V roce 2007 již Írán disponoval třemi tisíci centrifugami typu IR-1. Členské státy Rady bezpečnosti OSN se snažily Írán diplomaticky přimět k zastavení obohacování uranu, ale neuspěly. Írán hájil své „právo“ na obohacování uranu pro energetické účely. Bohužel došlo k zásadní eskalaci, když roku 2009 USA odhalily další tajné jaderné zařízení Fordow, tentokrát u města Komm, které bylo vybudováno ve skále u bývalé základny islámských revolučních gard. Podle zpravodajských informací výstavba tohoto zařízení začala v roce 2006. V červnu 2010 byla v reakci na zjištění OSN přijata rezoluce č. 1929, která zavedla novou várku sankcí.

Ve svém původním prohlášení Írán uvedl, že účelem zařízení je zpracování hexafluoridu uranu s cílem obohacení na 5 %, a že zařízení bude obsahovat 16 kaskád s celkem přibližně 3 000 centrifugami. V září 2011 Írán oznámil, že přesune svou výrobu až na 20 % obohaceného uranu z Natanzu do Fordow.

Důležitá vložka

USA a Izrael provedly v letech 2009 až 2010 kybernetický útok na íránská jaderná zařízení, kdy do tamních systémů nasadily počítačového červa s názvem Stuxnet. V letech 2010 až 2012 došlo k zabití čtyř íránských jaderných vědců. Atentáty byly připisovány agentům z USA a Izraele.

Přesto podle zpráv Írán v roce 2013 disponoval již 18 000 centrifugami (zejména typu IR-1). V zásobě měl mít deset tun uranu obohaceného na 3,5 % a 370 kg uranu obohaceného na 20 %. Podle západních politiků dělilo Írán od vytvoření jaderné bomby „jen několik měsíců“ a tomu bych i věřil. Protože v prosinci 2011 začalo obohacování na tuto úroveň. V lednu 2012 MAAE oznámila, že Írán zahájil výrobu uranu obohaceného až na 20 % pro lékařské účely a že tento materiál „zůstává pod kontrolou a dohledem agentury“.

Pořád zde píšu o obohacování uranu. Takže, jak jsem vysvětlil některé technologické otázky, tak této se musíme věnovat také, aby vystoupil celý kontext schopností Íránu a jeho vědců, techniků a vojáků.

Výše uvedený „žlutý koláč“ je prostě k ničemu. Jeho radioaktivita je dokonce menší než původní rudy, ze které byl získán. „Žlutý koláč“ obsahuje:
9,275 % U238,
0,72 % U235 a
0,005 % U234.

Obohacením se myslí navýšení procenta U235.

Je mnoho metod s různou účinností, já je pouze vyjmenuji:
elektromagnetická separace
plynná difuze
centrifugální separace
ionizace laserem
chemická separace
aerodynamická separace
tepelná difuze

Každá z nich by stála za malý článek. Jenže my řešíme Írán, a tedy budeme popisovat to, co používá on. A to je obohacování pomocí odstředivek, tedy centrifugální separace.

První kolo je, už jsem to uváděl, „žlutý koláč“ přeměnit na plynou sloučeninu a ta se nazývá hexafluorid uranu, vzorec UF6.

Jak to je?

Rozemletá uranová ruda je oxid uraničitouranový, vzorec U3O8 – a je rozpustná v kyselině dusičné. Tím se vytváří uranylový nitrát UO₂(NO₃)₂.

Čistý uranylový nitrát se získává extrakcí. Přidáním amoniaku vzniká Diuranan amonný, chemický vzorec (NH4)2U2O7. Ten redukcí za pomoci vodíku poskytuje oxid uraničitý UO2, který je dále přeměněn přidáním kyseliny fluorovodíkové na fluorid uraničitý UF4. Poslední krok je jeho oxidace s fluorem konečně vzniká hexafluorid uranu UF₆.

Takto popsané to zní poměrně sofistikovaně, ale neumím si představit, jak na to kdysi dávno vědci přišli.

Írán nemusel nic zkoumat. Jak na obohacování pomocí odstředivek si mohli jeho odborníci přečíst na internetu, zbytek byla jen obchodní, technická a technologická angažovanost, dostatek peněz a trpělivosti.

V centrifuze o vysokých otáčkách až 50 000 za minutu dochází k dělení molekul UF₆ podle jejich hmotnosti na základě rozdílného momentu hybnosti pohybujících se částic. Tento systém pracuje poměrně efektivně i pro poměrně hmotné částice s pouze mírně odlišnými hmotnostmi a jeho účinnost je závislá především na rychlosti otáčení centrifugy.

Pro dělení izotopů uranu se tento systém prakticky výlučně prosadil v 70. letech 20. století a je dnes hlavním průmyslovým zdrojem obohaceného uranu. Dříve se obvykle používaly rotačky s ocelovými lopatkami dosahujícími rychlosti kolem 330 m/s (rychlost zvuku), v současné době se však prosazují materiály z uhlíkových vláken s rychlostí 600 m/s a teoretické možnosti využití vlastností kevlaru dávají předpoklad dosáhnout až 1 100 m/s. Írán instaloval zatím první dva typy.

Uvedený obrázek je dostatečně výmluvný. Hexafluorid uranu se přivede do prostoru odstředivky, ta se otáčí vysokou rychlostí a po nějaké době se těžší molekuly s U238 začnou odstřeďovat k vnějšímu plášti odstředivky a ve střední části roste koncentrace lehčích molekul s U235. Dle nastavení se od středu odsává koncentrovanější produkt s větším množstvím U235 a od stěn potom zbytek. Odsátý lehce obohacený hexafluorid se převádí do další odstředivky a tak pořád dokola a dokola a dokola.

Pro výrobu kvalitního štěpného materiálu je stále nezbytné použití kaskád odstředivek v řádu několika stovek až tisíc kusů, přesto je energetická náročnost procesu výrazně nižší než už jiných metod.

Přijatý Společný komplexní akční plán z dubna 2015 měl být závod Fordow restrukturalizován pro méně intenzivní výzkumné využití. Zařízení Fordow mělo po dobu nejméně 15 let zastavit obohacování uranu a výzkum v oblasti obohacování uranu a zařízení mělo být přeměněno na centrum jaderné fyziky a technologií. Po dobu 15 let mělo v jednom křídle závodu Fordow udržovat maximálně 1 044 centrifug IR-1 v šesti kaskádách. „Dvě z těchto šesti kaskád se budou točit bez uranu a budou převedeny, mimo jiné i prostřednictvím vhodné úpravy infrastruktury, na stabilní produkci radioizotopů pro lékařské, zemědělské, průmyslové a vědecké účely.“„Další čtyři kaskády se vší související infrastrukturou zůstanou nečinné.“ Írán nesmí ve Fordow mít žádný štěpný materiál.

Írán slíbil, že do 15 let sníží zásoby nízkoobohaceného uranu o 97 %, z 10 000 kg na 300 kg, a omezí obohacování uranu na 3,67 %. Dále bylo dáno, že během 10 let Írán sníží počet aktivních odstředivek přibližně o dvě třetiny, tj. z 19 000 kusů na 6 104, přičemž pouze 5 060 by mohlo obohacovat uran. V provozu by byly pouze odstředivky typu IR-1, nejstarší a nejméně účinné íránské odstředivky. Pokročilejší typy odstředivek, např. IR-2M, by Írán neměl po dobu deseti let používat. Samotné obohacování by probíhalo pouze v zařízení Natanz.

Jenže Spojené státy odstoupily od dohody v květnu 2018 a v rámci své kampaně maximálního nátlaku uvalily sankce. Sankce se vztahovaly na všechny země a společnosti obchodující s Íránem a odřízly jej od mezinárodního finančního systému, čímž se ekonomická ustanovení jaderné dohody stala neplatnými. Potom to už „jelo jak na toboganu“.

V květnu 2019 Írán oznámil, že ruší některé své závazky určené akčním plánem. V listopadu 2019 oznámil šéf íránské jaderné služby Alí Akbar Sálehí, že Írán bude ve Fordow obohacovat uran na 5 %. Fotografie viz níže:

V říjnu 2019 zveřejnila izraelská společnost ImageSat satelitní fotografie zachycující obnovenou výstavbu a rozvoj zařízení Fordow. Má to logiku – Írán se nemusel cítit ničím vázán a také se necítil.

V lednu 2020 USA provedly atentát na Kásima Sulejmáního, velitele speciálních jednotek Quds, a Írán odpověděl kompletním vypovězením Společného komplexního akčního plánu. Do konce ledna 2020 měl závod Fordow v chodu 1 044 centrifug a za rok, v lednu 2021, začala lokalita Fordow produkovat uran obohacený na 20 %.

Během roku 2020 Írán zněkolikanásobil své zásoby obohaceného uranu. V listopadu 2020 byl zavražděn íránský vědec a vedoucí projektu AMAD Mohsen Fachrízádeh. Za pachatele byl označen Izrael.

V letech 2021 a 2022 Írán vybudoval celou řadu nových centrifug typu IR-2m, IR-4 a IR-6. V dubnu 2021 byla spáchána sabotáž jadrného zařízení v Natanzu. Írán krátce nato oznámil, že dosáhl obohacení uranu na 60 %. Na začátku roku 2023 měl Írán disponovat již 70 kg takto obohaceného uranu. Od roku 2022 probíhaly pokusy o obnovení diplomatického dialogu.

V březnu 2023 stanice CNN informovala, že ve Fordow byl nalezen uran „téměř bombové kvality“. MAAE potvrdila, že ve Fordow byl objeven uran-235 obohacený na 83,7 %, což bylo pro agenturu velkým překvapením.

V červnu 2024 MAAE oznámila, že Írán postavil další centrifugy, psalo se ledasco o trojnásobném i čtyřnásobném počtu centrifug…bylo jasné, že je asi zle a ještě hůře a že se musí něco stát.

V roce 2024 nový íránský prezident Masúd Pezeškján potvrdil ochotu obnovit diplomatické řešení, ale už bylo pozdě. Fotografie následuje:

Když jsme si takto probrali to nejhlavnější okolo jaderného snažení Íránu, musíme se podívat na poslední tři objekty. Jsou s jaderným programem provázané tím, že se v nich vyvíjí, testuje a vyrábí raketová výzbroj a nebo jde o základny, kde je technika použitelná jako nosiče možné jaderné výzbroje.

Ten nejdůležitější je vojenská základna Parčín  – továrnu na chemické látky a výbušniny Parchin založil generál Mahmud Mir-Djalali a postavila ji v roce 1935 československá společnost Škoda Works. Měla to být součást snah o domácí výrobu těžké bojové techniky v Íránu.

Letecký snímek asi jedné třetiny základny Parčín a níže zde vyráběná raketa

Severozápadně od Parčínu v pohoří Barjamali Hills se nachází testovací střelnice pro raketové motory na kapalná paliva, od roku 1997 zde proběhla výstavba aerodynamického tunelu, který íránští i ruští konstruktéři raket využívali ke zdokonalení balistických vlastností raketové výzbroje, například operačně taktických střel ŠAHAB-3.

Součástí komplexu jsou výrobní zařízení pro výrobu tuhých raketových pohonných hmot, výrobu střel s plochou dráhou letu a vyrábí se zde i raketové motory.

Koncem roku 2011 MAAE uvedla, že na místě pozorovala rozsáhlé terénní úpravy, demolice a novou výstavbu. V listopadu 2011 MAAE oznámila, že má důvěryhodné informace o tom, že Parčín je místem aktivit zaměřených na vývoj jaderné zbraně. V únoru 2012 poté MAAE požádala o obnovení přístupu do Parčínu, což Írán odmítl.

V červnu 2016 vyšetřovatelé MAAE informovali, že v prosinci 2015 v zařízení Parčín našli stopy uranu, což představuje první fyzický důkaz o programu jaderných zbraní v areálu raketového komplexu.

Raketová základna Tabríz a Imám Alí: dvě z mnoha raketových základen v Íránu. Jsou to rozsáhlé komplexy, nad zemí i pod zemí, je zdokumentováno, že každá má několik kilometrů podzemních tunelů schopných ukrýt desítky odpalovacích zařízení a přepravníků raket. Nadzemní objekty pokrývají desítky hektarů opevněné plochy.

Rozsáhlý komplet raketové základny Tabríz

Detail základny v Imám Alí, tedy jedno hnízdo rozptylů, ukazuje, že zde něco zničit s konečnou platností by vyžadovalo nálet několika strojů na tento cíl. Hnízdo rozptylů představuje cca 12 bodových cílů a těch hnízd je na základně pět.

Vše je řízeno z centrálního bloku budov. Je to obrovská základna a je velmi daleko od Státu Izrael. Je otázka, co vše je pod zemí… to je vše k tomuto druhému dílu, který jsem vypracoval z toho důvodu, že jsem si uvědomil, že je potřeba ukázat íránskou hrozbu v plném rozsahu.

V posledním díle se tedy opravdu dostaneme k té šílené válce, co trvala 12 dní a otřásla jak regionem, tak celým světem.