Cesta Íránu k jaderné zbrani a její turbulence

V roce 1957 podepsal íránský šáh Rezá Pahlaví se Spojenými státy americkými dohodu o spolupráci na jaderném programu. Šlo o součást programu amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera s názvem ATOMY PRO MÍR. Výsledkem spolupráce bylo vybudování prvního jaderného výzkumného střediska v Íránu, konkrétně v Teheránu.

Roku 1970 Írán podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. V roce 1974 šáh zřídil Íránskou organizaci pro jadernou energii a představil dvacetiletý plán výstavby jaderných elektráren s celkovou plánovanou kapacitou o výkonu 23 000 megawattů. Což byl, řekněme si to jasně, velmi ambiciózní plán. Následně podepsal smlouvy se západními firmami. Francouzskému konsorciu firem Eurodif zaplatil miliardu dolarů za 10% podíl akcií výměnou za vybudování zařízení na obohacení uranu.

Západoněmecká firma Siemens měla postavit dva tlakovodní reaktory v Búšehru. A v roce 1975 skutečně začala výstavba Jaderné elektrárny Búšehr. V jednáních byla dodávka dalších reaktorů od francouzské firmy Framatome.

Je zajímavé, že důkazem tehdejší modernosti země bylo i to, že v jaderném programu pracovalo od počátku nemálo žen – ukazuje to tato novinová stránka z roku 1968.

Po vítězství islamistů v íránské revoluci v roce 1979 došlo k výraznému zpomalení jaderného programu. Nový vůdce Íránu ajatolláh Rúhollách Chomejní se k jaderným ambicím svého předchůdce stavěl velmi negativně. Jelikož ho viděl jako cestu, kterou západ mohl ovlivňovat jeho zemi, vše se začalo omezovat. V osmdesátých letech během nekonečné Irácko-íránské války byl program opět poškozen, protože Irák se věnoval útokům na jaderný program nepřítele. Také rozestavěná Jaderná elektrárna Búšehr se několikrát stala terčem útoku, což vedlo společnost Siemens ke stažení se z výstavby. A už se sem nevrátila. Jaderný program zkomíral, ale přežil.

Obnovení a rozšíření jaderného programu, první kolo

V devadesátých letech došlo k obnově jaderného programu, a to ve veřejné i tajné formě. Veřejně Írán oznámil spolupráci s Ruskem a Čínou na rozvoji jaderných elektráren. Například dostavbu Jaderné elektrárny Búšehr převzala ruská firma díky tomu, že stále trvaly špatné vztahy se Západem a ekonomické sankce. Došlo tedy k rámcové dohodě s Ruskou federací, která byla podepsána 25. srpna 1992.

První ruští experti přijeli obhlédnout stav zhruba dva roky poté a následně došlo 8. ledna roku 1995 k podepsání konečné smlouvy mezi Íránem a ruským „ministerstvem pro jadernou energii“. Hlavním dodavatelem se stala firma Atomstrojexport a dokončení elektrárny bylo původně plánováno na rok 2001. První reaktor byl uveden do provozu v roce 2011.

Vnější stav jaderné elektrárny v Búšehru v roce 2001

Další partner, Čína, zase poskytla expertízu v těžbě uranu a v jaderném výzkumu.

Jenže Írán měl i jiné plány a ty se projevily tím, že v tajném režimu Írán vybudoval zařízení na obohacování uranu a prováděl výzkum vedoucí k vývoji jaderných zbraní označený jako projekt AMAD.

Podle MAAE byl zahájen v roce 1989 a ukončen v roce 2003, ale Izrael tvrdí, že některé jeho prvky i přesto pokračovaly. Írán popřel existenci jakéhokoli programu zaměřeného na vývoj jaderného výbušného zařízení a zejména popřel existenci plánu AMAD. Projekt měl vést brigádní generál a vědec Mohsen Fachrízádeh.

Mohsen Fachrízádeh

Jenže Írán evidentně lhal. Dne 31. ledna 2018 infiltrovali agenti izraelského Mossadu tajný sklad v jižním Teheránu a ukradli 100 000 dokumentů, včetně papírových záznamů a počítačových souborů, dokumentujících práci na jaderných zbraních v rámci projektu AMAD v letech 1999 až 2003.

Dne 30. dubna představil izraelský premiér Netanjahu veřejnosti výsledky operace. Podle Netanjahua dokumenty prokázaly, že Írán lhal mezinárodnímu společenství o svých plánech, jejichž cílem bylo navrhnout, vyrobit a otestovat pět hlavic, každou s výkonem deseti kilotun, pro integraci do raketové střely. Íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf ale dále tvrdil, že důkazy jsou „opakováním starých obvinění“, kterými se již MAAE zabývala.

V téže době Írán čerpal z práce pákistánského jaderného vědce Abdula Kádira Chána a vybudoval několik prvních centrifug na obohacování uranu.

Abdul Kádir Chán byl pákistánský jaderný vědec a metalurg, který bývá označován za zakladatele pákistánského jaderného programu nebo nazýván „otcem pákistánské atomové bomby“.

Chán se narodil v Indii, ale v jeho rodina se v roce 1952 odstěhovala do Pákistánu. V roce 1960 ukončil bakalářské studium metalurgie na univerzitě v Karáčí. V 1967 se stal inženýrem na technické univerzitě v nizozemském Delftu. Chán jako nadaný vědec absolvoval postgraduální studium v Belgii. V 70. let 20. století pracoval v Nizozemsku ve firmě, která se zabývala obohacováním uranu a které ukradl tajné dokumenty, s nimiž uprchl do Pákistánu. Nebyl první ani poslední jaderný zloděj…

Došlo také k experimentům s hexafluoridem uranu jako podmínce pro vlastní schopnost obohacovat uranový základ o izotop U235.

V roce 2000 Írán podle čínských plánů dokončil zařízení na konverzi uranu v Isfahánu. Nejrozšířenějším typem reaktoru jsou dnes lehkovodní reaktory, které potřebují uran obohacený na přibližně 5 % U235. Oxid uranu je v konverzním závodě přepracován v plynný hexafluorid uranu UF₆, který je výchozí surovinou pro obohacovací závod. UF₆ je odveden do 14 tunových válcových kontejnerů, kde za pokojové teploty ztuhne a může být přepraven k dalšímu využití.

Jaderný distrikt Isfahán zahrnuje tyto nosné prvky, kdy vybavení bylo dodáváno převážně Čínou:
Miniaturní reaktor s neutronovým zdrojem o výkonu 27 kW
Lehkovodní podkritický reaktor
Těžkovodní reaktor s nulovým výkonem
Grafitový subkritický reaktor
Rozsáhlou výrobní linku na konverzi uranu na hexafluorid uranu.

Jaderné zařízení v Isfahánu

V téže době díky čínské spolupráci začal těžit uran ze svých dolů u vesnice Saghand v provincii Jazd a u města Bandar Abbás. V roce 2018 byl Írán údajně 13. největším světovým producentem uranu.

Oba doly mají nízkou kvalitu rudy a omezené celkové množství vytěžitelného uranu. Pro Saghand bylo odhadnuto vytěžitelné množství uranu na přibližně 860 tun, bez započítání nevyhnutelných ztrát při zpracování. Při roční kapacitě 60 tun by se důl vyčerpal za 14 let provozu. Saghand může mít více vytěžitelného uranu, ale toto dodatečné množství pravděpodobně nepřekročí dvojnásobek vytěžitelného množství uranu.

Jenže v roce 2022 začal v areálu tohoto dolu tvořit novou velkou těžní jámu a satelitní snímky velmi rychle ukázaly, že jsou zde vlastně doly dva. Kapacita nového není známá, ale podle výrazně zvýšené aktivity zařízení pro separaci uranu z horniny jde o významný počin.

V Saghandu je i jedno z dvou nosných zařízení pro separaci uranu z matečné rudy. Pomocí mechanického zpracování se z rudy získá uran. Ruda je rozemleta prakticky na prach a pomocí kyseliny sírové nebo pomocí silného alkalického rozpouštědla je z ní louhováním separován uran od odpadní horniny.

Po vysrážení je produktem koncentrát oxidu uranu ve formě tzv. „žlutého koláče“, ve kterém je přibližně 85 % uranu ve formě oxidu uranu U₃O₈. Ačkoli má dnes tento produkt většinou hnědou nebo khaki barvu, název „žlutý koláč“, který pochází z barvy produktu získaného starším způsobem zpracování, se stále používá. Tento produkt je balen do 200 litrových sudů a distribuován dále jako surovina. Zbytek rudy, ve kterém je téměř všechna vytěžená hornina, je bezpečně umístěn, zpravidla ve vytěžené jámě. Musí být izolován díky obsahu radioaktivních látek s dlouhodobým poločasem rozpadu a někdy i obsahu toxických těžkých kovů. Oproti čerstvé rudě je však radioaktivita menší.

Takto vypadá takzvaný „žlutý koláč“, granulovaný oxid uraničitý…

V roce 2023 Írán prohlásil, že jeho ložiska uranu jsou větší, než se dříve odhadovalo, a že objevil dostatek rudy na otevření šesti nových dolů do května 2024. Nikdo nemá rozumnou informaci, kolik uranu je z těchto nových dolů vytěžitelného. Vzhledem k mnoha průzkumům provedeným v zemi od 90. let 20. století však lze pochybovat o tom, že šest významných ložisek uranu bylo objeveno teprve nyní, a odhadované zdroje v prvním dole otevřeném nedávno tento závěr podporují.

Jedním z příkladů je důl Narigan, který Írán otevřel ve středním Íránu v roce 2023 a který se zdá být v provozu nebo téměř v provozu od května 2024. Nachází se poblíž vesnice Narigan, asi 35 kilometrů (km) od města Bafq a asi 90 km jižně od hlavního íránského provozovaného uranového dolu v Saghandu. Podle Íránu má 650 tun vytěžitelného uranu, dalšími se nebudu zatěžovat… pro přehled stačí uvedené.

Současně byla před dokončením jaderná zařízení na obohacování uranu v Natanzu a Aráku. Obě zařízení byla budována bez vědomí MAAE. V roce 2002 opoziční exilová Národní rada odporu Íránu odhalila existenci těchto dvou zařízení. Toto bylo následně potvrzeno s pomocí satelitních snímků. Odhalení vedlo k zásadní diplomatické krizi.

Natanz je rozsáhlý závod na obohacování paliva a rozkládá se na ploše 100 000 metrů čtverečních, je postaven 8 metrů pod zemí a chráněn betonovou zdí o tloušťce 2,5 metru, která je sama chráněna další betonovou zdí. V roce 2004 byla střecha zpevněna železobetonem a pokryta 22 metry zeminy. Komplex byl popsán jako „komplex nacházející se asi tři patra pod zemí“ a skládá se ze tří podzemních budov, z nichž dvě byly postaveny pro umístění 50 000 centrifug, z nichž asi 14 000 je instalováno a asi 11 000 je v provozu, a šesti nadzemních budov, včetně dvou hal o rozloze 25 000 metrů čtverečních používaných pro montáž plynových centrifug a také řady administrativních budov. Letecký snímek níže…

Zařízení u Aráku v severozápadním Íránu obsahuje několik komplexů a pro jaderný program jsou zásadní těžkovodní reaktor IR-40, rozestavěný a téměř před dokončením, a závod pro výrobu takzvané těžké vody, tedy vody z izotopu vodíku s chemickým vzorcem D2O.

Írán uvádí, že reaktor bude využíván pouze pro výzkum a vývoj, lékařskou a průmyslovou výrobu izotopů. Dne 16. června 2010 Írán oznámil plány na výrobu paliva pro teheránský výzkumný reaktor do září 2011 a na výstavbu nového reaktoru o výkonu 20 MW pro výrobu radioizotopů do pěti let.

Těžkovodní reaktory na přírodní uran byly původně navrženy pro výrobu plutonia zbraňové kvality použitelného pro konstrukci jaderných zbraní. Analýzy naznačují, že Írán by mohl z paliva ozářeného v reaktoru IR-40 ročně získat 8 – 10 kilogramů vysoce čistého plutonia Pu-239.

Podle MAAE je to dostatek materiálu zbraňové kvality k výrobě jedné až dvou jaderných zbraní ročně. To značilo velké riziko v budoucnosti, která ale asi nebude, jak uvidíme dále, toto zařízení už bylo asi vyřazeno z provozu a to velmi důkladně.

Zařízení v Aráku, zde konkrétně reaktorová hala.

Diplomaticky z toho byl hodně velký randál. Krátce poté, v roce 2003, Írán podepsal s Francií, Spojeným královstvím a Německem tzv. Teheránskou dohodu, ve které se zavázal dočasně zastavit celý jaderný program a zařízení zpřístupnit mezinárodní kontrole. Mezinárodní agentura pro atomovou energii poté íránský jaderný program vyšetřovala a zjistila řadu nesrovnalostí v předložených dokumentech.

V roce 2005 MAAE v závěrečné zprávě uvedla, že íránský jaderný program nesplňuje standardy organizace a že by měla zasáhnout OSN. Írán reagoval vypovězením Teheránské dohody a obnovou jaderného programu.

O rok později íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád ohlásil, že Írán dosáhl 3,5% obohacení Uranu 235, což bylo dostatečné obohacení pro jadernou energetiku. Jako jaderné zbrojní obohacení je potřeba dosáhnout obohacení U-235 na 90 %. Šlo o první veřejné prohlášení, ve kterém Írán dosáhl plného jaderného cyklu od těžby po využití v energetice. To byl zásadní pokrok a bylo jasno, že je jen na vůli nebo na strachu Íránu, jestli se pokusí jaderně vyzbrojit či ne.

Krátce poté RB OSN vydala rezoluci č. 1696, ve které Írán vyzvala k zastavení obohacování uranu. Írán výzvu odmítl a OSN poté zavedla celou řadu sankcí. Sankce necílily jen na jaderný program, ale také na obchod a jiné finanční toky – například embargo na íránskou ropu ze strany Evropské unie.

V roce 2007 již Írán disponoval třemi tisíci centrifugami typu IR-1. Členské státy Rady bezpečnosti OSN se snažily Írán diplomaticky přimět k zastavení obohacování uranu, ale neuspěly. Írán hájil své „právo“ na obohacování uranu pro energetické účely. Bohužel došlo k zásadní eskalaci, když roku 2009 USA odhalily další tajné jaderné zařízení Fordow, tentokrát u města Komm, které bylo vybudováno ve skále u bývalé základny islámských revolučních gard. Podle zpravodajských informací výstavba tohoto zařízení začala v roce 2006. V červnu 2010 byla v reakci na zjištění OSN přijata rezoluce č. 1929, která zavedla novou várku sankcí.

Ve svém původním prohlášení Írán uvedl, že účelem zařízení je zpracování hexafluoridu uranu s cílem obohacení na 5 %, a že zařízení bude obsahovat 16 kaskád s celkem přibližně 3 000 centrifugami. V září 2011 Írán oznámil, že přesune svou výrobu až na 20 % obohaceného uranu z Natanzu do Fordow.