Válka jako řemen, část čtvrtá – dvanáct dní obrany Izraele proti raketovým a dronovým hrozbám

Když Izrael zahájil svoji válku proti Íránu, nebo spíše v ní pokračoval po přerušení po druhém vzájemném střetu v říjnu 2024, věděl, že nepřítel je vyzbrojen velkým arzenálem dronů a raket různé kvality a účinnosti. Jaké byly použity, už víme. Nyní nazrál čas podívat se na to, čím se Izrael bránil.

Bránit se proti raketovým útokům a útokům drony se lze dvojím způsobem. Lidé očekávají, že prioritou je účinné sestřelování přilétajících útočných prostředků, a mají pravdu. Stejnou pravdou ale je, že počet střel potřebných sestřelit lze dobře početně omezit tím, že zničíme odpalovací, přepravní zařízení a pokud to lze, i podzemní sila.

Na té druhé části pilně pracovalo izraelské letectvo. Moc se o tom zatím neví, ale nosnou roli při tom sehrály letouny F-35I Adir. Ty sehrály velkou roli při počátečních úderech na íránské cíle a při lovu íránských raket a s nimi související infrastruktury a mobilní zařízení, využily svoje senzorové vybavení. Cíle, které nalezly, ničily F-35I samy, anebo na ně navedly jiné letecké prostředky.

Izraelský letoun F-35 při útoku na pozemní cíle

Obrovskou roli zde sehrály ale i izraelské bezpilotní letouny s dlouhou výdrží ve vzduchu. Ty operovaly nad Íránem 24 hodin denně po celou dobu konfliktu a jejich senzorům uniklo jen máloco. Masivnost íránských úderů nebyla dána malou účinností izraelských prostředků, ale pouze mimořádně velkým množstvím cílů, které se objevovaly, a jejich ničení prostě nebylo možno urychlit.

 Byly to bezpilotní prostředky řady Heron.

IAI Heron (hebrejsky: הרון, jinak též Machac 1, hebrejsky: מחץ 1) je izraelský bezpilotní letoun vyráběný divizí Malat společnosti Israel Aerospace Industries. Jedná se o letoun operující ve středních výškách. Modernizovanou a větší verzí tohoto bezpilotního letounu je IAI Ejtan.

Výkony pořád dostačují, i když byl zaveden do výzbroje v roce 2005:
Maximální rychlost: 207 km/h,
Doba letu: 40+ hodin
Dolet: 350 km
Dostup: 10 000 m, obrázek níže

IAI Ejtan (hebrejsky: איתן, doslova „vytrvalý“), známý též jako Heron TP, je izraelský průzkumný bezpilotní letoun vyráběný divizí Malat společnosti Israel Aerospace Industries. Základní konfigurace vychází z bezpilotního letounu IAI Heron, jedná se však o podstatně větší stroj. Jde o největší bezpilotní letoun ve výzbroji Izraelských obranných sil, co do délky a hmotnosti jej však v kategorii největších bezpilotních letounů světa překoná RQ-4 Global Hawk.

Mimo průzkumné činnosti je letoun schopný i shazovat bomby. Poprvé byl vyzkoušen během operace Lité olovo v lednu 2008.

Jeho výkony jsou působivé.
Doba letu: 36 hodin
Dolet: 7408+ km, to plus značí, že místo výzbroje lze přidal nádrže s dalším palivem
Dostup: 13 700 m, obrázek níže

Jako další byl nasazen i prostředek Elbit Hermes 900.

Hermes 900 (nazývaný také Kochav, v překladu „Hvězda“) je průzkumný bezpilotní letoun s dlouhou výdrží ve vzduchu operující ve středních výškách. Díky široké škále vysokovýkonných senzorů a komunikačních nástrojů je využíván k průzkumu a sledování. Hermes 900 byl vyvinut izraelskou společností Elbit Systems, která mimo jiné stojí i za vznikem systému Skylark sloužícím v českém letectvu.

Hermes 900 je buď ovládán operátorem z pozemní řídící stanice, nebo může letět v plně autonomním režimu. Je vybaven automatickým systémem, který v případě poruchy komunikace s řídící stanicí pomáhá dronu bezpečně přistát. Rozpětí křídel je 15 m, trup má délku 8,3 m a je ukončen dvěma ocasními plochami ve tvaru písmene „V“.

Hermes 900 je vybaven širokou škálou vysoce výkonných senzorů, které jsou schopny vyhledávat pozemní a námořní cíle. V rámci 350 kg užitečného zatížení může být vybaven elektro-optickými/infra-červenými senzory, radarem se syntetickou aperturou nebo laserovým značkovačem. Transfer dat na dlouhé vzdálenosti je zajištěn prostřednictvím satelitní komunikace. Tento značkovač potom slouží na ničení cílů bojovými letouny.

Pohon letadla zajišťuje čtyřválcový benzínový motor Rotax 914 o výkonu 86 kW a dvoulistá vrtule, která je umístěna v zadní části stroje. Rotax 914 umožňuje dronu setrvat ve vzduchu až 36 hodin a létat ve výškách do 9 144 m. Hermes 900 dosahuje maximální rychlosti 220 km/h.

Může být vyzbrojen i protitankovými řízenými střelami Spike.

Velmi hezká fotografie tohoto letounu

Použity měly být i doposud extrémně tajené drony RA-01. Nic o nich nevím, ale existují nekvalitní fotografie z nasazení nad Libanonem. Jedna je níže:

O důležitosti jejich užití asi nelze pochybovat. Írán v celé válce sestřelil 6, možná až 8 kusů různých bezpilotních prostředků. To byly také jediné ztráty, které utrpělo izraelské letectvo za celou válku.

Pro samotný boj Izrael použil systémy Iron Dome, Davidův prak a Arrow.

Iron Dome, po našem Železná kopule, je chronicky známý. Systém je navržen tak, aby zneškodnil rakety krátkého doletu a 155 mm dělostřelecké granáty a minometné střely. Že by byl někdy použit proti dělostřeleckým granátům nevím. Ani jeden protivník tyto zbraně nemá o dostřelu 70 km. Železná kopule má být provozuschopná ve dne i v noci, za nepříznivých povětrnostních podmínek a je schopna reagovat na několik hrozeb současně.

Systém Železná kopule je tvořen:

Radarovou detekční a sledovací jednotkou systému, která je označována jako EL/M-2084. Detekuje spuštění rakety a sleduje její trajektorii. Zjištěná data kontinuálně předává pomocí kabelových rozvodů nebo zabezpečeným rádiovým spojením do BMC.
Radar dokáže sledovat rakety, řízené střely, minometné granáty a dělostřelecké granáty, což v tomto případě dělá. Ale je také schopen sledovat letadla, vrtulníky a bezpilotní létající prostředky. Účinný dosah:
do 100 kilometrů proti dělostřeleckým prostředkům
do 300 proti běžným vzdušným cílům

Schéma sestavy Iron Dome

Radar systému odhalí odpálení rakety, spočítá její trajektorii, přenese tuto informaci do řídícího centra, BMC, tedy Battle Management & Weapon Control, což je řídící a kontrolní bojové stanoviště pro vedení sestřelů a kontroly nad systémem, a jeho úkolem je vypočítat bod dopadu podle údajů dodaných radarovou jednotkou. Výpočet přinese informace určující, zda je cílový bod hrozbou pro lidskou populaci a majetek v prostoru danou baterií pokrývaném. Pouze v případě, že je hrozba potvrzena, je odpálena stíhací raketa s cílem zničit přilétající raketu před jejím dopadem na cíl.

Antirakety jsou odpalovány z odpalovacích zařízení s dvaceti antiraketami Tamir, jedna baterie má v sestavě 3 až 4 tato odpalovací zařízení a je schopna pokrýt až 600 kilometrů čtverečních obydlené plochy.

Systém Iron Dome v boji. Pro někoho, kdo není na místě a nehrozí mu smrt, je to asi zajímavá podívaná.

A půjdeme dál, k Davidovu praku. Dne 25. listopadu 2012 během operace Oblakový sloup testovaly Izraelské obranné síly další obranný systém. První úspěšný test (podle kontextu „ostrý“, tj. s opravdovou likvidací cílové rakety) byl ale oznámen už 17. ledna 2011. Magická hůlka, známá také jako Davidův prak, je určena k sestřelování raket dlouhého doletu, odpálených na Izrael. Systém Davidův prak je navržen k obraně před sofistikovanějšími raketami dlouhého doletu s naváděcím systémem, jako jsou balistické střely. Má se za to, že nějaké takové rakety s doletem až 300 kilometrů má k dispozici libanonské teroristické hnutí Hizballáh a potom Írán.

Odpalovací zařízení systému Davidův prak

Systém, který společně vyvinuly Rafael, vlajková loď Izraelského vojenského průmyslu, Elta, Elbit Systems a americká zbrojovka Raytheon, je schopen sledovat pohyb blížící se rakety a ve vzduchu zasáhnout. Davidův prak je třetím izraelským protiraketovým systémem pro druhou vrstvu, kdy se předpokládalo, že doplní systémy Patriot PAC-3 Erint a systém I-HAWK. Pokud se vše podaří zvládnout finančně a časově, díky jeho zavedení předpokládanému na rok 2015, mohl by systém I-HAWK začít hrát roli druhého sledu a postupně být vyřazen. Což se stalo v roce 2021.

Mimo odpalovací zařízení – viz obrázek výše – obsahuje to samé, co Iron Dome. Dokonce na první pohled jde o stejná zařízení, ale jsou modifikovány výkonově a procesně na jiné cíle. Ušetřilo se tak nemálo peněz. Radar nese označení EL/M2084MMR.

Hlavní prvek systému tvoří dvoustupňová střela Stunner, jejíž zvláštně tvarovaná (podle podélné osy nesymetrická) příď obsahuje dvě naváděcí čidla, a to optoelektronické a aktivní radiolokační. Jinak je o systému známo dosti málo; propagační kresby ukazují odpalovací zařízení nejspíše pro 12 až 20 raket, usazené na přívěsu taženém nákladním vozem, nebo na platformě těžkého nákladního automobilu. Ale ukazují jen kresby, fotku jsem nenašel. Nic tak, jak je u Izraele normální, není jisté.

Takticko-technické údaje rakety Stunner systému Davidův prak

Typ: dvoustupňová raketa na tuhé pohonné hmoty, s odlišným průměrem jednotlivých stupňů
Hmotnost rakety: neznámo
Délka rakety: neznámo
Rozpětí stabilizačních a ovládacích ploch: neznámo
Průměr těla rakety: neznámo
Operační rychlost: Mach 7,5, jde tedy o hypersonickou střelu
Maximální operační výška: 70 až 250 kilometrů
Maximální dolet: max. 30 kilometrů
Navádění: inerciální letové k cíli a koncové optoelektronické a aktivní radiolokační

Tvarově velice zajímavá antiraketa Stunner

Jako třetí systém nasazený v boji proti raketovým útokům se skvěle předvedl systém Arrow. Systém Arrow-1 dnes už není aktivní a byl to spíše rozběhový projekt. Systém Arrow-2 byl po otestování, a to velmi pečlivém a ve spolupráci s USA.

Tato raketa byla poprvé odpálena 30. července 1995, v únoru 1996 následoval druhý letový test a pak už se přistoupilo ke zkouškám střeleckým, při nichž Arrow-2 úspěšně „bodoval“ (poprvé 20. srpna 1996). Díky tomu postupoval vývoj rychle, takže 29. listopadu 1998 mohla značka IAI předat izraelskému ministerstvu obrany první sériovou raketu Arrow-2.

Dne 14. března 2000 byla slavnostně prezentována první baterie, jež byla umístěna na základně Palmachim. Potom byla delší pauza a v roce 2004 byla druhá baterie instalována na letišti Ein Šemer a o rok později třetí baterie u Tel Avivu. Ale téměř okamžitě s rozmístěním prvních baterií začala průběžná modernizace systému.