavní vstupní bránu. Ale ještě předtím, když se probudili do toho rána, věděli, že je něco jinak. Jinak než obvykle, když z Gazy střílí rakety. Jeden z ochránců kibucu, říkejme mu třeba Baruch, slyšel, že ve vzduchu je daleko více raket než v minulosti, probudil manželku a vydali se spolu s dětmi do jejich protiraketového krytu. V okamžiku, kdy za sebou zavřeli ocelové dveře, se ozvala strašná rána, až se otřásl celý dům. Jak později zjistili, byl zasažen raketou vypálenou z Gazy. Ta sice trefila betonový věnec a zcela zdemolovala podkroví včetně jejich ložnice, kde ještě před chvílí spali, nevybuchla však a nezpůsobila požár. To byl první z mnoha zázraků toho dne.

Když se lidé v kibucu vzpamatovali z prvotního šoku, uvědomili si, že asi padesát starších dětí kempuje v lese mimo hranice kibucu. Baruch neváhal, nechal manželku s dětmi v krytu a pro tyto děti se vydal. Běžel, ozbrojen pouze osobní pistolí. Děti našel sice trochu vystrašené, ale v pořádku. Zavedl je do kibucu a za sebou zavřel hlavní bránu. Tu, kterou o několik minut později budou chtít teroristé vyhodit do povětří. Pak došlo k obrovské a místy nepřehledné přestřelce. Šest ochránců s pistolemi a jeden voják s automatickou puškou, co v kibucu trávil dovolenou, čtyři hodiny srdnatě odolávali několikanásobné přesile islamistických ozbrojenců. Ti měli nejen kalašnikovy, ale také RPG a granáty. Baruch byl v jednu chvíli dobře schovaný za kontejnery s odpadem. Z tohoto místa dokázal zneškodnit asi pět nebo šest islamistů. Náhle slyšel velkou ránu, jak vedle něj dopadl nějaký těžký předmět. Granát!

Ten ale nevybuchl. Další zázrak toho dne. Pak se Baruch přemístil za budovu. V tu chvíli na místo, kde ještě před pár vteřinami hájil pozici, přistál další granát. Ten už vybuchl. Jemu ale neublížil.

Příběhy odvahy bránících se kibucníků neberou konce. Jsem jimi zcela pohlcen a zajímám se o výsledek, jak to všechno celé dopadlo? Teroristé prý měli naprosto detailní plány kibucu, věděli, kde je hlavní zbrojnice, měli připravený koordinovaný útok několika set ozbrojenců na džípech s těžkými zbraněmi. V druhém sledu šli palestinští civilisté s cílem ukrást, co se dá. Věděli dokonce, kde se nachází kibucnický trezor. To, co ovšem nevěděli, že je zcela prázdný. A také nemohli tušit, že za plotem kibucu, ale v jeho těsné blízkosti, se to ráno do úzkých dostane jeden z vysoce postavených důstojníků IDF. Ten v přestřelce zneškodnil několik teroristů koordinujících celý útok na kibuc. Navíc uměl perfektně arabsky, a když se dostal k vysílačce jednoho z nich, začal odposlouchávat, na čem se teroristé domlouvají. Pochopil, že mají v úmyslu zaútočit všichni najednou. Že si udělali základnu v blízkém lese, na mapách ho najdete pod názvem Nahal Hanun Forest, a že tam shromáždili okolo 10–12 velkých aut, v každém pak bylo minimálně po deseti teroristech. Byli už na cestě, aby ve velkém zaútočili na kibuc. Když vtom jim právě tento důstojník IDF zavelel arabsky, ať se okamžitě vrátí do lesa, že jejich prvosledová jednotka ještě musí dokončit svoji práci. A oni se skutečně vrátili!

Mezitím volal na izraelské letectvo, řekl přesné souřadnice a žádal o vzdušný zásah. Na velitelství Chel Ha Avir byli chvíli dokonale zmateni. Těmto informacím věřili, ale po vyslání průzkumného dronu zjistili na obrazovkách, že se v lese shromáždily desítky, snad i stovky izraelských vojáků. Nedávalo jim to smysl. Při bližším zkoumání však vyšlo najevo, že tito uniformovaní vojáci nemají standardizovanou výstroj a výzbroj, někteří mají dokonce na čele šátek odkazující na příslušnost k Hamasu. Vzdušný útok tedy povolili a tyto teroristy vydávající se za izraelské vojáky zlikvidovali. I díky tomu kibuc Mefalsim útok ze 7. října přežil, nikdo z něj nebyl zabit, unesen ani vážně zraněn. Znovu se ukazují jako platná slova prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben Guriona: Kdo nevěří na zázraky, není realista.

Zajímalo mne, jak se teroristé z Gazy dostali k izraelským uniformám. Koupili je na Aliexpressu. Z Číny. Za peníze všechno k mání…

Dále mne zajímalo, co Martina se svým týmem chystá v nejbližších dnech. Tenhle tým si už svoje během uplynulého týdne odpracoval, dnes a zítra si ještě projdeme Jeruzalém a pak na letiště a zpátky do Čech a na Moravu. Ale už v srpnu by chtěla Martina sestavit další tým. Ideálně složený z mladých lidí 18–30 let. Z pracovitých, nadšených, odvážných. Odvahu budou potřebovat, protože se od členů týmu dozvídám, že byli očitými svědky raketového útoku z Gazy. Daniel ten den zrovna slavil narozeniny. Tak je měl s větším ohňostrojem než obvykle, dodává jeho tatínek. Smysl pro humor je tedy další nezbytná ingredience.

Martina ale přemýšlí ještě dál a rozvíjí své vize. Pomáhat na místě je moc důležité, ale ti lidé by potřebovali z toho neustálého stresu vytrhnout. Odpočinout si. Třeba u nás, v České republice. Co pro ně udělat týdenní zážitkový program? Jsem svědkem vzniku dalšího projektu. Martina pro něj má už i název – Oáza odpočinku pro izraelské rodiny.

Co kdybych znal někoho ve svém okolí, kdo by se do takového projektu chtěl zapojit, naléhám na Martinu, co by měli takoví potenciální zájemci dělat? Ať se mi ozvou, třeba mailem. Tak jo, tady je mailová adresa: podpora@nehemia.cz

Všímám si, že za zavináčem je povědomý název – Nehemia. Martina hned dodává – ano, Nadační fond Nehemia nás vzal od března pod svá křídla. Se záštitou této křesťanské humanitární organizace jde práce na projektech daleko snadněji, ale stejně potřebujeme další sponzory. Peněz není nikdy dost.

Po opravdu dlouhé době se loučíme s občerstvením u Aladdina, z okolních kostelů právě zvony odbývají čtvrtou odpolední, a my se vydáváme na pěší procházku po Via Dolorosa k Rakouskému poutnímu hospicu. Prý je z jeho střechy přenádherný výhled na Staré město. O tom ale až příště.