Co se o nich říká a co o nich víme…

V médiích ať už ve světě anebo v Izraeli o nich slyšíme jen, když se dopustí výtržností a násilí na Palestincích nebo izraelských vojácích. V takových případech se jedná o extrémisty, kteří tvoří nepatrnou část všech obyvatel takzvaných izraelských osad. Jinak najdeme mezi dnes už více než 800 000 tisíci obyvateli Golanských výšin, Judska a Samaří i východního Jeruzaléma všechny typy lidí, se kterými se setkáme v izraelské společnosti i jinde.

Mnozí obyvatelé hlavního města, vůbec netuší, že jsou v očích Evropské unie a dalších mezinárodních institucí osadníky a ilegálními okupanty.   Žijí po léta v jeruzalémských čtvrtích na území, které kteří a od Války za Nezávislost do Šestidenní války okupovalo Jordánsko a Izrael roku 1967 dobyl. V červnu 1980 prohlásil izraelský parlament „Kneset“ Jeruzalém za věčné a nedělitelné hlavní město státu Izrael v tzv. Jeruzalémském zákoně.

Jeruzalém je největší izraelské město, které se rychle vyvíjí a počet jeho arabských i židovských obyvatel neustále roste. Z izraelského právního pohledu se tedy o žádné osady v Jeruzalémě nejedná. Vzhledem k tomu, že Evropská unie ovšem na svém stanovisku trvá a lidé se jak to tak bývá z jedné čtvrti přestěhují do jiné, stávají se z jedněch osadníci a jiní jimi zase přestávají být. To ovšem platí i obecně. Lidé se stěhují do takzvaných osad, které jsou dnes desetitisícovými městy, jako třeba Maale Adumim nebo Modiin Ilit a pak zase do Beerševy nebo Tel Avivu. Izraelců, kteří by z ideologických důvodů v osadách nežili, z různých důvodů ubývá.

Pojem osada samozřejmě může být matoucí. Jedná se o celé spektrum měst, vesnic a vesniček, včetně malých usedlostí v Judské poušti a samařských kopcích, které jediné by si člověk asi pod pojmem osada představil.

Kromě jeruzalémských osadníků, jsou tu obyvatelé Golanských výšin, které Izrael během Šestidenní války vojensky obsadil a v roce 1981 prohlásil zákonem za území pod izraelskou správou. Lidé, kteří tu záhy po skončení války založili první kibuc Marom Golan, byli zkušení kibucníci a brzy se k nim přidali další. Když dnes navštívíte jeden z národních archeologických parků Susita, kde se projdete po římské ulici, můžete shlédnout i film o tom, jak kibucníci z Ejn Gevu sami za Války o Nezávislost dobyli syrskou vojenskou základnu, ze které byli neustále ostřelováni

K osidlování Golanských výšin po Šestidenní válce vedly z velké části bezpečnostní důvody. Jejich obyvatelé museli odejít během Jom kipurové války, ale vrátili se a obnovily pobořená místa. Dnes jsou Golány místem úrodných plantáží, vinic a pastvin. Ve výšce nad 1000 metrů se daří i malinám a borůvkám, které by jinak v Izraeli nerostly. Drůzové na úpatí hory Chermon, kteří spojili svůj osud s Izraelem, pěstují chutná jablka a dělají saláty z divoce rostoucích bylin. Archeologické vykopávky svědčí o zajímavé historii a přírodní rezervace lákají mnohé návštěvníky. Jednou zvláštností je ochranářská stanice pro ohrožené supy v Gamle.

Nad Galilejským jezerem je možno uvidět kopec na kterém stáli představitelé Britů a Francouzů po 1. světové válce a porážce Osmanské říše a rozdělovali si území. Golány připadly Francouzům. S ukončením francouzského mandátu se Sýrie v roce 1946 stala nezávislou. Britové měli za úkol ve svém mandátu umožnit Židům vybudovat národní domovinu na území západně i východně od řeky Jordánu. Ale již na počátku dvacátých let 20. století bylo asi 75 % britského mandátního území Palestiny odděleno a prohlášeno za emirát Abdalláha ibn Husajna. Abdalláh pocházel vlastně z Arabského poloostrova. Jeho otec byl šerifem Mekky. Rada Společnosti národů schválila toto první rozdělení Palestiny 16. září 1922, čímž se východní část původního Britského mandátu Palestina stala emirátem Transjordánsko.

Po uzavření dohod z Osla se pod vládou Jicchaka Rabína mluvilo o navrácení Golanských výšin Sýrii. Tehdy se všude objevily transparenty, plakáty a samolepky: „Lid s Golánem“. V Izraeli asi dnes nikdo nelituje, že z takové „mírové“ dohody sešlo. Z hlediska EU a velké části OSN jsou izraelští obyvatelé Golanských výšin okupanti syrského území. USA uznaly v roce 2019 pod vládou prezidenta Donala Trumpa izraelskou suverenitu nad Golány.

V minulosti existovali osadníci, kteří obývali židovské vesnice v Pásmu Gazy. Je tomu právě 20 let, kdy izraelská vláda pod vedením Ariela Šarona rozhodla jednostranně se oddělit od Palestinců a všechny obyvatele těchto obcí, osad – chcete-li – „vykořenit“, jak to oni sami nazvali. To se stalo za potlesku celého světa, ačkoli podle 4. ženevské úmluvy již není legální „deportovat nebo přesouvat“ civilní obyvatelstvo z politických důvodů.

Když se v roce 2023 kolem rozporů a obrovských demonstrací kvůli soudní reformě mluvilo o „největší krizi za období existence státu Izrael“, musela jsem myslet na „hitnatkut“ – oddělení se od gazanských Palestinců odsunem vlastních lidí. Bylo srdcervoucí vidět, jak vlastní vojáci rvou lidi z jejich domků. Podle mého názoru byla právě toto největší krize, která má dodneška strašlivé následky.

Palestinci nevyužili možnosti vytvořit na pobřeží Středozemního moře něco jako Singapur, ale vybudovali Hamastán. Svět dále mluvil o okupaci, ačkoliv v Pásmu Gazy nezůstal jediný Žid, jediný voják. Kvetoucí zemědělství v rozlehlých sklenících na písku, synagogy, školy a školky i všechna obydlí byla Palestinci zničena – „včerejší svět“, mohli bychom říct se Stefanem Zweigem, přestal existovat.

Dnes po 20 letech tragického experimentu oddělení se od Palestinců z Gazy a přenechání jim samým vládu na sebou; po 30 letech ostřelování izraelského území raketami a teroristických útoků, které vyvrcholily největším masakrem Židů od holocaustu 7. října 2023, uznává tehdejší generál major Gershon Hacohen, který vedl odsun Židů, že kdyby nebyly osady evakuovány, k masakru by bývalo nemohlo dojít. Ať už se to týká přísunu raket z Íránu nebo ovládnutí Gazy Hamásem. O těchto bývalých osadnících a jejich potomcích asi ještě uslyšíme, zatím v souvislosti s neblahým 20. výročím.

Doposavad jsme se tedy zabývali osadníky, kteří jimi z izraelského hlediska nejsou, a pak osadníky, kteří už jimi nejsou, protože je vláda sama nedobrovolně evakuovala z vesnic v Pásmu Gazy. Pak jsou lidé, kteří žijí na historicky velmi významných místech pro židovský lid, a o kterých se zatím v Izraeli mluví jako o osadnících. Zatím píši proto, že izraelský Kneset dne 23.7.2025 většinou 71 hlasů schválil rezoluci potvrzující právo Izraele na svrchovanost v Judsku a Samaří. V rezoluci se uvádí, že tato území jsou neoddělitelnou součástí historické, kulturní a duchovní vlasti židovského národa.

Jen na připomínku vyberme třeba Hebron, kde praotec Abraham koupil pole, aby pohřbil svou manželku izraelskou pramáti Sáru. Tam jsou pochováni i praotcové Izák a Jákob, společně s Rebekou a Leou. V tomto městě existovala židovská komunita nepřetržitě po 3 000 let. V roce 1929 spáchali Arabové na Židech masakr a komunita byla více méně vyhlazena. Britská mandátní moc reagovala evakuací všech zbylých Židů až do posledního.

Vždy je otázkou, jak daleko jít při posuzování situace do historie. Do biblických dob, Byzance, do středověku, do raného novověku? Pokud jde o Golanské výšiny, pásmo Gazy, Judsko a Samaří, všude tu existují archeologické nálezy a písemné důkazy o židovské přítomnosti. Nádhernou mozaiku ze starověké synagogy v pásmu Gazy lze dnes obdivovat například v Muzeu dobrého samaritána na cestě k Mrtvému moři.

Když se podíváme na historii Židů v Evropě, zjistíme, že evropské národy vždy chtěly určovat, kde Židé smějí žít a kde ne, vyhošťovaly je, omezovaly a hůř. I dnes, kdy se navrátili do své původní vlasti se jeví, že chceme jako Evropané nadále určovat, kde smějí a kde nesmějí Židé ve vlastní zemi žít.

Co se týče Palestinců a jejich příznivců, ti přiznali barvu celosvětově, a nejen v arabštině, když skandovali a skandují “From the River to the sea, Palestina shall be free!” Není žádným tajemstvím, že chtějí, aby bylo celé území Izraele od Jordánu až ke Středozemnímu moři “judenrein.”

Osobně mě hned, když se objevil slogan “Od řeky k moři” překvapila určitá ironie osudu nebo možná ironie Boží. Tento citát totiž pochází z Bible a jedná se v něm o zaslíbení Boží z 5. Mj 11, 24: „Každé místo, na něž vaše noha šlápne, bude vaše: od pouště po Libanón, od Řeky, řeky Eufratu, až k Zadnímu moři, to vše bude vaše území.“ Váže se k němu ovšem určitá podmínka, a to už je mezi Bohem Izraele a Jeho lidem.