Starověké proroctví nabízí rámec pro skutečný mír na Blízkém východě.

Autor: Yehuda V. Frank4. června 2025

Neustálé napětí, krvavé války a neúspěšné pokusy o vyjednávání charakterizují vztahy mezi Židy a Araby v Izraeli. Všichni, kdo jsou do konfliktu zapojeni – stejně jako drtivá většina těch, kteří jej sledují zblízka či zdaleka – sdílejí hlubokou touhu po jedné věci: po ukončení tohoto tragického boje. Neexistuje však shoda na tom, jak toho dosáhnout.

Mezitím stále více západních zemí – Švédsko, nejnověji Španělsko, Norsko a Irsko – oficiálně uznalo palestinský stát a několik dalších národních vůdců zvažuje podobné kroky.

To není překvapivé, protože většina politických vůdců v křesťanském světě ignoruje skutečnost, že globálně vynucené řešení dvou států je odmítáno jak Izraelem, tak drtivou většinou Palestinců, a nadále uvažují výlučně v rámci tohoto již odsouzeného návrhu.

Ale nechme stranou vůdce a zamysleme se nad stovkami milionů evangelikálních křesťanů. Každý musí mít nějakou odpověď, když se ho jeho děti – často ovlivněné sociálními médii nebo nějakým protiizraelským kanálem – zeptají: Jaké řešení by mohlo přinést skutečný a trvalý mír v izraelsko-palestinském konfliktu? Je to těžká otázka a mnozí ji odrážejí tvrzením, že mír přijde až v mesiášském věku. I když je to pravda, v podstatě se tím opakuje nyní již evidentně falešná doktrína z doby před 7. říjnem – že izraelsko-palestinský konflikt nelze vyřešit, a proto se nemáme soustředit na jeho řešení, ale na jeho zvládání a zachování určitého status quo.

Pokud však chceme dát svým dětem smysluplnou odpověď, musíme být nejprve ochotni se touto otázkou zabývat sami – a to nejen v modlitbách.

To je o to zjevnější, když si uvědomíme, že i hlasování v nepovinných celostátních volbách je ze své podstaty politickým aktem – bez ohledu na to, jak soukromě nebo modlitbou je provedeno. Pokud přijímáme tento druh účasti, nemůžeme odmítnout legitimitu hledání biblicky zakotvené vize politického míru. Modlitba je nezbytná – ale nemůže nahradit moudrost, odpovědnost a biblickou jasnost.

Co můžeme pro Izrael udělat, zejména v těchto válečných časech, kromě modlitby?

Hodně. Jelikož se však jedná o boj s duchovními kořeny, nejdůležitější je kráčet v pravdě a chránit své myšlenky a projevy před všemi formami antisemitské, protiizraelské a protipalestinské nenávisti nebo propagandistickými falešnými zprávami. V duchu: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Matouš 5:9).

Z lidského pohledu se to může zdát zcela nemožné – ale Boží slovo nám pomáhá tím, že upírá naši pozornost na konkrétní aspekty nadcházejícího míru a dává nám naději a orientační body, jak se vypořádat se zdánlivě beznadějnou situací dneška.

Kapitoly 47–48 knihy Ezechiel obsahují proroctví, které je z geografického i sociálně-politického hlediska překvapivě relevantní pro tuto otázku.

Evangelikální věřící se drží přesvědčení, že Bible je Božím zjeveným slovem, a proto nevidí vznik státu Izrael jako náhodu, ale jako naplnění biblických proroctví o návratu židovského národa do zaslíbené země v posledních dnech.

Odmítají tvrzení – běžně zastávané stoupenci antisemitské ideologie nahrazovací teologie – že interpretace těchto proroctví jako odkazujících na moderní znovuzrození Izraele je nesprávná. Naopak, toto naplnění považují za jasný důkaz pravdivosti Písma a věrnosti Boha.

Proto je pro evangelikály Ezechielovo vidění nejen symbolické, ale poskytuje konkrétní prorocký rámec pro pochopení budoucnosti Izraele v Božím plánu spásy.

Ezechiel 47–48 jasně definuje dva prvky, které jsou z dnešního pohledu poměrně dramatické: Boží vůli ohledně budoucích hranic Izraele a právní status těch, kteří v nich žijí.

Dnes je obzvláště aktuální se k těmto dvěma tématům vrátit a může být užitečné pozorovat současné události v jejich světle. Stojí také za zvážení, za jakých podmínek a s jakými realistickými kompromisy by mohly být uplatněny tak, aby vedly k opravdovému vítězství všech stran – k výsledku, z něhož budou mít prospěch jak židovští, tak arabští obyvatelé Zaslíbené země.

1. Boží vůle ohledně hranic Izraele

V tomto prorockém textu Bůh jasně určuje řeku Jordán jako budoucí východní hranici Izraele. To může pomoci věřícím, kteří se potýkají s dilematem, zda podpořit řešení dvou států, které by východní hranici Izraele umístilo západně od řeky Jordán. (Je to fascinující téma, které si zaslouží samostatný článek, že zatímco Eufrat je v Bibli čtyřikrát zmíněn jako východní hranice země zaslíbené Abrahamovým potomkům, Jordán je téměř třicetkrát zmíněn jako východní hranice země zaslíbené Izákovi a Jákobovi.

Určením hranic Bůh také nařizuje budoucí rozdělení země na 13 paralelních pruhů vedoucích ze severu na jih – oblasti podobné okresům – včetně Judeje, Samaří a Gazy.

1. Boží vůle ohledně právního statusu obyvatel Svaté země

„Rozdělíte ji losem jako dědictví pro sebe a pro cizince, kteří přebývají mezi vámi a rodí mezi vámi děti; budou pro vás jako domorodci mezi dětmi Izraele; budou mít dědictví s vámi mezi kmeny Izraele. A v jakémkoli kmeni bude cizinec přebývat, tam mu dáš jeho dědictví,“ praví Pán Bůh.

Jinými slovy, v rámci výše vymezených hranic bude každý obyvatel – ať už židovský nebo nežidovský – požívat stejných práv.

Jak?! – může se někdo oprávněně zeptat. Že by Izrael ztratil svůj židovský charakter? Že by demografický trend mohl opět připravit židovský národ o zemi, kterou jeho předkové dostali od Boha?

Ne, to není případ – takový scénář by byl v rozporu s Božím plánem zjeveným v Bibli.

Jak tedy?

V rámci současných mezinárodně uznávaných hranic Izraele je pouze šest okresů. Z nich pouze jeden má židovské obyvatelstvo, které je v poměru menší než nežidovské obyvatelstvo. Za hranicemi těchto okresů však žijí miliony Arabů v Judeji a Samaří, asi půl milionu židovských osadníků a téměř dva miliony obyvatel v pásmu Gazy.

Opravdu zajímavé je, že pokud vezmeme nejnovější statistické údaje izraelského Centrálního statistického úřadu a Palestinské samosprávy, prozkoumáme etnické složení obyvatelstva v jednotlivých oblastech a rozdělíme území od řeky Jordán po Středozemní moře na 13 rovnoběžných okresů stejné šířky na základě prorockého textu – každý okres by měl výšku přibližně 0,286° zeměpisné šířky a pokrýval by celou severojižní šířku moderního Izraele od Metuly po Eilat (≈3,72°) –, pak by i při započítání celé populace byli Židé v menšině pouze ve dvou z 13 okresů.

I když by to samo o sobě nestačilo k zachování současného charakteru Izraele, čtyři klíčová rozhodnutí by mohla neutralizovat bezpečnostní a společenská rizika, která již existují a která se v budoucnu pravděpodobně ještě zvýší, a zároveň umožnit arabským a palestinským obyvatelům, aby se v zemi cítili skutečně doma.

Každý z níže uvedených čtyř bodů je zcela v rukou Izraele. I kdyby byly provedeny jednostranně – bez souhlasu arabského obyvatelstva nebo mezinárodního společenství – okamžitě by zlepšily současnou situaci a svou povahou dramaticky urychlily smíření mezi Židy a Araby.

Čtyři dramatická rozhodnutí:

• Volební právo: Právo volit v parlamentních volbách by měli pouze ti, kteří neodmítají povinnost sloužit zemi – ať už v armádě, nebo v civilní službě. To by podpořilo větší sociální integraci ultraortodoxního obyvatelstva i arabských občanů.
• Zároveň je třeba uznat, že v kontextu volebního práva nemusí být západní liberální tradice oddělení práv od povinností, která je běžná ve vyspělých společnostech, v současné době v kontextu Blízkého východu konstruktivní ani prospěšná.
• Odškodnění vysídlených arabských obyvatel: Po desetiletích jednání, během nichž otázka odškodnění opakovaně vedla k patové situaci mezi židovskými a palestinskými představiteli, musí být konečně dosaženo dohody. Tím by byla zajištěna kompenzace arabským obyvatelům, kteří uprchli ze svých domovů a přišli o rodinné dědictví.
• Záruka ústavní rovnosti: V souladu s biblickým přikázáním, že v Zaslíbené zemi platí stejné zákony pro Židy i nežidy, by Izrael měl konečně přijmout ústavu, která zaručuje občanství a rovná práva všem obyvatelům od Jordánu po Středozemní moře. Mezinárodně uznávaný pas udělený Palestincům na Západním břehu a v Gaze a výše zmíněná finanční kompenzace by také daly příležitost těm Arabům, kteří neuznávají židovský stát, aby svobodně opustili zaslíbenou zemi a začali nový život jinde, kdekoli najdou příležitost.
• Volební systém: Nový volební systém by zajistil, že demografické změny neovlivní politickou rovnováhu, přičemž všech 13 regionů by do Knesetu vysílalo stejný počet zástupců. Tím by se eliminovalo riziko, že demografické změny by mohly umožnit jakékoli náboženské (muslimské nebo ultraortodoxní židovské) nebo etnické skupině změnit současný charakter země.

„Pokud to chceš, není to sen.“

Jakkoli se tyto čtyři rozhodnutí mohou v dnešní politické a sociální realitě jevit jako nereálná, Ezechielova vize – definující budoucí hranice Izraele a právní status jeho občanů ve jménu Boha – se jeví ještě radikálnější. Tyto deklarace jsou však naprosto jasné: je to Boží vůle. Skutečnou otázkou není, zda je to možné, ale za jakých podmínek by se to mohlo uskutečnit.

V Ezechielově vizi se dočteme nejen o politické a sociální restrukturalizaci, ale také o proudu živé vody, který vytéká z chrámu, dosahuje Mrtvého moře a oživuje ho. Je to příslib zemědělské a ekologické obnovy země, duchovního znovuzrození a historického uzdravení – obraz úplného božského obnovení po krvavé minulosti.

Čtyři výše uvedené rozhodnutí nabízejí jeden možný rámec pro toto božské řešení – rámec, který je založen na Božím slově, ale jehož realizace vyžaduje odvážné a moudré vedení a společnou vůli vycházející z širokého a upřímného společenského dialogu.

Pokud to Bůh chce – proč bychom to neměli chtít i my?

Jak řekl Herzl: „Pokud to chcete, není to sen.“