Jejich rozdílné ambice – obnovení Osmanské říše versus obnovení Umajjovského chalífátu – je staví do potenciálního střetu. Op-ed.

Autor: Dr.Harold Rhode 31. prosince 2024 18:36

(JNS) Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan naráží na značné potíže s Abú Muhammadem al-Džuláním a jeho jednotkami v Sýrii. Podle známého blízkovýchodního vzoru Erdoğan zpočátku podporoval Džuláního skupinu, poskytoval jí výcvik, zbraně, uniformy a prostředky. Tento vztah, který se zrodil ze strategické nutnosti, je však nyní plný napětí.

Poučení z Erdoğanovy minulosti

Erdoğanova strategie vůči Džulánímu odráží lekce, které si vzal z turecké politické historie. V devadesátých letech se jeho mentor, bývalý turecký premiér Necmettin Erbakan, pokusil o „reislamizaci“ Turecka, což vyvolalo silnou reakci sekularistické armády.

Turecká armáda se v té době držela zásady Mustafy Kemala Atatürka o zachování sekulárního státu. Odpor proti Erbakanovým rychlým reformám posloužil Erdoğanovi jako varovný příklad a ten dospěl k závěru, že islamizaci je třeba provádět postupně, aby se předešlo vyprovokování opozice.

Tato filozofie ovlivnila Erdoğanův širší regionální přístup. Když se islamističtí vůdci dostali k moci v jiných zemích, Erdoğan jim důsledně radil, aby své programy prosazovali pomalu a vyhnuli se tak osudu svého mentora.

Dva příklady ilustrují výsledky Erdoğanových rad nebo jejich nedostatek.

1. Egyptský Mohamed Mursí (2012-2013): Po Mursího zvolení egyptským prezidentem Erdoğan spěchal do Káhiry, aby novému vůdci poradil, aby se vyhnul příliš rychlému zavedení práva šaría, a varoval ho, že by to mohlo vyvolat vojenský převrat. Mursí a jeho stoupenci Erdoğanovy rady odmítli a rychle prosazovali svůj islamistický program. Během jednoho roku byl Mursí svržen egyptskou armádou, což vedlo k jeho uvěznění a nakonec smrti ve vazbě.
2. Abú Muhammad al-Džulání: Jako vůdce sunnitské radikální koalice v Sýrii se zdálo, že Džulání alespoň povrchně přijal Erdoğanovy pokyny ohledně umírněnosti. V průběhu let al-Džulání změnil svou rétoriku i veřejný obraz a tvrdil, že se vzdal islamistického extremismu. Jeho šatník se změnil z tradičního islamistického oblečení na západní obleky, což signalizovalo údajný posun v ideologii. Jeho síly však nadále brutálně zasahovaly proti nesunnitskému obyvatelstvu, což zpochybňovalo jeho deklarovanou proměnu.

Násilí proti nesunnitským skupinám

Navzdory svému umírněnému veřejnému obrazu prováděly al-Džuláního síly v Sýrii krutosti vůči křesťanům, alavitům a drúzům.

Křesťané: Al-Džulání na videu oslovil skupinu syrských pravoslavných kněží a prohlásil, že křesťané budou mít práva v rámci šaríi. Vystrašené výrazy kněží naznačovaly opak; pochopili, že jeho slib znamená odsunutí do druhořadého občanství (status dhimmi). V křesťanských vesnicích jako Maaloula a Jubb’adin způsobily al-Džuláního jednotky spoušť a ukázaly realitu života pod jeho vládou.

Alavité: Na videozáznamech je vidět, jak al-Džuláního jednotky útočí na alavitské oblasti, mučí a zabíjejí osoby označené za nesunnity. Alavitská náboženská místa, jako je svatyně al-Chasibi v Aleppu, byla zničena. Alavité, historicky marginalizovaní sunnitskými elitami, jsou pod vládou al-Džuláního vojsk nadále vystaveni násilí a pronásledování.

Drúzové: Drúzské komunity, zejména v blízkosti izraelských hranic, se nadále obávají al-Džuláního sil. Některé vesnice požádaly o připojení k Izraeli, aby unikly nejistotě sunnitské vlády. Drúzské milice rovněž odmítly odevzdat své zbraně, protože se obávají odplaty pod vedením al-Džuláního.

Střet ambicí

Erdoganova podpora Džuláního byla částečně vedena jeho snahou oslabit Američany podporované kurdské síly na severovýchodě Sýrie. Tito kurdští bojovníci, které Erdoğan považuje za spojence PKK, představují významnou hrozbu pro tureckou územní celistvost.

Erdoğan se navíc obává demografického posunu v Turecku, kde kurdská porodnost výrazně převyšuje porodnost etnických Turků, což by mohlo během několika desetiletí vést ke vzniku kurdské většiny.

Al-Džulání však odmítl Erdoğanovy požadavky na přesměrování svých sil proti syrským Kurdům s odkazem na vyčerpání a přetížené zdroje. Toto odmítnutí je přímou urážkou Erdoğana, který očekával, že al-Džulání bude působit jako prodloužení tureckého vlivu v Sýrii.

Rozdílné vize: Damašek versus Istanbul

Erdoğanova vize neo-osmanské sféry – s Tureckem v jejím centru – se střetává s al-Julaniho zjevnou ambicí obnovit Umajjovský chalífát, který historicky vládl z Damašku. Tento ideologický rozpor podtrhuje rostoucí rozpor mezi oběma vůdci.

Turecká armáda je sice výrazně silnější než al-Džuláního síly, ale logistické problémy a omezené porozumění vnitřní dynamice Sýrie by mohly omezit schopnost Ankary prosadit kontrolu. Al-Džulání mezitím těží ze své znalosti místní situace a ideologické přitažlivosti mezi některými sunnitskými frakcemi.

Závěr:

Nelehký vztah mezi Erdoğanem a al-Džuláním odráží širší regionální mocenské boje. Jejich rozdílné ambice – obnovení Osmanské říše versus obnovení Umajjovského chalífátu – je staví na potenciální kolizní kurz. Zda toto napětí přeroste v otevřený konflikt, nebo zůstane strategickou patovou situací, závisí na tom, jak se bude vyvíjet situace v Sýrii.

Prozatím Erdoğan čelí důsledkům posilování spojence, jehož ambice mohou nakonec podkopat jeho vlastní.

Harold Rhode získal doktorát z dějin islámu a později působil jako turecký referent na ministerstvu obrany USA. Nyní je významným vedoucím pracovníkem Gatestone Institute.