„Nemáme strach, jsme připraveni vrátit se do pole, pokud to bude potřeba“.

Autor: Daniel Haslinger, 19. října 2024

Odvážné záchrany pod silnou palbou, vojáci dopravovaní k vrtulníku bez pulsu a známek života, ale také noční můra z toho, že ztratili přátele při havárii vrtulníku v Gaze; 6 elitních vojáků jednotky 669, kteří střídají službu v armádě s prací lékařů v Soroka Medical Center, vysvětluje,  proč je pro ně odchod z jednotky nepředstavitelný, a to i když jsou někteří z nich dnes již prarodiči.

První noc pozemní operace v Gaze, zraněný mladý voják obrněného sboru, kterého podporučík  Dr. Y. léčil, mu zemřel v náručí. „Byli jsme na základně v jižním Izraeli,“ říká Y. „Ve 2 hodiny ráno nás volali, abychom ošetřili muže z obrněné jednotky, kteří byli zasaženi protitankovou střelou. Jeho matka je první, na co v takových situacích myslím. Něčí syn teď leží zraněný někde v Gaze a čeká, až ho odtamtud dostaneme. Kdyby jeho matka věděla, co se děje, co by neudělala, aby ho zachránila?“

Vrtulník přistál na jihu Gazy. „Přistáli jsme ve tmě. Dveře se otevřely a viděl jsem, jak k nám běží chlapi, kteří ho nesou a ošetřují. Nemohl jsem rozeznat jejich tváře. Všichni byli pokryti prachem, ale v tu chvíli víš, že kdokoli k tobě běží, je tvůj  přítel. Za jiných okolností byste se objímali a pili spolu kávu. Nyní na nás křičeli jakou léčbu mu již poskytli. Odstartovali jsme zpět do Izraele. Měli jsme na palubě tři muže z tohoto incidentu: Jeden těžce zraněný, jeden v kritickém stavu a poslední na tom byl relativně dobře.“

Dr. Y. říká, že výběr, koho máte léčit, je prostě hra v ruletě. Není zde nic, co byste mohli změnit. Dostali jste zraněného vojáka. Teď je tvůj a dělej co dokážeš. Taková byla situace toho letu. „Sotva jsem něco viděl,“ říká. „Byla tma a my jsme letěli bez světel. Položil jsem ruce na jeho hruď a obličej a nic jsem necítil. Připojil jsem ho k přístrojům a zjistil jsem, že je na tom velmi špatně.“

„Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych ho zachránil. Zavedl jsem mu umělé dýchání a dal mu krevní transfuzi. Závažnost jeho zranění jsem uviděl, až když jsme při přeletu nad izraelské území rozsvítili světla vrtulníku. Ani na chvíli jsem si nemyslel, že je mrtvý. Taky jsem se nezastavil. Ošetřovali jsme ho až do přistání v nemocnici Soroka. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, že vidím nemocniční světla.“

Vrtulník přistál a Y. se svým zraněným spěchal k nemocničnímu týmu. „Doběhl jsem s ním do traumatologického centra, lapal jsem po dechu a křičel ‚nízký krevní tlak, žádné vitální známky‘. Moji kolegové se ale nehýbali. Nikdo se mi nepokoušel pomoci. Se smutným výrazem ve tváři pouze vypnuli ventilátor umělého dýchání.“

„Pořád jsem jim opakoval, jaký je jeho stav. A 30 lidí okolo se na mě jen dívalo – poznali, že už zemřel. Jen já jsem to ještě nechápal. Pak mi to došlo. Zeptal jsem se ‚Co? Je konec?‘ A oni přikývli.

Zástupce ředitele nemocnice mě poplácal po rameni a anestezioložka mi dala pusu. Začal jsem plakat. Byla to taková rána. Věřil jsem v to, co dělám, v léčbu, kterou jsem cestou aplikoval. A on už není mezi námi.“

Y. ve svém deníku popisuje hrozný okamžik, kdy přišel o mladého vojáka, kterého se snažil zachránit. „Už nejsem jeho lékař. Jsem občan, za kterého zemřel. Nakláním se k němu a dívám se do jeho hezké tváře tvář, jednou rukou ho pevně svírám za ruku a druhou na jeho rameni. Prosil jsem ho o odpuštění. V hlavě se mi honily myšlenky na jeho matku. Bůh nám pomáhej. Kdyby to věděla, vyrvala by si srdce a zaměnila ho za jeho.“

Takto mluví největší specialisté mezi bojovými lékaři IDF. Už rok jsou v akci a zachraňují životy jak na bitevním poli, tak i v bezpečném a známém nemocničním prostředí. Reagují na jakoukoli výzvu v případě zranění při vojenské akci, přistávají ve válečné zóně, pravidelně pod silnou palbou, a evakuují raněné do Izraele. Jen aby se vojáci vrátili do života, uzdravili se a vrátili se ke svým rodinám.

Jednotka 669, nebo jak je známa pod oficiálním názvem „Taktická jednotka pro speciální záchranu“,  je speciální elitní jednotka IDF. Jejím úkolem je evakuovat raněné a mrtvé z válečných a katastrofických oblastí. Bojovníci jednotky, jejichž jména nelze zveřejnit, se do evakuačních zón dopravují ve vrtulnících, a ve spolupráci s pozemními jednotkami evakuují ty, kteří potřebují akutní lékařskou péči.

Od začátku války jednotka provedla 800 záchranných letů v pásmu Gazy, evakuovala přes 1800 zraněných do traumatologických center po celé zemi a poskytla jim na cestě urgentní, život zachraňující lékařskou péči. V současné válce se někteří její členové objevují také na zemi jako součást  pěchotních sil uvnitř Gazy.

Pro tento článek jsme vyzpovídali šest lékařů z nemocnice Soroka Beer Sheva, sloužících v jednotce 669: major (v záloze) Dr. S (58); nadporučík (v záloze) Dr. Y. (35). podplukovník (v záloze) Dr, A (58);  Dr.Y. (48), major (v záloze) Prof. A. (52) a major (v záloze) Dr. L. (50). Všichni jsou ženatí a mají děti. Někteří mají vnoučata.

Jedná se o mimořádný, elitní tým lidí, kteří za poslední rok rozdělili svůj čas mezi rutinní práci v rušném jižním traumatologickém centru, které již 7. října ošetřovalo zraněné, a od té doby pačovali o stovky zraněných vojáků a mezi záchranou životů v Gaze, kdy riskují své životy při každé misi. Každou hodinu, ve dne nebo v noci mohou být povoláni do epicentra nebezpečí, aby bojovali o životy zraněných, i když to vypadá beznadějně.

Pocházejí z různých odborných lékařských prostředí. Jsou to chirurgové, specialisté na intenzivní péči, anesteziologové a ortopedičtí lékaři. Někteří jsou mladí a jsou na začátku své lékařské dráhy. Jiní jsou starší lékaři, včetně vedoucích oddělení, ve věku 50 let jsou na vrcholu své profese. Jejich věk a postavení v nemocnici je již dávno osvobozují od vojenské služby, ale oni rázně odmítají vzdát se práva na záchranu životů.

„Když se dotaneme do terénu, dáváme tomu celé srdce a víme, že se ke zraněným musíme dostat co nejrychleji a dopravit je k lékařské péči,“ říká prof. Y. „Počet zraněných vás může někdy brzdit. Mnoho evakuací probíhá pod palbou. Jste uprostřed ostřelování a dělostřelecké palby, ale vy se máte jasný cíl: co nejrychleji najít zraněné a přivést je živé zpět na izraelské území do nemocnice, která je ošetří. To je rozdíl mezi životem a smrtí. Emoce přijdou později.“

Před dvěma týdny se změnili z lékařů na pacienty.

Operace této malé tajné jednotky, jejíž identitu nelze zveřejnit a které se obvykle provádí ve skrytu, byly nedávno odhaleny veřejnosti. Kvůli špatným terénním podmínkám se několik sekund před přistáním zřítil vrtulník na rutinní misi, evakuující vojáka zasaženého kulkou v jižní Gaze. Dva bojoví specialisté podporučík (v záloze) Daniel Alush a podporučík (v záloze Tom Ish-Shalom při incidentu zahynuli a osm dalších bylo zraněno, někteří těžce, včetně pilota a pilotky helikoptéry a dvou leteckých lékařů. Podmínky všech zraněných se od té doby naštěstí výrazně zlepšily a nyní jsou mimo nebezpečí.

„Uprostřed noci mi volali z jednotky a sdělili mi, že došlo k mimořádné události,“ říká podplukovník Dr. A. „Před odchodem z nemocnice jsem se ptal sám sebe, co bych měl mít teď na sobě – nemocniční plášť Soroky nebo moji vojenskou uniformu? Šel jsem pro uniformu v domnění, že moji přátelé, ležící v postelích jako zranění, se budou cítit bezpečněji ve společnosti bratrů ve zbrani. Brzy jsem si uvědomil závažnost incidentu. „Nebylo to poprvé, co jsem ve válce léčil lidi, které znám,“ říká Dr. A. „Ale tak velký počet zraněných přátel znamenal, že jsem se s tím musel vypořádat jinak. Nejen, že jsem je pomáhal léčit. Také jsem musel informovat jednotku 669, jejíž lidé byli velmi znepokojeni.“

„Moje práce vyžaduje, abych oddělil svou mysl od srdce. Práce se stává technickou. V tomto případě to ale nebylo možné. Tohle jsou lidé, které znám léta: piloti a mechanik vrtulníků, se kterými jsem letěl tolikrát. Všichni jsou velmi blízcí přátelé. Dalo by se jim říkat rodina. V posledních měsících jsem s nimi trávil více času než doma. Byli jsme spolu v extrémně nebezpečných situacích. Společně jsme zachránili životy mnoha vojáků.“

Jak se vyrovnáte s takovou situací, kdy musíte komplikovaně léčit lidi, kteří jsou vám nejbližší?

„Naše získané zkušenosti vyžadují, abychom se chovali určitým způsobem. V opačném případě nebude výsledek léčby tak dobrý. Projeví se to později. Cítili jsme, že musíme uklidnit nejen naše přátele, ale také jejich rodiny a dát jim ujištění, že jsou na nejbezpečnějším možném místě, kde jim poskytneme tu nejlepší možnou léčbu. Je pro mě velmi důležité podporovat lidi, kteří nejsou z lékařské profese – piloty, mechaniky a jejich rodiny a dát jim znát, že jsou všichni s nimi na jedné lodi.“

To vše, protože všichni v jednotce 669 vědí, že za jiných okolností, v jiný den to mohli být oni, kdo leží na lůžku traumatologického centra „Podvědomě víme, že to je incident, který by mohl nastat. Naše úkoly jsou zcela totožné. Šance, že tam budu ležet na posteli, je úplně stejná jako jejich. Kdyby byly okolnosti jiné, mohli by pečovat o mě.“

Maj. A., rovněž vrchní lékař nemocnice a oddělení, přistupuje k incidentu jinak. „Vyvinul jsem si schopnost blokovat věci, které narušují mé fungování,“ říká. „Zranění mě potřebují jako lékaře a já podle toho také funguji. Několik hodin po incidentu lékaři ve skupině WhatsApp o incidentu hovořili a psali o tom, jak to bylo smutné. Napsal jsem: ‚Kluci, musíme být silní. Naši další zranění na nás čekají.“

„Během letu riskujeme. Jakmile vrtulník vzlétne, hrozí nebezpečí jak shora, tak zdola. není to žádné tajemství. Jsem si ale jistý, že kdybyste před vzletem ve vrtulníku řekl těm, kteří padli při výkonu služby, že mohou toho dne havarovat, zůstali by přesto v tom vrtulníku.“

A co vy? Jste součástí jednotky nejen z lékařského hlediska, ale také v boji. Jste vystaveni jeho nebezpečí. Děsí vás tento druh incidentu?

Dr. A. „Dnes po povinné přestávce opět nastupuji do záložní služby. Vojáci mě potřebují. Musím jim dát všechno, co mohu a umím. Mluvil jsme s pilotem. Řekl jseme m, že mu naprosto důvěřuji a že se nebojím. Zítra opět vyrážíme do terénu.“

Protokol pro ošetřování raněných na bojišti se během této války změnil. Místo toho, aby se je snažili zachránit odvážnými a nebezpečnými operacemi v terému, náročnými na čas a prostor, jsou ranění stabilizováni a co nejrychleji evakuováni do nemocnice. V naléhavých nebo závažnějších případech, bezprostředně ohrožujících život, jsou převezeni do nemocnice Soroka, deset minut letu z pásma Gazy.

Major Prof. A  říká: „Snažíme se nedělat nic, co není nezbytně nutné. Pacienta stabilizujeme, jakmile se dáme do pohybu, a soustředíme se na to, abychom ho zachránili – dáváme mu krevní transfuze, otevíráme žíly. Někdy provádíme umělé dýchání a tracheální intubaci (zavedení hadičky do průdušnice). Vrtulník v této chvíli nahrazuje nemocnici. Snažíme se ale dostat do nemocnice co nejrychleji, abychom pacientovi poskytli tu nejlepší péči.“

„Nejkritičtější rozhodnutí jsou ta, která jsou přijata v první minutě léčby. Cokoli se v těchto chvílích udělá, může často rozhodnout, zda pacient žije nebo zemře. Je to obrovská zodpovědnost. Myslím, že to děláme mimořádně dobře. Než dorazíte do nemocnice, máte sedm nebo osm minut na to, abyste si připravili vše, co potřebujete. Po přistání vrtulníku nemůžete zpozdit jeho příijetí v traumatologickém centru ani o vteřinu.“

„Jsou dny, kdy létáme téměř non-stop,“ říká prof. Y. „Přistáváme na poli poblíž zraněného muže a co nejrychleji ho dopravíme do nemocnice. Zranění z této války nejsou jen od střelných zbraní. Je zde také spousta šrapnelů a výbušných zařízení. Tým ví, že i poté, co jeden z našich pacientů zemře, musíme pokračovat v práci. V poli na nás čekají další ranění. Sílu čerpáme z našich úspěšných příběhů.“

O tyto příběhy naštěstí není nouze.

„V prvním týdnu války jsme byli povoláni k záchraně několika zraněných mužů,“ říká Prof. A. „Jeden z nich, jak nám bylo řečeno, byl ve stabilizovaném stavu. Jeho stav se ale ve vrtulníku rychle zhoršoval. Začali jsme mu podávat krevní transfuze a umělé dýchání. Měl poranění hlavy a byl zasažen do rukou a nohou. Přivezli jsme ho do Soroky, kde jsme mu otevřeli hruď, abychom mu masírovali srdeční svalstvo. Podstoupil řadu operací a postupně nabyl vědomí. Když jsem se vrátil z armádního nasazení, léčil jsem ho dál. Strávil s námi měsíc a pak na rehabilitaci. Když připomenu svému týmu tento případ, okamžitě jim to zlepší den.“

Dr. L. nedávno nastoupil k jednotce 669 poté, co sloužil jako bojový pilot. V posledních měsících sloužil v rámci pozemních sil. „Jsem zcela jako bojovník pěchoty,“ říká. „Všichni lékaři jednotky pocházejí z klíčových lékařských profesí. Všichni mají zkušenosti s ošetřováním raněných ve válečných podmínkách. Mít s sebou zkušené lékaře, dává pozemním jednotkám velký pocit bezpečí.“

„Ošetřování raněných v terénu je velmi odlišné od toho, jak s nimi zacházíme ve vrtulnících,“ říká L. „Cítím při tom obrovský smysl pro povinnost a poslání. K raněným na bojišti dorazíte minuty, někdy i méně po zranění, a jste vyzbrojeni stejně jako bojoví vojáci jednotky. Neustále na vás odněkud střílejí a pokud musíte, palbu opětujete. Mým cílem jako lékaře není zabíjet teroristy, ale dostat se ke zraněným za každou cenu, i když na mě střílejí.“

Neptali jste se sami sebe, co tam sakra děláte, když běháte po uličkách Gazy se zbraní? Kvůli tomu jste studoval medicínu?

„Mému nejstaršímu synovi je 22. Trávit čas s pozemními silami, s chlapíky z pěchoty a obrněných sborů, kteří jsou většinou v jeho věku, vytváří pocit spolupráce a bratrství. Možnost sedět spolu v Gaze a dělat společně vše potřebné, nejen bojovat nebo ošetřovat zraněné, buduje úžasný pocit jednoty.

Je pro vás zpětně důležité vědět, co se stalo se zraněnými, které jste ošetřili?

Prof. Y. „Získání zpětné vazby o tom, co se děje, je velmi důležité. Tým jednotky ví, že jsem ze Soroky. Spousta z nich mi říká: ‚Přivedli jsme vám zraněného vojáka. Co je s ním?‘ Potřebují vědět, že všechno, co se dělá, se dělá jak možno nejlépe. I když zraněný voják zemře, je důležité, abychom to věděli. Je to svým způsobem uzavření jeho případu.“

„Během evakuace jsme všichni odhodláni provést misi co nejlépe,“ říká Dr. Y. „Poté na přistávací ploše někteří pláčou, jiní se objímají. To, co děláme, je velmi obohacující. Přivezli jsme vojáky v kritickém stavu, u dveří smrti, a přežili. Měli jsme vojáka ze střední Gazy v těžkém šoku kvůli ztrátě krve. Když jsme ho přinesli do vrtulníku, byl bílý jako sníh, s hladinou nasycení krve kyslíkem 38, normální hladina se blíží 100. Doktor se mnou si myslel, že je to jeho konec. Najednou jsme viděli, jak lehce gestikuluje. Řekli jsme ‚Yallah, jdeme na to rychle.‘ Otvorem v kosti jsme mu dodali krev a zachránili mu život. Jeho matka je s námi stále v kontaktu.“

Říká, že si pamatují radostné příběhy o úspěchu, ale hlavně si pamatují vojáky, které se jim nedaří zachránit. „Pamatuji si jejich tváře. Mám seznam všech vojáků, které jsem evakuoval. Kdo přežil a kdo byl zabit. Není to snadné. Po každé misi si každý hledá svého zraněného muže, stále sleduje jak to s ním dopadlo. Ne vždy to končí dobře. Někteří zemřou, jiní mají poškozený mozek. S některými z nich jsme stále v kontaktu. Jsme zváni na jejich svatby. Převléknout se z armádní uniformy do obleku se znakem Soroky a setkat se s lidmi, které jsem zachránil z pekla Chan Junis je splněný sen – zvláště když vidím, že se jim daří dobře“

Zdravotnický tým v terénu a vrtulníky bojují o životy každého zraněného, bez ohledu na to, jak těžký je jeho stav. „Je důležité předat toto poselství všem, včetně vojáků, rodin, bratrů, sester, manželek a přítelkyň,“ říká Dr. S. „V této jednotce máme nejpovolanější lidi v armádě a lékařské profesi. Ošetřujeme raněné tím nejprofesionálnějším způsobem. Pokud se objevíme, mohou se uklidnit. Uděláme vše, co bude potřeba, abychom zachránili jejich milované.“

„Nevzdáváme se,“ říká prof. A. „Navzdory standardnímu přístupu k traumatu, kdy po těžkém zranění není běžné resuscitovat někoho bez známek života, my se často budeme snažit za tyto lidi bojovat, jak ve vrtulnících, tak v nemocnici. Jak se jich můžeme jen tak vzdát? Šli nás chránit a my se prostě vzdáme? V traumacentru otevřou hrudník a masírují srdeční sval, aby je zachránili. Bitva o jejich životy pokračuje až do hořkého konce.“

Tato zoufalá a hrdinská lékařská péče často vyžaduje nekonvenční prostředky. „Vyvinuli jsme řadu postupů, které se v literatuře neobjevují. Lékařské ošetření v terénu je velmi rychlé a zranění, kteří dříve umírali při evakuaci, se nyní dostávají do nemocnice živí. Otevřu žílu velmi širokým katétrem, který mi umožňuje podat mu krevní transfuzi během jedné minuty. Máte tělo a o pár minut později, po čtyřech nebo pěti dávkách, se vrací k životu. Nemám ponětí, kolikrát jsme to zažili. Pacienti, o kterých bychom řekli,  že je nemůžeme zachránit, se vrátili k životu a uzdravili se. Bojujeme za ně do poslední chvíle.“

„Abyste zachránili tyto zraněné, musíte se rozhodovat velmi rychle“, říká nám profesor A. „To, co v těchto situacích pomáhá, jsou zkušenosti, které máme díky lékařské praxi, kterou běžně vykonáváme. Můžeme dostat zraněného muže, který je relativně v pořádku, a pak může náhle zkolabovat. Abys ho zachránil, musíš udělat tisíc rozhodnutí.“

Co se děje se zraněnými, když se tohle všechno děje? Dokážete s nimi mluvit, uklidnit je, pod tím vším tlakem? Můžete jim vysvětlit, co se bude dít?

„Obecně jim v tu chvíli záleží na tom, co se děje s jejich přáteli. Uprostřed hluku vrtulníku s nasazenými helmami křičíme: ‚Všechno je v pořádku, budeš žít. Za pět minut jsme v nemocnici.“ Je velmi důležité je uklidnit a my to děláme. První věc, na kterou se v nemocnici zeptáme každého, kdo je při vědomí, je telefonní číslo jejich rodiče nebo manželky. Dáváme mu minutu, než ho uspíme, aby prohodil pár slov s rodinou a vysvětlil, co se stalo.“

„U těchto vojáků, kteří přežijí zranění, se často rozvine posttrauma. Jsem si jistý, že ty minuty, které strávíš tím, že je uklidňuješ a říkáš jim: ‚Všechno je v pořádku. Zachráníme vás a vy se vrátíte k životu, jak jste byli předtím, než jste byli zraněni,“ jsou rozhodující pro odvrácení posttraumatu.

Co se stane, když je vám jako lékaři již jasné, že to, co slibujete, se nestane?

„Lžu.“ A je velmi velká šance, že si ani nevzpomene, co se tam dělo, pod vlivem léků proti bolesti a někdy i anestetických léků. Věřím, že tato lež je nejlepší.“

„Evakuace nejsou vždy tragické,“ říká Dr. Y. „Zažíváte také magické, dokonce komické momenty. Měli jsme izraelského vojáka půvoodem z USA, který byl zaskočený, že jsme ho přijeli zachránit helikoptérou. Zíral z okna, ohromen tím, že je v Black Hawku. Během letu vytáhl z kapsy sešit a začal dokumentovat evakuaci. Další voják si ve vrtulníku ubalil cigaretu.“

O úspěšné příběhy není nouze, některé jsou zázračné.

„Měli jsme zraněného muže bez známek života,“ říká prof. A. „Podle barvy jeho kůže jsme poznali, že je mrtvý nebo ve velmi hlubokém šoku. Začali jsme ho resuscitovat a jeho dýchání bylo agonální, tedy terminální. Aplikovali jsme umělé dýchání a krev dvěma žilami. O pár minut později už vůbec nedýchal. Zaintubovali jsme ho a on najednou otevřel oči a začal dýchat. Když jsme se dostali do nemocnice, jeho stav byl relativně v pořádku, dýchal už jen s pomocí masky. Ve své práci lékaře jsem viděl spoustu úžasných věcí, ale něco takového jsem nikdy nezažil. Měl jsem další velmi podivné případy, o kterých bych se všemi svými profesionálními zkušenostmi řekl, že se prostě nemohly stát.“

Podplukovník A. říká: „Uděláme pro každého zraněného muže,  všechno co je možné, až do té míry, kdy už musí být prohlášen za mrtvého. Nevzdáme se ani muže, který je zdánlivě mrtvý, když ho přinesou do vrtulníku nebo leží na zemi. Tito vojáci jsou ve věku mého syna. Nedokážu si představit, že bych se vzdal svého dítěte. Mohl bych se zeptat, proč to všechno děláme, když není šance ho zachránit. Ale viděli jsme zraněné muže, o kterých jsme si mysleli, že není šance na záchranu, kteří se uzdravili.“

A když se to nepodaří?

„Bolí to jako čert. Skutečná bolest uvnitř. Je velmi těžké vidět zprávy v médiích s obrázky chlapců, které jsem se snažil zachránit a kteří nepřežili. Naším posláním je, aby žili. I když víte, že to není vaše chyba, a víte, že jste neuspěli, je to strašně zklamaný pocit.“

Ráno 7. října, kdy ještě nebylo jasné, kdo s kým bojuje a co se přesně děje na jihu, byli členové jednotky 669 povoláni, aby pomohli evakuovat raněné z periferie Gazy. Někteří byli převezeni přímo do nemocnice, kde se hlásili do služby, jakmile se rozezněly sirény.

Teprve když byli ve vzduchu, pochopili velikost té hrůzy. Major  Dr. L. nastoupil do záložní služby o dva dny dříve. Když v 6:30 vzlétli, byl na směně na základně. „O půl hodiny později jsme byli ve vzduchu a v 8 hodin jsme evakuovali raněné z periferie Gazy. Byli jsme na prvním vrtulníku v terénu.“

Co jste viděli shora?

 „Tam, kde jsme byli, byla obloha jasná a klidná, ale to, co bylo na zemi, vypadalo úplně jinak. Jako dřívější bojový pilot jsem většinu života prožil se sluchátky, ale nikdy jsem neslyšel takový hluk jako v ten hrozný den.“

L. nám říká, že v té chvíli začalo 30 hodin nepřetržité evakuace. „Evakuovali jsme raněné, přistáli, nabrali nové lékařské vybavení a vzlétli znovu, znovu a znovu a znovu. Neměli jsme čas jít na záchod nebo se pořádně najíst. Samozřejmě jsme také nespali.“

„Něco takového si neumíte představit a není způsob, jak se na to psychicky připravit. Jako bývalý pilot mám rád záložní plán pro každou nepředvídanou událost. Tohle bylo mimo to všechno.“

Jak jste věděli, kam letět?

 „Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se děje. Na vrtulníku Sikorsky nemáte televizi, zvenčí jsme nedostávali spolehlivé informace a komunikační systémy byly velmi přetížené. Sami jsme si během dne vytvořili představu o situaci. K prvním zraněným jsme se dostali pomocí Google Maps, prostřednictvím přátel a bojovníků na zemi, kteří nám poslali polohu. Při první evakuaci nám bylo řečeno: ‚Vezměte prostě zraněného a rychle vzlétněte. Kolem je spousta teroristů.‘ Byly to těžce zraněné případy, které jsme spěchali evakuovat. Znovu a znovu. Postupně jsme pochopili, že tento incident nebyl s ničím srovnatelný.“

„Odpoledne nás poslali na předsunuté stanoviště brigády Golani, kde byly desítky těžce zraněných vojáků. Náš vrtulník vzlétl, jakmile jsme vystoupili, protože na něj stříleli. Chtěli jsme odletět se zraněnými, ale silná palba způsobila, že se vrtulník nemohl vrátit. Bylo už pozdě odpoledne a nevypadalo to, že bychom se odtud dostali. Po nějaké době nám poslali bojový vrtulník Apache, který spustil palbu na teroristy z nebe, mezitím jsme naložili spoustu a spoustu lidí do malého vrtulníku a odletěli pryč. Poté, co jsme je vysadili u Soroky, jsme se vrátili zpět, abychom pokračovali v evakuaci raněných. V obrovském chaosu toho dne nám Sorokovo traumacentrum připadalo jako návrat domů po náročném dni. Víš, že jsi dostal zraněné na správné místo.“

Na rozdíl od nemocničních chodeb, kde je vedoucím oddělení bohem a starší lékaři jeho zástupci, zde v jednotce 669 jsou si všichni rovni. Společná práce pod palbou, s jediným cílem zachránit naše vojáky, proměnila lékaře a vojáky jednotky v jedno tělo.

A tak Dr. Y., nejmladší z týmu, který v nemocnici Soroka nastoupil před rokem,  pouhý týden před vypuknutím války, najednou zjistil, že pracuje bok po boku se svým vedoucím oddělení, bez nějakých hierarchických ohledů . „Všichni starší lékaři v Soroka jsou nyní moji přátelé z jednotky.“ Ostatní lidé v nemocnici někdy nevědí, jak se k tomu postavit, když nás vidí se často na chodbách objímat a plácát se po zádech.“

„Profesor je zvláštní typ člověka. Navenek působí dost přísně, ale uvnitř je tak laskavý, jak jen může být. Ve 2 hodiny ráno po 7 říjnu jsem ho potkal na základně ve středním Izraeli se sendvičem v ruce a zeptal se mě, jestli nechci kousnout. Právě evakuoval desítky těžce zraněných lidí a sám potřeboval, aby ho někdo obejmul. Jednoho dne jsem si šel zdřímnout a když jsem se probudil, našel jsem vedle mé postele položené sušenky a na lístku bylo napsáno: ‚Dávej na sebe pozor‘.

Zdá se, že hluboké přátelství je vzájemné. „Je to skvělý chlap. Vím to od jeho nástupu k jednotce,“ říká vedoucí oddělení o svém mladém kolegovi. „Jsem hrdý na to, že se mnou dělá tuto prácii. Být jeho nadřízeným je čest.“

Intenzivní spolupráce práce uplynulého roku mezi nimi vytvořila zvláštní, téměř rodinné pouto. „Každá den v jednotce nás formuje,“ říká podporučík Y. „Od nástupu do 669 jsem se stal úplně jiným člověkem. Každý člověk je tady lepší než byl dříve. Jsou zde lidé s úžasnou touhou dávat. Nikdo se neptá. Nikdo nepřemýšlí dvakrát. Všichni jsme závislí na úkolu a na práci. Šance být součástí této skupiny je velmi nízká. Jednotka je velmi malá a uzavřená. Všichni jsme šťastni, že můžeme být její součástí.“

Každý říká, že kromě samotného poslání zachraňovat, je hluboké přátelství možná nejdůležitější součástí jejich služby. I přes neustálé nebezpečí, kterým se neustále vystavují, je tím více zaskočilo, když bylo nutné poskytnout pomoc i jednomu z nich.

Dr. S., nejstarší ze skupiny, dědeček malé vnučky narozené během války, byl zraněn při evakuaci zraněných z Gazy. „Byl to ten den druhý bojový let,“ říká. „Druhý incident byl velmi těžký a komplikovaný, lidé byli zabiti a těžce zraněni. Po úvodním posouzení jsem vzal nejhůře zraněného vojáka, který byl zasažen výbuchem a byl v bezvědomí. Na přistávací ploše Soroka, když jsme ho vytáhli, běželi a vezli ho na traumatologické oddělení, jsem najednou uklouzl a spadl na trávu. Vstal jsem a znovu spadl. Cítil jsem, že neovládám nohu, a tak jsem řekl klukům: „Utíkejte, budu v pořádku.“ Byl jsem převezen na traumatologické oddělení, kde jsem znovu vstal a upadl. Teprve pak jsem pochopil, že se něco stalo.“

Ale toto poněkud suché vyprávění nedává úplný obraz. Dr. Y., který tam byl s ním,  říká: „S. si natrhl stehenní sval, což je nesnesitelně bolestivé. Křičel bolestí, hlasitěji než hluk, který vydává vrtulník, ale rozhodně odmítl, že bychom ho hned ošetřili. Řekl: „Kluci, nesahejte na mě. Věnujte se vojákům.“

Všichni přiznávají, že navzdory jejich velkému a posvátnému úkolu stojí dvojí život, který vedli poslední rok, náročná práce jak v nemocnici, tak v jednotce 669, velkou cenu. Většina stále slouží v jako záložníci a dělí svůj čas mezi nemocnici a jednotku.

„Naše zeměpisná poloha znamená, že většina zraněných z Gazy je evakuována do Soroky,“ říká Dr. Y. „Je to můj druhý domov. Po dlouhých a těžkých hodinách v terénu jdu na traumatologické oddělení a všichni mí přátelé mě přivítají úsměvem a objetím. Projevy hlubokého přátelství a lásky,  jsou vzpruhou, která vám dodá  sílu pokračovat. Navzdory tomu je těžké být pryč od rodiny. Těžké bylo rozloučení s mojí manželkou 7. října. Byla v posledním trimestru těhotenství. Nechal jsem ji samotnou v domě s non-stop sirénami a zvěstmi o teroristech infiltrujících se do Beersheby. Začala mi balit tašku, když jsem jí zavolal z nemocnice, abych jí řekl, že budu muset k jednotce.“

O tři měsíce později se mu narodila dcera a on dostal krátkou dovolenou, po které se  vrátil na jednotku. „Už dříve bylo těžké opustit dům. Po porodu to bylo mnohem těžší. Cítil jsem, že opouštím svou ženu a dceru. Uprostřed smrti, kterou jsme viděli všude kolem, je moje dcera zdrojem velké radosti. Zachraňuje situaci. Jsem velmi požehnaný otec.“

„Ty týdny bojů jsou pro mě a mou rodinu velmi intenzivní.“ Tento rok mám za sebou již 250 dní záložní služby v armádě. Moje žena se neustále ptá, kdy to všechno skončí. Nepředstavovala si, že tohle je to, co budu dělat v 50 letech. Ale tohle jsem já. Mám jasný smysl toho, co dělám – zachraňovat životy. Proto jsem se přidal k jednotce. Je to nesmírně důležité. Každou hodinu, každý den, pokud mě potřebují, si sbalím věci a jdu s nimi. Patřím tam.“

Nenapadlo vás někdy přestat? Říkat si, že jste toho dali dost, a že teď mohou dávat ostatní?

 „Nikdy neříkám dost, rozhodně ne teď. Nemám žádné dilema. Nikdy mě nenapadlo odejít,“ říká prof. Y. „Jsme lékaři, ale jsme také vojáci stejně jako naši přátelé s námi ve vrtulnících. Navzdory rozdílům ve věku a původu jsme skupina jako prsty na ruce. Nemůžeš udeřit, když chybí jeden prst.“

Doktor S., stále rehabilitující ze zranění, počítá dny, kdy bude moci ve vzduchu znovu zachraňovat životy. „Umírám touhou po návratu do jednotky,“ říká. „Jen to neříkejte mé ženě.“