V době, kdy se Izrael potýká s probíhající válkou, vyvolává rostoucí pozornost věnovaná vyjednávání o rukojmích zásadní otázky týkající se národní odolnosti a rovnováhy mezi okamžitými humanitárními zájmy a dlouhodobými bezpečnostními požadavky. Názor…

Autor: Prof. Efraim Inbar 24. března 2025 6:15

Výsledek každého ozbrojeného konfliktu určují dvě základní rovnice. První se týká toho, která strana si může použitím síly vynutit větší náklady. Druhá se týká toho, která strana může snášet větší míru utrpení. Lid, který se snaží snášet bolest a pro nějž není nutnost obětí ve válce jasná, má menší šanci zvítězit.

Blízkovýchodní kontext

To jistě platí na Blízkém východě, kde je použití vojenské síly vepsáno do pravidel hry. Použití síly se navíc těší široké podpoře obyvatelstva. Po invazi do Kuvajtu byl Saddám Husajn v arabském světě oslavován jako hrdina, a to navzdory příběhům o zneužívání kuvajtského obyvatelstva. Invaze Hamásu do Izraele 7. října 2023 a zvěrstva, kterých se dopustil, získaly podporu 70-80 % palestinského obyvatelstva.

Ačkoli Izrael rozvinul své vynikající vojenské schopnosti, aby cena byla pro palestinské Araby vysoká, je nezbytné uznat schopnost palestinských Arabů snášet krutou daň za jejich násilnou konfrontaci se sionistickým hnutím. Jejich odmítání uznat židovské právo na sebeurčení v Zemi Izrael spolu s trvalým násilným odporem navzdory četným těžkým úderům, které utrpěli od roku 1948, činí konflikt neřešitelným. Vyznání zásady návratu uprchlíků do jejich domovů a étos „summud“, což znamená „vytrvalost“ nebo „lpění na zemi“, který se mezi palestinskými Araby vyvinul, zůstávají mocnými silami bránícími územnímu kompromisu mezi oběma národními hnutími.

Odolnost izraelské společnosti

V Izraeli je legitimita použití síly podobně založena na převládajícím vnímání existenčních hrozeb a rozšířeném chápání, že vojenská síla představuje základní kámen přežití státu. Izraelské obranné síly se trvale řadí mezi nejdůvěryhodnější instituce v izraelské společnosti a vojenská služba je považována za zásadní společenskou hodnotu. Pozoruhodná mobilizace záložníků pro válečné úsilí bezprostředně po kolosálním selhání státu 7. října podtrhuje ochotu většiny Izraelců nést nezbytné náklady ve vojenské konfrontaci na mnoha frontách, do níž byl Izrael zatažen. Velký počet mladých lidí, kteří touží narukovat do bojových jednotek, navíc svědčí o schopnosti izraelské společnosti čelit výzvám vleklého konfliktu.

Přesto se nelze vyhnout otázce, zda po roce a půl konfliktu existují náznaky poklesu izraelské národní odolnosti. I v minulosti se objevovaly pochybnosti o schopnosti národa vydržet války. Rozhodnutí premiéra Jicchaka Rabina podepsat dohody z Osla bylo částečně ovlivněno jeho hodnocením, že izraelská společnost již nemá takovou odolnost, aby dokázala čelit nákladům násilných konfliktů jako předchozí generace. Premiér Ehud Olmert, který vyrostl na Jabotinského koncepci „železné zdi“, prohlásil: „Jsme unaveni z vyhrávání válek“.

Zdá se, že politické vedení Izraele kromě politických neshod možná podceňuje skutečnou úroveň sociální odolnosti a ochotu obyvatelstva platit cenu za zachování státu.

Selhání politiky zadržování

Projevem tohoto nesouladu je izraelská politika zadržování v 21. století, která prosazovala zdrženlivou reakci na agresi ze strany Hamásu nebo Hizballáhu – strategie, která se ukázala jako naprosto neúspěšná.

Logika přijetí politiky zadržování – v rozporu s původní bezpečnostní koncepcí Izraele formulovanou Davidem Ben-Gurionem – byla velmi lákavá a politické i vojenské vedení se nechalo zlákat jejím kouzlem.

Od „libanonské bažiny“ izraelští politici a vysocí velitelé IDF při rozhodování o vojenských operacích, které vyžadovaly pozemní vpády na nepřátelské území, stále více zohledňovali to, co vnímali jako vysokou citlivost veřejnosti na ztráty na životech.

V roce 1983, poté, co se IDF angažovala v Libanonu téměř rok a utrpěla ztráty přibližně 500 vojáků, vzniklo hnutí „Rodiče proti mlčení“, které se zasazovalo o stažení armády z důvodu pokračující, zdánlivě marné války a narůstajících ztrát.

Toto hnutí inspirovalo hnutí „Čtyři matky“, které vzniklo po vrtulníkovém neštěstí v únoru 1997, kdy při srážce dvou vrtulníků ve vzduchu při přepravě vojáků do Libanonu zahynulo 73 vojáků. Ospravedlnit ztráty v konfliktu, jehož cíle postrádají široký národní konsensus nebo se zdají být nedosažitelné, je stále obtížnější. Tato hnutí zvýšila povědomí a citlivost vůči obětem IDF.

Generálporučík (ve výslužbě) Moše (Bogie) Ja’alon ve své autobiografii poznamenal, že před operací „Obranný štít“ (duben 2002) váhali v IDF s obsazením měst v Judeji a Samaří kvůli obavám z možných ztrát. Po libanonské válce v roce 2006 generálmajor Elazar Stern vyjádřil politování nad přehnanou citlivostí vůči ztrátám na životech a prozradil, že jedna z bitev byla zastavena kvůli počtu obětí.

Tato úvaha ovlivnila i zdrženlivé reakce Izraele na opakované raketové útoky z Gazy.

Veřejnost chápe nutnost použití síly

Izraelská veřejnost naopak instinktivně rozpoznala, že ochota eskalovat násilí je nezbytná pro dosažení vítězství a odstrašení. Eskalace je soutěží v podstupování rizika a signalizuje odhodlání a ochotu nést větší náklady. Časem zadržování vyjadřuje neochotu zapojit se do vojenské konfrontace, která může být vnímána jako projev slabosti v regionu, kde politická kultura oceňuje použití síly.

Paradox spočívá v tom, že zadržování, ačkoli se zdá být úspěšné, časem podporuje sebeuspokojení a vytváří příznivé podmínky pro selhání odstrašování a bolestivá strategická překvapení. Příkladem tohoto jevu je útok Hamásu ze 7. října. Politika zdrženlivosti navíc normalizuje použití síly protivníky Izraele, což časem usnadňuje zvýšení intenzity násilí namířeného proti Izraeli. Politika zdrženlivosti skutečně vyvolala značnou frustraci mezi izraelskou veřejností, zejména v komunitách, které byly po léta vystaveny raketové palbě. Očekávalo se, že IDF stejně jako v minulosti zasadí vyzývatelům rozhodný úder a hrozbu eliminuje.

Začátek války „železných mečů“ poukázal na strategické omyly politického i vojenského vedení a odhalil chyby v odhadu národní odolnosti.

1. Vojáci v záloze se dostavili do služby ve velmi vysokém počtu a občanská společnost prokázala působivou vynalézavost.

2. Namátkový přehled smutečních projevů pronesených na památku padlých ukazuje obdivuhodného vlasteneckého ducha.

3. Značná část izraelské společnosti je ochotna přinést velké oběti na ochranu vlasti. Průzkumy veřejného mínění provedené po předchozích eskalacích v Gaze ukázaly, že většina veřejnosti je nespokojena s tím, že se nepodařilo zajistit rozhodující vítězství, a projevila ochotu pokračovat v bojích a stupňovat použití síly.

Přesun pozornosti na krizi s rukojmími

Jak se konflikt protahoval, Izrael se stále více dostával do situace, kdy se musel zabývat velkou tragédií války – rukojmími unesenými Hamásem -, a to jak kvůli psychologické válce Hamásu, tak zároveň kvůli propracované a velmi dobře financované domácí kampani, částečně motivované hlubokým nepřátelstvím vůči izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi.

V období intenzivního politického rozkolu, který následoval po pokusech o uzákonění reformy soudnictví, vedla tato kampaň k tomu, že ve většině izraelské společnosti převládlo přesvědčení, že bezprostředním a hlavním cílem války by měl být návrat rukojmích, nikoli porážka Hamásu a odstranění jeho vlády v Gaze. Napětí mezi těmito dvěma cíli bylo zřejmé již od počátku konfliktu, přičemž se objevily náznaky, že vláda upřednostňuje druhý cíl. Rostoucí emocionální rozruch v izraelské společnosti v souvislosti s otázkou rukojmích přispěl k oslabení odhodlání vymýtit Hamás z Gazy.

Otázka národní odolnosti

Vyplývá současná nálada veřejnosti z přílišné emocionality a signalizuje zlom v národní odolnosti?

To je v tuto chvíli stále obtížné zjistit. Hodnoty vzájemné odpovědnosti a skutečného humanitárního zájmu o utrpení rukojmích jsou nesporně důležité hodnoty. Stejně jako zásada, že tváří v tvář určitému nebezpečí – jako je utrpení rukojmích – a potenciálnímu nebezpečí – jako jsou budoucí teroristické útoky nebo posílení Hamásu – je třeba upřednostnit řešení určitého nebezpečí.

V minulosti Izrael propustil teroristy s krví na rukou, kteří představovali budoucí riziko pro izraelské životy. Výzvy různých představitelů – vyšších i nižších – k propuštění rukojmích „za každou cenu“ a k ukončení nepřátelských akcí, jak požaduje Hamás, však vyvolávají značné obavy. Tvrzení, že „bez návratu všech rukojmích se Izrael nevzpamatuje“, odhalují nedostatek přiměřenosti a historické perspektivy. Zvláště znepokojivá je rostoucí netolerance vůči těm, kteří zpochybňují obezřetnost vyjednávání o rukojmích.

Potíže s uznáním morálního argumentu zakotveného v židovském právu, že „zajatci nemají být vykoupeni za více, než je jejich hodnota“, a nutnost zvážit dlouhodobé důsledky v situacích s rukojmími nevěstí nic dobrého pro odolnost izraelské společnosti v podobných situacích v budoucnosti. Podlehla izraelská společnost pochopitelným emocím, aniž by se zapojila do racionální úvahy? Upřednostnil Izrael v souvislosti s kauzou rukojmích individuální blaho před kolektivním dobrem?

Odpovědi na tyto otázky nejsou samozřejmé, zejména vzhledem k tomu, že otázka národní odolnosti je úzce spjata s politickým rozdělením uvnitř země a legitimitou, která je propůjčována použití síly. Obrazy, které v současné době přicházejí z Izraele, nevyjadřují odhodlání ani sílu. Čas ukáže, jak izraelská společnost, která dosud odolávala obrovským válečným výzvám, zvládne tento kritický okamžik.

Prof. Efraim Inbarje prezidentem Jeruzalémského institutu pro strategii a bezpečnost a vedoucím katedry strategie, diplomacie a bezpečnosti na Shalem College. Je emeritním profesorem politologie na Bar-Ilanově univerzitě a byl také zakládajícím ředitelem a dlouholetým vedoucím Begin-Sadatova centra pro strategická studia (BESA). Tento článek je přetištěn z Jeruzalémského institutu pro strategii a bezpečnost.