V září 1938 obětoval francouzský premiér Edouard Daladier spolu s britským premiérem Nevillem Chamberlainem Československo, aby uklidnili Adolfa Hitlera, zlovolného diktátora Německa. Jak to dopadlo, pane Macrone? Názor…

Autor: Prof. Robert Scott Kellner 28. července 2025, 6:42

S arogancí, kterou mohou projevit jen Francouzi, prezident Emmanuel Macron, který již osm let přináší Francii samé katastrofy, odbil prezidenta Donalda Trumpa a premiéra Benjamina Netanjahua a 24. července 2025 prohlásil, že v září učiní „slavnostní prohlášení“ v OSN: „Rozhodl jsem se, že Francie uzná Stát Palestina.“

Macronovo rozhodnutí je podle jeho slov založeno na „závazcích“, které obdržel od Mahmúda Abbáse.

Abbás, který byl v roce 2005 zvolen na čtyřleté funkční období prezidentem Palestinské samosprávy, zrušil všechny budoucí volby a zůstává u moci dodnes.

Svět už něco podobného zažil: francouzský vůdce „slavnostně“ rozhoduje o osudu demokratického národa na základě slova diktátora.

Je to přesně tak, jak napsal král Šalamoun: „Co bylo, bude zase; co se stalo, stane se znovu.“

V září 1938 francouzský premiér Edouard Daladier spolu s britským premiérem Nevillem Chamberlainem podobně hodili Československo pod autobus (abychom použili moderní výraz): autobus řízený Adolfem Hitlerem, zlým diktátorem Německa.

Německý inspektor spravedlnosti a historik Friedrich Kellner považoval Daladiera a Chamberlaina za hlupáky, protože se nechali oklamat Hitlerovými rafinovanými sliby míru.

„Kde byli muži, kteří dokázali rozpoznat realitu?“ ptal se Kellner pohrdavě na krátkozraké demokratické vůdce a bezmocnou Společnost národů. „Copak neviděli obrovské zbrojení Německa, když tady v Německu všechny ilustrované noviny otiskovaly chlubivé fotografie, které vše odhalovaly? Každé malé dítě tady vědělo alespoň něco o zbrojení!“

„Francouzi klidně přihlíželi, jak Hitler bez jakýchkoli následků zbrojí Německo,“ napsal Kellner. „Západní národy ponesou historickou vinu za to, že proti Německu včas nepřijaly nejintenzivnější preventivní opatření.“

Chamberlain se vrátil z Mnichova v euforii a řekl davu, který na něj čekal na letišti: „Moji milí přátelé, je to podruhé v naší historii, co se z Německa vrátil do Downing Street mír se ctí. Věřím, že je to mír pro naši dobu.“

Daladier se naopak obával, že kapitulace před Hitlerovou agresivitou není moudré rozhodnutí. Postoupení části Československa Německu nebylo skutečným řešením, ale pouze dočasným odkladem, který pravděpodobně povzbudí diktátora k dalším požadavkům.

Podle Daladierova syna Jeana Daladier v reakci na dav, který ho na letišti vítal, nešťastně zamumlal: „Idioti! Věří, že jim přináším mír.“

Během jednání v Mnichově se Neville Chamberlain a Edouard Daladier vyhýbali tématu Hitlerova útlaku Židů v Německu.

O tři roky dříve, v září 1935, Adolf Hitler odhalil lhostejnost světa k osudu Židů, když jeho nacistická strana přijala zákony, které zahájily proces zbavování německých Židů občanství.

„Prokletí tohoto zločinného činu,“ napsal Friedrich Kellner, „bude nesmazatelně ležet na celém německém národu.“

Hlavním aspektem norimberských zákonů, který většinu Kellnerových spoluobčanů znepokojoval, však nebylo to, že jejich židovští sousedé se stali cizinci ve vlastní zemi bez práv, ale že by mohly mít nepříznivý vliv na letní olympijské hry v srpnu 1936, které se měly konat v nacistickém hlavním městě Berlíně.

Mezi čtyřiceti devíti zeměmi, které se plánovaly zúčastnit, panovala určitá opozice a debata o účasti, někteří volali po bojkotu. Rozhodnutí bylo ponecháno na jednotlivých zemích. Ani jedna se však nezúčastnění neodhlásila. Místo toho všechny vyslaly své nadšené mladé sportovce do berlínského olympijského stadionu, aby předvedli své výkony před pyšným hostitelem, vůdcem Hitlerem.

Daladier měl pravdu, když se obával toho, co udělal v roce 1938. Šest týdnů po mnichovské dohodě Hitlerovi úderné oddíly brutálně přepadly židovské domy a obchody po celém Německu. O deset měsíců později jeho letectvo a armáda během jediného měsíce rozdrtily Polsko. Poté začalo koordinované úsilí o vyvraždění všech evropských Židů.

Šest let války a genocidy, které následovaly po katastrofálním rozdělení Československa, si vyžádaly desítky milionů životů, včetně mnoha těch, kteří v létě 1936 bezstarostně slavili v Berlíně.

Nyní francouzský prezident Emmanuel Macron požaduje rozdělení demokratického Izraele.

Je to znovu Mnichov. Tentokrát jsou diktátoři v islámských zemích, které se během druhé světové války spojily s nacistickým Německem a podílely se na holokaustu.

Stejně jako Daladier a Chamberlain se slabí vůdci jako Macron válce nevyhnou. Urychlí ji tím, že se podřídí arabskému světu, který již zaplavil Evropu (zejména Francii a Velkou Británii) muslimy: invazí bez tanků.

„Tuto mentalitu vidíme ve Francii: demokracie dělají neobvykle málo pro svou vlastní bezpečnost,“ napsal Friedrich Kellner v květnu 1943. „Taková nespravedlnost byla tvrdě a hořce potrestána. Slabé demokracie plodí demagogy, jako byli Mussolini a Hitler.“

Winston Churchill odsoudil Chamberlaina a Daladiera a správně nazval druhou světovou válku „zbytečnou válkou“. Kdyby „dobří“ konečně přestali ustupovat „zlým“ a okamžitě odhalili jejich bluf, bylo by méně válek – poučení ze školních chodeb, kde se studenti postaví tyranům.

Místo neustálého podkopávání Izraele by Macron měl následovat jejich příklad a odmítnout pokleknout před tyrany.

V červnu 1941, kdy Hitlerovy brutální armády ovládly Evropu, Kellner rozhořčeně napsal: „Rád bych věřil, že alespoň někteří muži na světě nyní energicky pracují na tom, aby pro lidstvo udělali to, co všichni ostatní státníci – díky své neuvěřitelné krátkozrakosti – nedokázali. Lidé, probuďte se! Spojte všechny své síly proti ničitelům míru!“

Naštěstí pro svět se současný vůdce Spojených států nezalekl. Friedrich Kellner by jistě ocenil okamžitou reakci prezidenta Donalda Trumpa na plánované prohlášení francouzského prezidenta.

„To, co říká, není důležité,“ prohlásil Donald Trump. „To prohlášení nemá žádnou váhu.“

Robert Scott Kellner, veterán námořnictva, je penzionovaný profesor angličtiny, který učil na University of Massachusetts a Texas A & M University. Je vnukem německého soudního inspektora a deníkáře Friedricha Kellnera a je editorem a překladatelem knihy My Opposition: The Diary of Friedrich Kellner – A German against the Third Reich (Moje opozice: Deník Friedricha Kellnera – Němec proti Třetí říši), Cambridge University Press, Velká Británie, 2020.