Chyba Soleimaniho plánu spočívala zřejmě v tom, že předpokládal, že náboženská a ideologická loajalita zvítězí nad místními zájmy.

Autor: Michael Rubin, Middle East Forum, 30. června 2025

Íránská strategie pro získání hegemonie na Blízkém východě se skládá ze tří hlavních složek: jaderného projektu, programu balistických raket a udržování sítě politicko-vojenských organizací jako nástroje politiky v celém regionu.

První dvě složky této strategie byly v posledních 12 dnech bojů mezi Íránem a Izraelem výrazně oslabeny, i když ne zcela zničeny.

Třetí složka, proxy organizace, zůstala v posledních dvou týdnech z velké části mimo dějiště.

Pozorné sledování chování íránských politicko-vojenských proxy organizací v posledních dvou týdnech i v posledních 20 měsících konfliktu však naznačuje, že je třeba revidovat některé obecně přijímané předpoklady o těchto skupinách a jejich roli v íránských snahách o prosazení moci.

Írán využívá zástupce již od prvních dnů existence Islámské republiky. Prvními průkopníky myšlenky rozšíření islámské revoluce, z níž vzešla strategie zástupců, byli v Západě málo známí muži jako Mustafa Chamran a Mohammed Montazeri.

První neúspěšné pokusy Íránu o válku prostřednictvím zástupců se odehrály nikoli v Levantě, ale v Bahrajnu v roce 1981.

Vznik libanonského Hizballáhu v roce 1982 a následné povstání této organizace proti Izraeli vytvořily prototyp a model íránské války prostřednictvím zástupců.

Pod vedením zesnulého Qassema Soleimaniho se od roku 1998 stala jednotka Quds Force Islámské revoluční gardy (IRGC) klíčovým nástrojem Teheránu pro prosazování moci.

Základní myšlenka Soleimaniho strategie byla ve své jednoduchosti geniální: Írán založí v cizích státech organizace kombinující politické a vojenské kapacity nebo vyhledá existující hnutí tohoto typu.

Teherán by pak tyto organizace posílil vojensky, finančně a politicky a přeměnil je na nástroje budování íránského vlivu v dané oblasti.

Jak trefně vyjádřil jeden libanonský analytik, Soleimaniho myšlenkou bylo vložit do struktury existujícího státu jakýsi „deep stát“ kontrolovaný Íránem.

Záměrem bylo, aby se tento deep stát nakonec stal lépe vyzbrojeným a organizovaným než samotný stát, přičemž by zůstal pod kontrolou a závislý na svých íránských pánech.

Jaký byl cíl této strategie?

Cílem této strategie bylo rozšířit moc v celém regionu. V konkrétním izraelském kontextu však šlo o to, zasít organizace tohoto typu na izraelských hranicích, aby mohly být v pravý okamžik aktivovány.

V Izraeli se obecně mělo za to, že tento okamžik nastane, až se Izrael rozhodne zaútočit na íránská jaderná zařízení.

Tyto organizace byly skutečně považovány za součást íránského úsilí o vybudování odstrašující síly proti jakémukoli takovému útoku. Ale v pozadí byla širší logika.

Írán se zapojil do strategie dlouhé války proti Izraeli, která měla skončit implozí a zánikem židovského státu.

Proxy armády podél hranic měly udržovat izraelskou společnost v neustálém stavu, který nebyl ani mírem, ani válkou, a měly tak oslabovat její odolnost.

V tomto ohledu Íránci převzali arabskou a palestinskou nacionalistickou ideu, podle níž je Izrael umělá společnost bez silné vnitřní soudržnosti a hluboké vlastenecké a nacionalistické loajality mezi svým obyvatelstvem.

Po mnoho let se zdálo, že tato strategie postupuje rychle. Hizballáh dosáhl jednostranného stažení Izraele z jižního Libanonu v roce 2000, vedl další nerozhodnou válku proti Izraeli v roce 2006 a po roce 2008 se stal nejmocnější politickou a vojenskou silou v Libanonu.

Hamas, který se od počátku 90. let spojil s Íránem, vyhrál palestinské volby v roce 2006 a od roku 2007 převzal výlučnou kontrolu nad Gazou.

Dále se po válce proti ISIS staly nejmocnější politickou a vojenskou silou v Iráku šíitské milice Lidových mobilizačních jednotek spojených s Íránem.

V Jemenu se v roce 2015 chopila moci proíránská milice Houthiů, která ovládla hlavní město a velkou část pobřeží, a od té doby si tuto moc udržuje. V Damašku sehrály íránské milice klíčovou roli při zachování vlády jediného íránského spojence v arabském světě – režimu Asada v Sýrii.

Soleimani byl zabit USA v lednu 2020. Ale v předvečer 7. října 2023 to vypadalo, že jeho vize a recept přinášejí režimu, kterému sloužil, přesně to, co chtěl: recept na rozšíření a udržení moci a vlivu v celém regionu.

To, co se však stalo od té doby, odhalilo jasné limity Soleimaniho přístupu.

Klíčové nedostatky Soleimaniho strategie

Klíčovým nedostatkem, který se projevil v řadě událostí, bylo to, že Soleimaniho strategie nezohledňovala možnost, že jakmile jeho zástupci s íránskou pomocí získají moc a vliv, mohou tyto schopnosti využít k prosazování svých vlastních vizí a zájmů, nikoli zájmů svého patrona.

Tento vzorec se začal projevovat při masakrech ze 7. října. Ačkoli Hamás byl v oblasti vojenského know-how závislý na Íránu, útoky ze 7. října zřejmě nebyly s Íránci předem koordinovány.

Nic nenasvědčuje tomu, že by Teherán rozhodl, že je čas zahájit válku. Toto rozhodnutí učinil spíše Hamás sám, zjevně v očekávání, že jeho spojenci mu přijdou na pomoc.

Mobilizace spojenců Hamásu byla nakonec částečná a roztříštěná a neproběhla na základě jediného rozhodnutí, ale spíše nekoordinovaným způsobem.

Nejprve libanonský Hizballáh, poté jemenskí Húthíové, irácké šíitské milice a nakonec samotný Írán vyjádřili svou podporu.

Absence jasného a centralizovaného plánu umožnila Izraeli vypořádat se s každým útočníkem zvlášť a zasadit mu rozhodující rány. Izraelský útok na Írán před dvěma týdny lze považovat za vyvrcholení tohoto vývoje.

Reakce zástupců na tento útok na jejich patrona je dalším důkazem zjevné chyby v Soleimaniho strategii.

Po mnoho let se předpokládalo, že různé milice byly shromážděny a vybudovány právě pro tuto chvíli.

Když však nastala, všechny proxy síly se bez výjimky rozhodly do boje nevstupovat.

V Libanonu byla těžce zdecimovaná Hizballáh od akce odrazena vlastní slabostí a rozhodným nesouhlasem všech ostatních politických sil, včetně svých šíitských islamistických souvěrců z hnutí Amal.

Irácké šíitské milice se podobně setkaly s námitkami jiných šíitských prvků proti jakékoli akci na straně Íránu (včetně vlivného Moqtady al-Sadra a ajatolláha Alího al-Sistáního).

Vzhledem k tomu, že byly ohroženy jejich vlastní bohatství a majetky, rozhodly se nezasahovat. Dokonce i Húthíové v Jemenu se omezili na prohlášení o podpoře.

Chyba v Soleimaniho plánu spočívala zřejmě v tom, že předpokládal, že náboženská a ideologická loajalita zvítězí nad místními zájmy. V některých ohledech tento neúspěch připomíná dřívější období.

Socialistická internacionála v Evropě měla zabránit vypuknutí první světové války. Místo toho se její členové v různých evropských zemích v roce 1914 nadšeně připojili ke svým národním ozbrojeným silám.

Komunistický svět, který měl být údajně sjednocen ideologií, se nakonec rozpadl podél národních hranic, s výjimkou zemí, kde Moskva mohla udržet ostatní země silou.

Je třeba poznamenat, že íránská aliance zástupců není ani zničená, ani definitivně poražena.

Soleimaniho vize mocných islamistických milicí, které pod vedením Teheránu jednotně táhnou do války po celém arabském světě, se však jeví jako jedna z nejvýznamnějších obětí událostí posledních 20 měsíců.