Čekání na něco, co se možná nikdy nestane, je špatný způsob vedení války. Ostatně Godot se ve slavné absurdní hře popisující právě takové čekání nikdy neobjeví. Op-ed

Autor: Dr. Tzahit Shoshani 27. října 2024 18:12

V divadle absurdity, kde existenciální otázky zůstávají nezodpovězeny, činy jsou často nejasné a cílové čáry zůstávají na stejném výchozím bodě navzdory nekonečnému pohybu za účelem a úspěchem, Izrael možná právě propásl momentální záři reflektorů, kdy všechny oči na celém světě očekávají velké finále dekapitace íránského režimu s jeho jadernými snahami.

Hra Samuela Becketta „Čekání na Godota“ je kvintesencí absurdního divadla a byla vlastně jednou z inspirací pro vytvoření tohoto termínu. Dvě hlavní postavy, Vladimír (Didi) a Estragon (Gogo), pasivně a nekonečně dlouho čekají pod stromem na postavu jménem Godot, postavu, jejíž podstata a smysl zůstávají jakýmkoli způsobem, v jakékoliv podobě či formě nedefinovány. Godot se nikdy nezhmotní a postavy se s touto realitou naprosto nesrovnají.

Ještě více skřípou další dvě významné postavy, které jim projdou cestou a které jsou podobně svázány omezenými představami a názory, což dále symbolizuje provaz, jímž jsou obě svázány. Bohatý a mocný Pozzo si na vodítku zotročil svého sluhu Luckyho, který na požádání plní Pozzovy příkazy v reakci na bičování.

Pokračující bizarní interakce a černohumorné epizody vyjadřují tonoucí pocit nesmyslného postupu, který je vlastní životu jako takovému, a přesto se objevuje hlubší pochopení potřeby uskutečnit akci. Evokuje se rovnice postav Didi/Bibi – Gogo/Galant, když všichni výše uvedení vyhlašují neúprosnou výzvu k akci, ale nakonec ve skutečnosti provádějí zadržované jednání.

Pozzo je paralelou síly polapení nadvládou, kterou vnucuje Bidenova administrativa, zatímco Lucky zrcadlí Didiho a Gogovu vnímanou závislost na síle, která je groteskně diktátorská.

Je zadržovaná reakce na íránský režim jen vypočítavým čekáním na Trumpa*? Když dobrodinec Pozzo hodí Vladimírovi a Estragonovi pár kostí (spíše než nějaké skutečné jídlo), vnímají ho tito jako nedílnou součást svého přežití, zatímco čekají na Godota, aby se dočkali nějaké záchrany. Vždy však mohli jednat podle vlastního uvážení.

Vladimír ve hře vášnivě vyzývá k akci: „Neztrácejme čas planými řečmi! Udělejme něco, dokud máme příležitost! … Využijme toho, než bude pozdě!“. Přesto se nakonec rozhodne čekat na éterického Godota, který možná nikdy nepřijde. A i kdyby přišel, čekání možná osudově zmařilo důležitou příležitost jednat, když byl čas.

Pozzo nakonec oslepne a ironií osudu vyžaduje vedení svého otroka (stále přivázaného k provazu), který mezitím oněměl. Tyto změny způsobí, že všechny postavy padnou k zemi, přičemž do sebe narážejí a hroutí se, protože slepý nevidí a němý otrok už nemůže vyslovit varování. Čekání na Trumpa může být provázeno nevratnými změnami na zemi, včetně vyhlídky, že nebude zvolen nebo že izraelská vláda bude během této doby donucena k ústupkům.

Bez ohledu na to si Izrael dokázal zachovat volnost jednání, a to navzdory Bidenově administrativě. Tím, že Izrael selektivně nedbal jejích napomenutí a dosáhl díky tomu některých výrazných strategických úspěchů, si také připravil půdu pro budoucí průlomy, kterých se bude moci chopit, až se naskytne příležitost za méně zdrženlivé režie. V opačném případě by to bylo absurdní.

* Nebo je to nezbytný první krok ke zničení vzdušných kapacit, které by mohly ovlivnit budoucí útok na jaderná zařízení, což znamená, že je tu plán?

Dr. Tzahit Shoshani získala doktorát z anglické literatury na Haifské univerzitě a přednáší na Netanjské akademické koleji.