V listopadu 2024 zavál z Amsterdamu vítr Křišťálové noci.

Autor: Dr. Inna Rogatchi 11. listopadu 2024 9:35

Jak bylo vidět a možno předvídat, následný šok z amsterodamského pogromu před několika dny podnítil některé napodobeniny. Podle deníku Tagesspiegel , a některých souvisejících zpráv, pouhý den po mezinárodně medializovaném pogromu v Amsterdamu, v pátek 8. listopadu 2024, skutečně došlo v Berlíně k podobnému útoku s naprosto stejným mottem, tentokrát však nikoli proti fanouškům, ale proti hráčům německého mládežnického fotbalového týmu Maccabi. Tuto důležitou zprávu hlavní izraelská média nějak přehlédla.

V pátek 8. listopadu večer byli hráči německého mládežnického týmu Maccabi během zápasu opakovaně napadáni hráči týmu, který hrál proti nim, bylo na ně pliváno, byli uráženi, strkali do nich, to vše bez jakéhokoli zásahu rozhodčího. Po zápase byli napadeni chuligány, kteří byli na stadionu a v jeho okolí, a napadeni – podobným způsobem, jako se to stalo právě předchozího večera v Amsterdamu. Pokud je nám známo, německé orgány nyní napadení vyšetřují a minimálně jeden z útočících hráčů byl vyloučen z fotbalového týmu.

Nápadná podobnost a prakticky stejné načasování nasvědčují tomu, že fyzické násilné útoky proti Židům v západní Evropě, naplánované na výročí Křišťálové noci, byly předem promyšlené. Bezpečnostní služby, jak izraelské, tak jejich evropské a další protějšky, mají k dispozici věrohodné informace o několika dalších závažných potenciálně nebezpečných místech v Evropě i mimo ni s vysokým rizikem podobných útoků.

Všem bezpečnostním profesionálům je situace známa jako aktuální a jasné nebezpečí. Otázky zůstávají nad některými z nich – například nad nechvalně proslulou amsterodamskou policií, a především nad politiky, parlamenty a vládami, které dopustily amsterodamský pogrom, přihlížely berlínskému incidentu (na zápase údajně nebyla žádná policie) a které, doslova po upřímném přiznání nizozemského krále Maxmiliána v rozhovoru s izraelským prezidentem Izákem Herzogem po amsterodamském pogromu, obecně „opět selhaly před Židy“ v Evropě, Velké Británii, USA, Austrálii a Kanadě.

Slovo „opět“ je zde klíčové. Podstatné je však také „vědomé selhání“.

Bezpečnostní pokyny pro Židy ve středu Evropy: Listopad 2024 : „Zamkněte se ve svých pokojích. Nikam nechoďte. Nošení židovských a izraelských symbolů je zakázáno“.

Takové instrukce rozeslala izraelská Národní bezpečnostní rada všem Izraelcům, kteří se 7. a 8. listopadu 2024 náhodou nacházeli v Amsterdamu, jako návod na přežití, než zachrání dva tisíce lidí z Evropy, a to bez válečné situace, doslova uprostřed pogromu.

Dnes. V Evropě. Znovu.

Masivní útok byl spáchán také na každého, kdo vypadal jako Žid pro dobře připravený, dobře organizovaný, dobře rozmístěný, dobře instruovaný smíšený obrovský dav útočníků, většinou lidí druhé nebo třetí generace různého arabského původu, nizozemských občanů.

„Já nejsem Žid!!!“… – křičí na zemi těžce zbitý muž. Zní to tak nápadně povědomě, z nikdy nemizících vzpomínek našich prarodičů a rodičů, stejně jako z učebnic dějepisu a tolika filmů. O jaký film o holocaustu se jedná? Aha, že to není film?

Policie. Jaká policie?

Množství útočících davů mladých organizovaných banditů bylo obrovské, asi 10:1 proti lidem, které napadli v odporném rasistickém útoku, přičemž měli zcela, naprosto, absolutně volné ruce. Máme stovky videozáznamů a stovky přímých svědectví z místa.

„Žádná policie“, „Policejní auta se pohybují bez jakéhokoli zásahu“, „Policejní auta stojí nečinně“, „Požádali jsme policistu, aby nás doprovodil do našeho hotelu, ale on odmítl s tím, že neposkytují eskortní služby. Cestou do hotelu jsme byli napadeni, byli jsme dva proti asi dvaceti rváčům. Můj přítel byl v bezvědomí. Když jsme se dostali do nemocnice, neměli pro nás sebemenší pochopení a vůbec žádný zájem.“

Na kterém místě a za jakých okolností by něco takového bylo jen vzdáleně možné? Aha, stalo se to v Amsterdamu? A pak druhý den něco podobného v Berlíně? Je to tak trochu černý humor Křišťálové noci? Cože, žádný humor?

Podle četných svědectví se policie neobjevila ani nezačala nic dělat dříve než po třiceti minutách na některých místech a po hodině a třiceti minutách na mnoha jiných. Existují svědecké výpovědi, které vypovídají o tom, že se policie na některých místech, kde jí bylo nutně zapotřebí, objevila až po mnoha hodinách. Pro zajímavost: v případě útoku na nemovitost v Amsterdamu je policie podle svého vlastního manuálu a způsobu jednání na místě do pěti minut. Co bylo s tímto režimem té noci špatně? Aha, Židé byli napadeni noži, obušky a auty. Jde jen o Židy, nic vážného.

Důležité je, že podle vyjádření amsterodamské městské správy a samotného toho velkého policejního sboru bylo z oněch 800 policistů přidělených na večerní a noční směnu 7.-8. listopadu jaksi jen 200 skutečně na svých místech. Tak nějak.

Víme také, z jejich vlastních oficiálních prohlášení z počátku října, tedy teprve před měsícem, že v té legrační policejní jednotce je přípustné, aby si policisté vybírali své úkoly. Jaký to pokrokový bezpečnostní systém. Tak selektivní, tak vstřícný. Tak civilizovaný. A tak odvážný.

Na všechny ty scény z amsterodamského pogromu se těžko dívá, ale nedá se na ně nedívat. Osmého listopadu 2024 v Amsterdamu nebyla vyhlášena žádná válka, kromě té proti Židům, lidé se utíkali ukrýt, kam se dalo, do obchodů, do budov. Jsou vidět, jak se na těchto místech zabarikádovali.

Na některých místech, jako například v některých kasinech, v návaznosti na starou dobrou (holandskou) tradici, byli okamžitě telefonicky udáni organizátoři a pachatelé pogromu. Nešlo o nácvik masové scény v dalším filmu o holocaustu. Bylo to doopravdy. Nyní. V ohromně hypertolerantním městě, které mnozí z nás opravdu rádi navštěvovali. Nyní se na Amsterdam bude vzpomínat také jako na město otevřeného honu na lidi. Bez jakéhokoli odporu.

Bude se na něj vzpomínat také jako na město, kde lidé, pronásledovaní a napadaní, brutálně biti a zákeřně napadáni, skákali do kanálů a utíkali před odhodlaným davem. Bez přítomnosti policie. A viděli jsme epizody, kdy byli lidé do kanálů strkáni, i ty, kdy bylo lidem aktivně bráněno dostat se z vody ven. To vše je na videozáznamech. Nizozemský ministr vnitra se na ně může podívat.

Přípravy a volné ruce

S veškerou technikou, kterou dnes máme, není třeba čekat roky na shromáždění některých důkazů pro nějaké vzdálené a pomalu připravované procesy. Jenže pochybuji, že vůbec nějaký soud bude. Viděli jsme množství útočníků. Byli rozmístěni podle velmi důkladného plánu na každém kroku každé uličky táhnoucí se od stadionu, kde se odehrával zápas Ajax-Maccabi. Byli rozmístěni také na mnoha místech po celých nádražích, stanicích metra, v blízkosti hotelů, v nichž byli ubytováni izraelští zájezdoví fanoušci – věděli přesně, ve kterých, jmenovitě. Pak zahájili hon na lidi v centru. A k tomu ještě taxikáři a grázlové jezdící Uberem, z nichž mnozí se v Amsterdamu stali ochotnými a nadšenými komplici pogromu.

Člověk nemusí být bezpečnostní expert, aby si uvědomil, jakou přípravu takový pogrom, vedený tímto způsobem, vyžaduje, a jaké jsou k tomu potřeba také informace. K tomu připočtěme napodobovací akci v Berlíně provedenou následujícího večera.

A proti tomu všemu měla amsterodamská policie tu drzost tvrdit, že byla zaskočena? Což je naprostá lež, protože byli varováni izraelskými bezpečnostními agenturami, ale ve skutečnosti má taková policie v takovém městě s drogami a vším ostatním kromě všech ostatních nizozemských bezpečnostních služeb i vlastní, dokonale schopnou zpravodajskou jednotku.

Tato takzvaná policie, praktikující selektivní sebepřekvapování ve velkém, zatkla z tisíců grázlů celých 62, přičemž ve vazbě jich během několika hodin udržela jen deset a nakonec jen čtyři. Jak milé. Není to ani špatný vtip. Není to ani nevkusný vtip. Je to důvod k rozhořčení a je to ostuda. Obojí vyžaduje okamžité a rázné kroky všech, kdo v Nizozemsku a jeho hlavním městě, placeném ze státních prostředků, z peněz daňových poplatníků, vládnou tomuto městu Amsterodamu.

Město, jehož naprosto levicový starosta měl tu drzost – jak to obvykle dělají -, že po pogromu okamžitě nařídil třídenní zákaz jakýchkoli demonstrací, čímž zabránil jakémukoli veřejnému vyjádření podpory obětem historického pogromu a židovské komunitě v Amsterdamu a Nizozemsku. Nazývejte věci pravými jmény, protože takový hnusný a vypočítavý krok je prostě a jednoduše podlý. Ale na rozdíl od amsterodamských antipolicistů nejsme experti na sebemrskačství. Některé hlasy v Nizozemsku nyní požadují okamžitou rezignaci tohoto starosty. To je přinejmenším a na samém počátku adekvátní reakce na promyšlený pogrom jen několik hodin poté, co si v Amsterdamu připomněli výročí Křišťálové noci, opravdu ošklivá ironie.

Kdo potřebuje vaše falešné vzpomínkové akce? Ti napadení lidé? Ti, kteří skočili do amsterodamských kanálů, aby unikli útoku, nebo tam byli natlačeni? Ti, kteří utrpěli trauma? Ti zranění? Ti těžce zranění?

Nizozemský premiér podle svého bezprostředního vyjádření na Twitteru „sledoval útok s hrůzou“. To není slovník premiéra. Zděšení si může schovat pro své přátele, až bude vyprávět o své reakci. Od úřadů se očekávají činy. A pan Schoof, který je celoživotně vysoce postaveným bezpečnostním úředníkem, zná situaci ve své zemi, její důsledky a následky do mnohem mrazivějších detailů než mnozí jiní. Doufejme, že se postaví do čela úsilí o vyčištění špinavého protilidského nepořádku, který byl v jeho zemi připuštěn, a to opravdu rychle a účinně. Jiná cesta neexistuje a on osobně to dobře ví.

Počínání amsterodamské policie, nechvalně proslulé tím, že její příslušníci veřejně prohlásili, že mají „morální dilema“, jak krotit antisemitské davy, které celý předchozí rok zmítaly městem a vystavovaly naprosto nevinné lidi jasnému nebezpečí a otevřenému násilí po dobu více než jednoho roku. Jak jsme se opět přesvědčili, takový postoj dodává mafiánům odvahu a vede jen k dalšímu násilí – vždy.

Nemylme se: amsterdamská policie o tom všem věděla stejně dobře jako každý rozumný člověk. Není pro ně žádná omluva. Všechna potřebná opatření tam musí být uplatněna v plné míře. Jde o veřejnou bezpečnost a amsterodamská policie by měla řešit svá vlastní „morální dilemata“, nad kterými by se měla zamyslet, že není na palubě. Všichni ti, kteří během pogromu ukázali svou pravou tvář. Se zvláštním vyšetřováním ohledně těch 600 policistů, kteří měli být v noci ze 7. na 8. listopadu ve službě.

Slabé a otupělé hry: Chamberlainův režim 2.0

Ale je toho víc. Víc než jen Amsterdam nebo Nizozemsko. Jde o to, co se děje v Evropě a jak se to, nedej B**že, může vyvinout.

Jakkoli je to pobuřující, smysl toho, co bylo v Amsterdamu v noci z 8. na 9. listopadu 2024 dovoleno, spočívá v tom, že jakmile to bude dovoleno a bude to pokračovat, může se to stát spouštěčem toho, co se bude v roce 2104, za dalších 80 let, připomínat jako „Nikdy více 2.0“. Nebo také ne.

Viděli jsme to v Berlíně večer po pogromu . Také jsme cítili obrovskou úlevu poté, co volejbalový zápas v Boloni za účasti izraelského týmu proběhl v klidu. Izraelští fanoušci však byli před účastí varováni izraelskou Radou národní bezpečnosti. Víme a nyní se obáváme každé sportovní akce, které se účastní izraelský tým. Je to normální? Civilizované? Přijatelné?

To, s čím se dnes potýkáme, s čím nyní, více než rok po 7. říjnu, žijeme, je povolená nenávist. Bezdůvodná, slepá, násilná. Klíčovým slovem je „povolená“. Musíme dnes někoho poučovat o tom, že rasistická nenávist by neměla být v žádné podobě a žádným způsobem povolena, nesmí být tolerována, nesmí být veřejně ani soukromě povolena? Ne, to nemusíme. Je to axiom. A každý vládní úředník to ví – stejně jako všichni v amsterodamské policii věděli o přípravách pogromu 8. října 2024.

Skutečnost je taková, že evropské vlády a celoevropské orgány, stejně jako vlády USA, Spojeného království, Kanady a Austrálie, jsou hluboce zapojeny do této slabé a otupělé hry. Tato hra je smrtící a nebezpečná a je třeba ji tak vnímat, ale většina lidí, kteří byli zvoleni, aby vládli, a tedy zajišťovali bezpečnost občanům příslušných zemí, raději praktikuje „chamberlainovský režim“. Všichni víme, jak to dopadlo, že? Proč tedy pro všechno na světě znovu riskujeme své životy – a proč nepožadujeme po příslušných vládách, aby jednaly tak, jak mají? Byla nenávist přijata jako nejvyšší hodnota a dominantní nástroj lidského života v době všech připravovaných vzpomínkových akcí – opět souvisejících s šoa a ukončením druhé světové války v příštím roce?

Vládne světu pokrytectví? Nejen, že je přítomno jako vždy, v různém poměru, ale jako hlavní rys života? V tomto případě žijeme v nízkém období lidskosti. A naši potomci by se za nás styděli stejně jako zbabělí Chamberlainovi stoupenci – kterých bylo mnoho, abychom si to střízlivě připomněli – v panice po jeho hanebném skonu. Naštěstí a jako zázrakem jejich zemi, celou Evropu a svět zachránil jen jeden člověk, velikán mezi lidmi, a všichni ti, kteří se s ním statečně postavili za lidskou sílu a slušnost. Otázka zní: kde je náš sir Winston?

Jako částečnou odpověď na ni jen jeden fakt z naší postamsterdamské pogromové reality: morální spodina, která je shodou okolností místopředsedkyní francouzského parlamentu, jejich Národního shromáždění, měla tu odvahu – a naprostou hloupost, ale také tuny arogance – ve svých pubertálních tweetech tvrdit, že pogrom v Amsterdamu byl ospravedlnitelný, protože izraelští turisté představují genocidní stát. Co na to říkáte?

Díky Bohu, že současná francouzská vláda má přece jen velmi schopného ministra vnitra, který okamžitě zahájil soudní řízení a vyšetřování prokuratury pro podněcování proti kreatuře, která otevřeně podněcuje k pogromům, zatímco zastává tuto vysokou veřejnou funkci ve Francii.

A to je teprve začátek roztočení této spirály nenávisti – jak můžeme vidět z četných médií v různých zemích, se všemi těmi nízkými insinuacemi izraelských fanoušků, kteří provokují pokojné výtržníky v Amsterdamu, a s tím, že některá jsou v naprosto vypnutém režimu a o strašlivém pogromu neinformují ani slovem, jak se zachovala finská mainstreamová média, která se nechala strhnout k takovému dnu.

Budíček z Amsterdamu

Když došlo k masakru 7. října a padlo srovnání se zvěrstvy holocaustu, našlo se mnoho lidí, kteří s takovým srovnáním nesouhlasili, a to z důvodu nyní existujícího židovského státu, díky nebesům, a jeho silné a dobré armádě, za kterou se všichni modlíme, dokonce i ateisté. Tato fakta jsou pravdivá. Ale podstata srovnání 7. října se zvěrstvy holocaustu byla a je v jádru motivace obou plánovaných megapřepadů, kterým je postoj k Židům. K dětem, nemluvňatům, ženám, dívkám, chlapcům, starým lidem, komukoli. Komukoli.

A způsob, jakým byl veden. Pro všechny, kteří viděli scény z amsterodamského pogromu – jak to vypadalo? Co nám to tak neskutečně, šokujícím způsobem bolestně připomínalo? Ano, scény z masakru 7. října v Izraeli. V mnoha případech to bylo přesně takové. Protože nenávist, zejména ta vycvičená, připravená, organizovaná, předem promyšlená, se nese stejným způsobem. Stejná, nikoliv podobná.

Nenávistná vlna, která se po 7. říjnu na více než rok přehnala světem, má doslova stejné jádro, které jí hýbe, stejně jako masivní organizování a financování, a tím je soustředěná rozněcovaná chorobná nenávist k Židům. Ke kterémukoli z nás. Kterémukoli. Je to zřejmé, plně zdokumentované, a absurdní je, že je stále dovoleno, aby se to dělo v mnoha podobách a ve všeobjímající vlně vyhlazování, která začíná psychologickým terorem, přerůstá v bojkot spisovatelů a kohokoli jiného, demolování památníků a muzeí, rušení přednášek, seminářů, konferencí, bránění jakýmkoli akcím majícím souvislost s čímkoli židovským, a nyní dochází k amsterodamskému pogromu, který může být spouštěčem dalších podobných útoků, jak ukázal berlínský incident.

Kdy a co by mohlo stačit, aby se naše vlády probudily a zastavily tento pokračující útok na Židy prakticky kdekoli na světě?

Po roce od barbarského útoku na nevinné lidi 7. října v Izraeli už může každý Žid kdekoli v Evropě i v USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii napsat vzpomínky z první ruky ‚Jak jsem žil ve vzkříšení násilného antisemitismu 80 let po holocaustu‘. Každý z nás už má svůj osobní příběh, který o tom může vyprávět. Začneme shromažďovat důkazy o holocaustu – po holocaustu? Kam je poslat? Snad k haagskému soudu?

Smysl srovnání masakru 7. října s holocaustem je vlastně v tom, že se stal až po šoa. To byl smysl tohoto srovnání bezprostředně po masakru v Izraeli před rokem, v říjnu 2023. Nyní, o něco více než rok poté, v listopadu 2024, se tento smysl ještě posílil a ještě nabral na důležitosti. Faktem je, že v říjnu 2023 se v Izraeli stal nejen strašlivý, nepředstavitelný masakr, ale svět, společnosti, vlády, mezinárodní organizace a instituce po tomto megazločinu dovolily, aby se světem přehnala vlna antisemitské nenávisti. O to jde dnes.

Povolená nenávist je vážnou zbraní. Nepotlačené pogromy vedou k jedinému: k dalším. Už nejsme v Chamberlainově době. Každý zná a chápe možné důsledky umožněného útoku v Amsterdamu a pozorovaného útoku v Berlíně.

Je také varovným signálem pro vlády v USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii v době, kdy je odsouzený a uprchlý terorista zaměstnán a energicky chráněn na jedné z kanadských univerzit jako profesor přednášející o sociální spravedlnosti. Vskutku makabrózní nízký svět. Vlastně podsvětí, které doslova vládne jako právní subjekt. Na jedné univerzitě. Jako pogrom, který byl povolen. V jednom městě. Zatím.

K ochraně občanů, daňových poplatníků, turistů platících služby Nizozemsku nebo kterékoli jiné zemi, k ochraně života a normálnosti v tom nejdoslovnějším slova smyslu je zapotřebí okamžité a rozhodné, roz-hod-né, jednání všech evropských a všech ostatních vlád v příslušných zemích, EU a mezinárodních institucí a vedení, ať už jsou jejich osobní sympatie a sklony jakékoliv. Je opravdu neuvěřitelné, že občané a daňoví poplatníci byli postaveni do situace, kdy musí artikulovat tyto ústavní právní normy, aby se realizovaly v zásadě požadované normy slušnosti.

Ti, kteří byli zvoleni, aby vládli, ať se probudí. Je tu budíček z Amsterdamu a několik následujících z Berlína a Paříže.

Dr. Inna Rogatchije spisovatelka, filmová režisérka, politická analytička a veřejná činitelka. Dlouhodobě působila jako zvláštní vrchní poradkyně poslanců Evropského parlamentu pro mezinárodní otázky a hojně přednáší na téma mezinárodní politiky, bezpečnosti a veřejné diplomacie. Jako historička se specializuje na holocaust a postholocaust, židovské dědictví a procesy a výzvy po 7. říjnu. Je pravnučkou Gustava Mahlera, autorkou a supervizorkou mnoha významných mezinárodních kulturních a vzdělávacích veřejných projektů, včetně těch o odkazu Simona Wiesenthala, Raoula Wallenberga, Elieho Wiesela, Leonarda Cohena, rabína Lorda Sackse a mnoha dalších významných osobností moderních židovských dějin. Inna je členkou správní rady Židovské obce v Helsinkách a několika dalších mezinárodních rad. Je prezidentkou nadace The Rogatchi Foundation.