Proč může dohoda mezi USA a Íránem představovat větší nebezpečí než žádná dohoda. Názor…

Autor: Dr. Avi Perry 28. května 2025, 19:22

Mike Tyson kdysi řekl slavnou větu: „Každý má plán, dokud nedostane ránu do obličeje.“ Obdivuji jednoduchou, ale hlubokou moudrost tohoto krátkého výroku. Tato životní lekce, která čeká na každého, kdo se s ní ještě nesetkal, se zdá být před našimi očima v případě prezidenta Trumpa.

Jednání s nepředvídatelnými osobnostmi, jako jsou Putin a ajatolláh, se výrazně liší od jednání s těmi, kteří považují životy a štěstí svých poddaných za hodnotné a cenné. Tito extremisté myslí a jednají způsobem, který je v ostrém kontrastu s racionálními jedinci, kteří v jednáních usilují o výsledky výhodné pro všechny strany. Místo toho volí přístup „všechno nebo nic“ a jsou lhostejní k ceně v podobě životů vlastních lidí, pokud jsou splněny jejich cíle.

Toto pozorování se nevztahuje pouze na dva výše zmíněné případy. Jedná se o charakteristický rys diktátorů, kteří vládnou s minimální podporou svých občanů. Jediným účinným způsobem, jak s nimi vyjednávat, je vyvíjet tlak a hrozby, které se zaměřují přímo na ně, nikoli pouze na obyvatelstvo jejich země. O své občany se příliš nezajímají a soustředí se výhradně na své vlastní zájmy, což by mělo být primárním cílem prezidenta Trumpa při jednání s těmito tyrany.

Prezident Trump vyjádřil silnou důvěru, že jeho jednání s Putinem bude vedeno rozumem, ale opak mu dal za pravdu. Má potíže pochopit iracionální aktéry, protože byl formován západní demokracií, kde jsou vůdci zodpovědní prostřednictvím spravedlivých voleb a musí splnit očekávání voličů, aby si zajistili znovuzvolení – což je racionální systém.

Diktátoři však fungují na zcela odlišném principu a používají klamné vyjednávací taktiky, které se zdají být kompromisem, ale skrývají skrytý záměr, který podkopává jakoukoli dohodu, kterou podepíší. Pro ně je to přístup „všechno nebo nic“. Důkazem je historie.

Podívejme se na historické příklady.

• Adolf Hitler podepsal mírovou dohodu s Nevillem Chamberlainem (1938), britským premiérem, a v Mnichovské dohodě z roku 1938 postoupil Československo, aby ji krátce nato porušil invazí do Sudet a později i do zbytku Československa.
• Josef Stalin a Molotov-Ribbentropův pakt (1939): Stalin, vůdce Sovětského svazu, podepsal s Adolfem Hitlerem, vůdcem nacistického Německa, pakt o neútočení, který obsahoval tajný protokol o rozdělení východní Evropy. To umožnilo Sovětskému svazu v roce 1939 společně s Německem napadnout východní Polsko. V roce 1941 však Hitler pakt porušil, když se připravoval na válku proti Sovětskému svazu a zahájil operaci Barbarossa, která Sověty zaskočila navzdory jejich vlastnímu zbrojení. Hitlerovo počáteční dodržování paktu bylo taktickým zdržením, které porušil, když se cítil připraven změnit spojenectví nebo bránit sovětské zájmy.
• Saddám Husajn a příměří v Perském zálivu v roce 1991: Po porážce Iráku v válce v Perském zálivu souhlasil irácký diktátor Saddám Husajn s příměřím s koalicí OSN a zavázal se zničit zbraně hromadného ničení a podrobit se inspekcím. V následujících letech opakovaně bránil inspektorům OSN a porušoval podmínky, zejména tím, že údajně pokračoval ve zbrojních programech. Tato neposlušnost trvala až do invaze v roce 2003, což naznačuje, že dohodu porušil, když se domníval, že se může vyhnout následkům nebo znovu nabýt sílu.
• Fidel Castro a dohoda z kubánské raketové krize z roku 1962: Po kubánské raketové krizi souhlasil Castro jako kubánský vůdce pod tlakem USA a na základě slibu, že USA neprovedou invazi, s odstraněním sovětských raket. Později však podpořil revoluční hnutí v Latinské Americe a Africe, čímž nepřímo porušil ducha dohody tím, že exportoval nestabilitu, pravděpodobně v době, kdy se cítil v bezpečí díky sovětské podpoře.
• Podobně Hamas podepsal s Izraelem několik dohod o příměří, z nichž každou opakovaně porušil, jakmile se cítil připraven obnovit nepřátelské akce.
• Vezměme si také Severní Koreu – podepsala dohodu, v níž se zavázala nevyvíjet jaderné zbraně, ale porušila ji poté, co dohodu využila k získání četných ústupků a výhod.

Tyto případy poukazují na vzorec, kdy diktátoři využívají dohody jako dočasné nástroje a porušují je, jakmile vnímají strategickou výhodu nebo dostatečnou moc, často bez ohledu na lidské náklady pro své obyvatelstvo nebo mezinárodní důvěru. Motivace – ať už jde o územní expanzi, kontrolu nad zdroji nebo politické přežití – se liší, ale výsledek vždy podkopává záměr dohod. Toto chování je v souladu s mentalitou, která upřednostňuje absolutní kontrolu před vyjednanou stabilitou, což není rysem výlučně těchto osob, ale je běžný u autoritářských vládců.

Podvod Severní Koreje přinesl ekonomickou úlevu, technologický pokrok, politický vliv, vnitřní stabilitu a ochranný val proti vojenským akcím. Využíváním touhy mezinárodního společenství po diplomacii režim proměnil dohody v prostředek přežití a síly a porušuje je, když je připraven dosáhnout svého konečného cíle: stát s jadernými zbraněmi schopný odradit od intervence.

Tato taktika podtrhuje obtížnost jednání s diktátory, kteří upřednostňují vlastní přežití před vzájemnou důvěrou, jak opakovaně dokazují historické události.

Severní Korea dovedně využila svého klamného přístupu k dohodám a použila je jako strategický nástroj k získání ekonomické pomoci, technologického pokroku, politického vlivu, vnitřní stability a ochranného valu proti vojenským akcím, přičemž zároveň prosazovala své jaderné ambice.

Rámcová dohoda z roku 1994 poskytla více než 400 milionů dolarů na topný olej a přístup k technologii reaktorů s dvojím použitím, které režim využil k tajnému rozvoji svého jaderného programu, který vyvrcholil testem v roce 2006, přestože se zavázal jej zmrazit.

Šestistranná jednání v roce 2005 přinesla počáteční energetickou pomoc, ale Severní Korea provedla v roce 2006 další test, zatímco summity s USA a Jižní Koreou v roce 2018 přinesly propagandistická vítězství a pozastavení vojenských cvičení, což umožnilo pokračovat ve vývoji raket, včetně mezikontinentálních balistických raket do roku 2017.

Dřívější dohody, jako například příměří z roku 1953 a dohoda z roku 2012, poskytly podobný oddechový čas, jehož porušení umožnilo hromadění zdrojů a vojenské opevnění, zatímco Kim Čong-un upevňoval svou moc tím, že se prezentoval jako obratný vyjednavač.

Tento vzorec zdržování – získávání pomoci, času a legitimity před porušením podmínek, až je vše připraveno – jasně ukazuje, jak Severní Korea využívá diplomacii jako prostředek k přežití a posiluje svůj cíl stát se jadernou velmocí odolnou vůči vnějšímu tlaku, jak o tom historicky svědčí.

Írán pozorně sledoval a studoval cestu Severní Koreje k vývoji jaderné bomby, přičemž ajatolláh pravděpodobně uznal, že jakmile Severní Korea této schopnosti dosáhla, její nepřátelé přestali vůči ní vyslovovat hrozby. Tato lekce se zdá být v Íránu hluboce zakořeněna, zejména s ohledem na pohrůžky namířené proti režimu, které naznačují strategický záměr jít podobnou cestou.

Írán má zdokumentovanou historii klamání, udržování tajných jaderných zařízení skrytých před inspektory OSN pověřenými monitorováním jeho jaderných kapacit, což činí jeho záměr získat jadernou bombu nezpochybnitelným. Země nemá potřebu jaderné energie, ani pro mírové účely, protože má bohaté domácí zdroje ropy, takže obohacování uranu nemá žádný logický účel kromě vývoje jaderné zbraně. Navíc Írán otevřeně prohlásil, že jeho cílem je genocidní útok na Izrael a zastrašování sousedů, což je jasným motivem pro pokračování v této cestě.

Pokud prezident Trump bude pokračovat v jednáních a podepíše s Íránem dohodu, v níž se Írán „zaváže“ zastavit svůj jaderný program, je téměř jisté, že mu nic nezabrání pokračovat v této cestě tajně, stejně jako Severní Korea, Indie, Pákistán a dokonce i Izrael, zatímco ajatolláh bude těžit z výhod zdánlivé spolupráce s USA.

Taková dohoda by mohla bránit Izraeli v obraně proti jaderně vyzbrojenému Íránu, čímž by Íránu účinně otevřela cestu k dosažení jeho konečného cíle. Proto může dohoda mezi USA a Íránem představovat větší nebezpečí než žádná dohoda.

Někdo musí Donalda Trumpa přesvědčit, že se nechal nachytat íránským podvodem a svou touhou po diplomatickém řešení. Někdo by mu měl připomenout cestu Severní Koreje k jaderným zbraním a to, jak velmi se podobá současnému kurzu Íránu. Někdo musí zdůraznit motivy Íránu, zejména hluboce zakořeněnou touhu ajatolláha zničit Izrael, což je cíl zakořeněný v jejich náboženské ideologii a otevřeně deklarovaný.

USA nadále ujišťují svět, že zabrání Íránu dosáhnout jaderného statusu, ale spoléhají na to, že Írán dodrží to, co doufají, že bude součástí nadcházející dohody – strategie, která selhala v případě Severní Koreje a dalších podobných případech. Jediným schůdným způsobem, jak Írán zastavit, by mohla být konvenční válka, než bude příliš pozdě.

Dr. Avi Perry, moderátor talk show v Paltalk News Network (PNN), je autorem knihy „Fundamentals of Voice Quality Engineering in Wireless Networks“ (Základy inženýrství kvality hlasu v bezdrátových sítích) a thrilleru „72 Virgins“ (72 panen) o tajné válce proti islámskému teroru. Byl viceprezidentem společnosti NMS Communications, významným zaměstnancem a manažerem Bell Laboratories, delegátem USA a Lucent Technologies v ITU – mezinárodním normalizačním orgánu OSN v Ženevě, profesorem na Northwestern University a expertem na zpravodajské služby pro izraelskou vládu. Kontaktovat ho můžete prostřednictvím jeho webových stránek www.aviperry.org