„Mluv k izraelskému lidu a řekni: V sedmém měsíci, prvního dne měsíce, budete slavit den slavnostního odpočinku, památku vyhlášenou troubením, svaté shromáždění.“ (3. Mojžíšova 23:24)

Autor: Jo Elizabeth 2. října 2024

V mnoha ohledech jsou biblické pokyny týkající se svátku trubek poněkud záhadné, protože je v nich uvedeno tak málo informací. Zdá se, že k tomuto svátku toho není vůbec mnoho. Je to jen jeden den, první den měsíce tišrej, a zdá se, že jediné, co se od vás očekává, je zatroubit na polnici, přinést nějaké oběti a odpočinout si. Je to tak? Co to znamená?

Toto datum, dnes běžně známé jako „Roš hašana“, což znamená „hlava roku“, přijal židovský národ jako první den nového občanského roku. Podle toho se vyvinuly tradice, kdy se jedí sladká jídla, jako jsou jablka a med, která symbolizují sladký nový rok. Roš ha-šana letos začíná při západu slunce 2. října a pokračuje až do západu slunce následujícího dne.

Roš ha-šana sice není sice přesně popsán v Bibli, ale je považován za začátek „deseti dnů bázně“, během nichž se otevírá Kniha života a Bůh na základě našeho chování v uplynulém roce rozhoduje, čí jméno bude zapsáno do které knihy před Jom kipurem, Dnem smíření. Kromě přání „Šťastný nový rok“ (hebrejsky „šana tova“) se vyměňuje pozdrav „chatima tova“, což znamená „Ať je tvé jméno zapsáno v knize života“. Stále se troubí na šofar, ale prvek troubení se v průběhu generací poněkud vytratil.

Ironií osudu je, že z biblického pověření se často zapomíná na jeden aspekt, a to na památku. Bible říká, že zvuk šofaru má zvěstovat památku. Co si máme připomínat?

Vzhledem k tomu, že v dějinách Izraele se v té době šófar objevoval především při události na Sinaji, měl evokovat niterný návrat starověkého Izraele na horu, k onomu zásadnímu setkání s Bohem, kdy se ozývaly hromy a blesky a zvuk šófaru. V hebrejštině se svátek troubení nazývá „Jom haTeruah“, což neodkazuje na trubku, ale na zvuk, který vydává. Můžeme si jej vyložit jako „den troubení“. Zvuk šofaru burcuje duši a vyhlašuje památku. Je to připomínka sinajské smlouvy a předání Tóry.

Jak se blížíme k letošním vrcholným svátkům, prožíváme mnoho smíšených pocitů. Obvykle je to velmi šťastné období blaženého počasí a rodinných setkání, hodování a radosti. Letošní rok je však jiný.

Pro většinu Izraelců není 7. říjen vůbec vzpomínkou, ale trvalou realitou; pro mnohé je to stále peklo. Trauma, ztráta, je stejně čerstvé a zničující jako před rokem: rukojmí jsou stále v Gaze, počet mrtvých stále roste, národ se navždy změnil a vše se zdá být rozbité. Z bezstarostných pocitů loňských svátků se stala bolestná vzpomínka, ke které je těžké se dostat.

Jak se letos blíží podzimní svátky, jejichž vrcholem je poslední den svátku Sukot, blížíme se k tomuto dni. Významné dny budou vlastně dva: 7. října podle gregoriánského kalendáře a Simchat Tóra na konci Sukot, Svátku stánků, podle biblického kalendáře. Oba dny budou velmi významné.

Až uslyšíme troubení šofaru, jak je nám přikázáno, budeme vzpomínat na všechno, co se stalo, a na všechny, kdo byli ztraceni. Bude to vzpomínka. Zvuk polnice má naši mysl přivést zpět k onomu setkání na hoře, a to si také musíme připomenout.

Bůh Izraele je Bohem smlouvy. Izrael nebyl vyhlazen, přesně jak slíbil. Izraelský lid opět přežil a je tu ještě další rok. Am Israel chai!