Mezinárodní narativ o premiérovi je do značné míry utvářen mediálním zpravodajstvím v Izraeli, ale izraelská veřejnost jim na to neskočí.

Autor: Caroline Glick 5. října 2024 21:02

(JNS) Bylo zvláštní sledovat včera Marthu MacCallumovou z Fox News, jak se zmiňuje o „nepopularitě“ izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Izraeli. McCallumová je přímočará novinářka. Jak je tedy možné, že neví, že je Netanjahu možná tím nejpopulárnějším premiérem, jakého kdy Izrael měl?

Direct Polls je nejpřesnější izraelská společnost zabývající se průzkumy veřejného mínění. Jako jediná přesně odhadla volby do Knesetu v roce 2022, které vrátily Netanjahua a jeho pravicově-náboženský blok k moci. V uplynulém roce se společnosti Direct Polls podařilo to, co bylo dříve považováno za nemožné – provedla jednotně přesné průzkumy mnohem menších voleb do místních samospráv.

Netanjahuova popularita se bezprostředně po invazi Hamásu 7. října a masakru 1 200 Izraelců přiměřeně propadla. Koncem listopadu se však začala zvedat, poté, co v červnu odstoupil z Netanjahuovy vlády předseda Strany národní odolnosti Benny Gantz, Netanjahu v průzkumech Direct Polls neustále stoupal a v přímých soubojích předháněl Gantze i šéfa opoziční strany Ješ Atid Jaira Lapida o dvouciferný počet hlasů. V následujících měsících se rozdíl mezi Netanjahuem a jeho rivalem neustále zvětšoval.

V neděli, dva dny poté, co Izrael zlikvidoval vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, zveřejnila společnost Direct Polls výsledky svého nejnovějšího sledovacího průzkumu pro Channel 14 – ten zjistil, že poprvé od 7. října mají strany tvořící Netanjahuovu vládní koalici naprostou většinu křesel v Knesetu. Pokud by se volby konaly dnes, tato vláda by byla zvolena znovu.

Pokud jde o Netanjahua, jeho popularita dosáhla v polarizované politické džungli Izraele epických rozměrů a těší se vyššímu ratingu než jeho dva největší soupeři dohromady. V přímých soubojích vede nad Gantzem v poměru 52 % ku 25 % a nad Lapidem 54 % ku 24 %.

Kdykoli jde Netanjahu po ulici nebo jeho konvoj projíždí kolem chodců, ti mu vyjadřují podporu a dožadují se selfie. A jak poznamenal izraelský sociolog Dr. Avishai Ben Haim, Netanjahu je jediným premiérem od dob Menachema Begina, jehož příznivci se za něj osobně aktivně modlí.

Navzdory Netanjahuově nevídané a divoké popularitě zůstává mediální narativ v Izraeli i ve světě tam, kde byl bezprostředně po 7. říjnu. Standardní mantrou je ta, kterou MacCallumová papouškovala v úterý večer. Základním poselstvím je, že Netanjahu prodlužuje válku, aby se vyhnul volbám.

Tvrzení, že Netanjahu je nepopulární a prodlužuje válku, aby se vyhnul volbám, nejenže je naprosto mylné, ale navíc zamlžuje význam toho, co Netanjahu dělá. Pokud válku zredukujeme na otázku politiky, pak můžeme ignorovat její strategický význam. A pokud budeme ignorovat strategický význam války, můžeme se vyhnout i otázce průzkumů veřejného mínění, které ukazují, že veřejnost se kolem Netanjahua shromažďuje takovým způsobem, jaký žádný izraelský vůdce po dekády nezažil. A pokud budeme ignorovat průzkumy veřejného mínění, pak můžeme ignorovat i důvody Netanjahuovy historické popularity.

Pochopení jeho popularity je však klíčem k pochopení nejen politické reality v Izraeli, ale i sil, které jsou hnacím motorem událostí.

Zdroje Netanjahuovy popularity

Netanjahuova podpora pramení ze dvou zdrojů. Prvním je poznání veřejnosti, že Izrael bojuje o své přežití. Druhým zdrojem je nepřátelství s Bidenovo-Harrisovou administrativou.

Sedmý říjen byl otřesnou událostí. Nebyl to jen masivní teroristický útok. Pro Izraelce to byl záblesk budoucnosti, pokud se Izraeli nepodaří vyhrát válku. Ukázal Izraelcům, že s Íránem a jeho teroristickými zmocněnci hrajeme hru, kde je každý ústupek fatální. S Hamásem, Hizballáhem ani íránským režimem nelze uzavřít žádnou dohodu. Buď vyhrají oni a Izrael bude zničen, nebo vyhraje Izrael a oni budou zničeni jako vojenské a politické subjekty. Neexistuje žádná střední cesta, žádná dohoda, která by něco získala pro všechny.

Bidenovo-Harrisové administrativa sice od 7. října vyznává solidaritu s Izraelem, ale den zvěrstev Hamásu nezměnil politické cíle administrativy. Před 7. říjnem i po něm měla Bidenovo-Harrisové administrativa na Blízkém východě dva cíle – dosáhnout jaderné dohody s Íránem prostřednictvím strategického ústupku a vytvořit stát palestinských Arabů v Jeruzalémě, Judeji, Samaří a Gaze.

Proti oběma těmto cílům se staví drtivá většina Izraelců, kteří považují jak stát palestinských Arabů, tak Írán vyzbrojený jadernými zbraněmi za existenční hrozbu pro zemi. Vzhledem k přílivu emocionální podpory, které se Izraelcům dostalo od prezidenta Joea Bidena a jeho poradců po 7. říjnu, Izraelci oprávněně očekávali, že zavrhnou svou protiizraelskou politiku.

Tato administrativa však nic takového neudělala Místo toho jen několik dní po 7. říjnu Bidenovo-Harrisové administrativa rozmrazila 6 miliard dolarů na íránských účtech a převedla tyto prostředky do Teheránu. Navzdory horám důkazů administrativa popřela, že by se Írán podílel na plánování a schvalování teroristické invaze Hamásu. A ignorovala skutečnost, že až 75 % palestinských Arabů podpořilo tehdejší masakr a žádný představitel Palestinské samosprávy tato zvěrstva neodsoudil.

Administrativa se zdaleka nepostavila na stranu Izraele, ale již 8. října zahájila politiku postupného zplynování Izraele, kdy naznačovala, že Izrael je na pokraji spáchání válečných zločinů, a trvala na tom, aby Izrael bojoval v souladu s „válečnými zákony“, jako by byl nějaký důvod si myslet, že tak nebude činit jako samozřejmost.

Pouhý měsíc po zahájení izraelské pozemní operace v Gaze začala administrativa zpomalovat dodávky útočných zbraní a to jakýchkoliv, od útočných pušek a nábojů až po tankové a dělostřelecké granáty a bomby pro letouny. Jedinou výzbrojí, kterou soustavně doplňovala, byly střely Iron Dome.

Z pohledu této administrativy měl Izrael právo na sebeobranu, ale ne na vítězství. Za tímto účelem se administrativa snažila o mikromanagement izraelských vojenských operací a o minimalizaci strategického významu. Izraelci si uvědomovali, že bojovat do stavu remízy znamená být poražen.

Gantz, Lapid a ministr obrany Yoav Gallant byli ochotni akceptovat postoj této administrativy. Odpovídalo to způsobu, jakým izraelská armáda po desetiletí fungovala. Navíc tím, že přijali diktát US administrativy, se jim dostalo veřejné světové pochvaly. Média, která Netanjahua nenáviděla, využila jejich milostných námluv s Bílým domem a Pentagonem k tomu, aby je prezentovala jako státníky a Netanjahua jako izolovaného egomaniaka, který jen udržuje boj, aby se vyhnul novým volbám.

Veřejnost mediálnímu narativu neuvěřila

Netanjahua však izraelská veřejnost zdaleka nepovažovala za egoistu, ale za jedinou naději, jak zabránit zkáze země. Od samého počátku války se Netanjahu vyznamenával jako jediný vůdce, kterého veřejnost viděla jak čelí nepřátelům Izraele, kteří chtějí zabít každého Žida na potkání, a pokud je neporazíme my, tak to taky udělají.

Netanjahu se jako jediný veřejně a opakovaně zavázal, že nedopustí, aby padlí izraelští vojáci umírali zbytečně, a ve válečném úsilí nepoleví. Když tlak Spojených států sílil a byl stále agresivnější, byl také jediný, kdo nepolevil.

Na Netanjahuovo odmítání přijmout cokoli jiného než vítězství reagovala US administrativa otevřeným zasahováním do izraelské politiky s jasným cílem buď ho neutralizovat v rámci jeho vlády, nebo ho odstavit od moci. K dosažení prvního cíle využili Biden, americký ministr zahraničí Anthony Blinken a jejich podřízení volání veřejnosti po národní jednotě k tomu, aby Netanjahua přiměli předat Gantzovi faktické právo veta nad vojenskými operacemi tím, že z něj učiní partnera ve válečném kabinetu. Ze své pozice byl Gantz schopen důsledně oslabovat izraelské vojenské operace v souladu s diktátem USA.

Bidenova administrativa se také významně podílela na Gantzově červnovém rozhodnutí odejít z vlády. Představa byla taková, že po Gantzově rezignaci Gallant sežene čtyři členy Likudu v Knesetu, aby spolu s ním opustili vládu a vytvořili alternativní koalici s levicí V tomto případě, že se Gallantovi nepodařilo plán uskutečnit. V Gantzově nepřítomnosti Netanjahu rychle zvýšil agresivitu a efektivitu izraelského válečného úsilí v Gaze. Veřejnost Netanjahuovy kroky silně podpořila. Jakákoli šance, že by se poslanci Likudu přidali k opozici, zmizela.

Symbiotický vztah, který Bidenovo-Harrisové vláda pěstovala s izraelskou levicí, Netanjahua politicky neoslabil, jak se domnívala média a jeho političtí spojenci na levici. Naopak. Vzhledem k tomu, že veřejnost souhlasila s Netanjahuem, že se jedná o válku o národní přežití, s tím, jak si veřejnost stále více uvědomovala, že se US administrativa staví proti izraelskému vítězství, rostla její podpora Netanjahua. Stejně tak se politici jako Gallant, Lapid a Gantz, kteří jsou vnímáni jako lidé s dobrými vztahy s Bidenovou administrativou, stali podezřelými.

To, co posunulo Netanjahuovo hodnocení veřejnosti z impozantních čtyřicítek procent na, v izraelských poměrech, stratosférických více než 50%, byla jeho cesta do Washingtonu koncem července. Izraelci v drtivé většině považují americko-izraelské spojenectví za strategický imperativ. Ačkoli tedy schvalovali Netanjahuovo odmítnutí podvolit se americkému tlaku, obávali se, že média měla pravdu, když ho obvinila z rozvratu americko-izraelských vztahů.

Nadšená reakce, které se Netanjahuovi dostalo od zákonodárců z obou stran, když přednesl svůj projev před společnými komorami Kongresu, a jeho úspěšná setkání s Bidenem, viceprezidentkou Kamalou Harrisovou a bývalým prezidentem Donaldem Trumpem ukázaly izraelské veřejnosti, že Netanjahuova snaha o vítězství vůbec neoslabila americkou podporu Izraele. Největší skok v Netanjahuově podpoře nastal právě po této návštěvě.

Účel mýtu o Netanjahuově nepopularitě

Tím se vracíme k přetrvávajícímu mediálnímu mýtu o Netanjahuově nepopularitě. Mezinárodní mediální narativ týkající se jeho osoby je do značné míry utvářen zpravodajstvím izraelských médií. S významnou výjimkou Channel 14, jsou izraelská tištěná a elektronická média hlavními aktéry dlouhodobého úsilí levice démonizovat premiéra s cílem odstavit ho od moci.

Za tímto účelem bylo zpravodajství od počátečních fází války defétistické a demoralizující. Například zpravodajové a komentátoři Channel 12 reagovali na oznámení IDF z 27. září, že Nasralláh byl zabit, s truchlivými tvářemi a stěží skrývaným zklamáním. Naproti tomu veřejnost byla zprávou nadšená a plná energie.

Tím, že média trvají na tom, že Netanjahu je nepopulární a jeho nepopularita je hnací silou jeho odhodlání přinést vítězství ve válce, vedou narativ, který ignoruje strategické důsledky ukončení války bez porážky Hamásu, Hizballáhu nebo Íránu.

Veřejnost tomu však nevěří. Netanjahua podpořila, protože tím, že trval na tom, že bude bojovat až do vítězství za každou cenu, a poté tvrdošíjně zachovával věrnost svému slibu, získal Netanjahu znovu důvěru veřejnosti. Nyní tedy, když jeho odhodlání přináší den ode dne více vítězství, Netanjahuova neutuchající odhodlanost zvyšuje jeho popularitu a způsobuje, že US administrativa, opozice a média vypadají v očích izraelské veřejnosti stále směšněji a bezvýznamněji.

Caroline B. Glicková je vedoucí redaktorkou Jewish News Syndicate a moderátorkou „Caroline Glick Show“ na JNS. Je také diplomatickou komentátorkou izraelských Channel 14 a sloupkařkou časopisu Newsweek. Glicková působí jako vedoucí pracovnice pro blízkovýchodní záležitosti v Centru pro bezpečnostní politiku ve Washingtonu a přednáší na izraelské Vysoké škole státnické. Pravidelně vystupuje v amerických, britských, australských a indických televizních stanicích, včetně Fox, Newsmax a CBN. Objevuje se také v BBC, Sky News Britain a Sky News Australia a v indické zpravodajské síti WION News Network.