Porozumějme Zamirovým obavám ohledně okupace a mezinárodního práva.

Autor: J. Micah Hancock 2. září 2025

Na nedávném zasedání vlády varoval náčelník generálního štábu IDF generálporučík Eyal Zamir před plánem vlády, jehož příkladem je operace Gideon’s Chariots II, dobýt celý pásmo Gazy ve snaze porazit Hamás vojensky a zajistit propuštění zbývajících izraelských rukojmí.

Poté, co vyjádřil výhrady IDF k tomuto plánu a ministři mu sdělili svůj záměr v plánu pokračovat, Zamir varoval, že operace povede k „vojenské vládě“.

„Ať je to jasné, že směřujeme k vojenské vládě,“ řekl Zamir podle deníku Maariv ministrům. „Odhlasujete vojenskou vládu.“

Proč tedy Zamir odmítá vojenskou okupaci pásma Gazy, byť dočasnou, jako výsledek války v Gaze?

Gaza a Izrael

Po válce za nezávislost v roce 1948 se Gaza stala součástí Egypta, stejně jako území Judeje a Samaří, která byla obsazena Jordánskem. Obě byla během bojů očištěna od židovských obyvatel, protože arabské armády donutily židovské obyvatele uprchnout, aby si zachránili život, a opustit své domovy a majetek.

Poté, co se Egypt v roce 1956 pokusil zablokovat většinu izraelské lodní dopravy tím, že uzavřel Akabský záliv a zabránil lodím plujícím do nebo z Izraele používat Suezský průplav, zahájil Izrael spolu s Anglií a Francií Suezskou válku, v níž Izrael také převzal kontrolu nad Sinajským poloostrovem a pásmem Gazy. Po čtyřměsíční vojenské okupaci Gazy Izrael souhlasil se stažením svých sil ze Sinaje i Gazy výměnou za záruku, že izraelské lodě budou moci proplouvat Suezským průplavem.

Další období izraelské vojenské okupace Gazy začalo po šestidenní válce v roce 1967. Izrael zahájil preventivní útok na Egypt, Sýrii a Jordánsko poté, co se Egypt znovu pokusil uvalit blokádu na izraelskou lodní dopravu v Tiranském průlivu.

Po této válce Izrael zavedl vojenskou správu na arabských územích, která obsadil: Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Judeu a Samaří a část Golanských výšin. Tato správa se řídila pokyny vyjádřenými ve Čtvrté ženevské úmluvě o vojenské správě okupovaných území.

Přímá vojenská správa nad pásmem Gazy a Judeou a Samaří byla později přeměněna na civilní správu pod vedením Koordinátora vládních aktivit na územích (COGAT) v rámci izraelské civilní správy. Tento orgán však zůstal podřízen ministerstvu obrany.

V rámci dohod z Osla izraelská civilní správa předala část správní pravomoci Palestinské samosprávě v Gaze a také v oblasti A Judeje a Samaří. V praxi však kvůli přítomnosti několika izraelských osad v Gaze IDF udržovala v Gaze několik kontrolních stanovišť nebo pozorovacích stanovišť. To pokračovalo až do provedení plánu stažení v roce 2005.

Nicméně jak před, tak i po implementaci dohod z Osla palestinské teroristické skupiny – jako Hamas, Fatah a různé jiné frakce – demonstrovaly problémy spojené s uvalením izraelské vlády. Jejich schopnost organizovat útoky během první a druhé intifády odrážela populaci vychovanou k tomu, aby vnímala Izrael jako nepřítele a Židy jako ty, kteří jim ukradli jejich zemi.

Navzdory této pohnuté historii je v koaliční vládě mnoho lidí, kteří se domnívají, že řešením problému je anexe Gazy na konci války, nebo alespoň zrušení plánu stažení tím, že se povolí zřízení židovských osad v pásmu.

Takový přesun by s největší pravděpodobností vyžadoval nějakou formu vojenské okupace, aby se zabránilo třenicím mezi Palestinci a Izraelci.

Právní důvody, proč Zamir odmítá vojenskou okupaci

Kromě pohnuté historie si Eyal Zamir uvědomuje také to, že zavedení vojenské správy v Gaze s sebou přinese právní požadavky, které jako okupační mocnost musí splnit, ale které většina izraelské veřejnosti, která v současné době po masakrech Hamásu ze 7. října 2023 a následné válce v Gaze pociťuje nízkou míru důvěry a empatie vůči obyvatelům Gazy, není ochotna splnit.

Jako okupační mocnost by Izrael podle mezinárodního humanitárního práva (IHL) musel zajistit základní potřeby obyvatel Gazy. Izrael by byl povinen zajistit, aby Gaza měla dostatečné zásoby potravin, zdravotnického materiálu a dalších základních potřeb v souladu s článkem 55 Čtvrté ženevské úmluvy.

Jako okupační mocnost by Izrael měl právo přijmout bezpečnostní a kontrolní opatření (článek 27 Čtvrté ženevské úmluvy) vůči obyvatelstvu Gazy, včetně omezení toku určitých druhů zboží do Gazy z bezpečnostních důvodů. V praxi však Izrael již ví, že taková situace, která je v mezinárodním společenství velmi nepopulární, je snadno zneužita státy a organizacemi nepřátelskými vůči Izraeli.

Porážka Hamásu a realizace Trumpova plánu

Izrael se připravuje na zahájení operace Gideon’s Chariots II a dokončení převzetí kontroly nad městem Gaza, na které brzy naváže dobytí centrálních táborů, a v současné době má několik možností.

1. Mohl by přijmout Zamirův návrh a souhlasit s egyptským návrhem na příměří výměnou za rukojmí, který by zaručil propuštění poloviny zbývajících živých rukojmí spolu s polovinou zemřelých rukojmí, a zároveň se pokusit zajistit přijatelné bezpečnostní ujednání prostřednictvím jednání během 60denního příměří. To by pravděpodobně nezahrnovalo úplnou porážku a vyhnání Hamásu z Gazy.
2. Mohlo by přijmout další Zamirův návrh a uvalit obklíčení na město Gaza, přičemž by si udrželo současnou kontrolu nad 75 % pásma Gazy a zároveň by oslabilo Hamás pomocí nájezdů ve snaze zajistit lepší dohodu o zastavení palby výměnou za rukojmí. Tato možnost by Izrael vystavila dalším obviněním z porušování lidských práv, hladomoru atd., pokud by se civilní obyvatelstvo města Gaza rozhodlo neevakuovat, protože by si uvědomilo, že Izrael nemá v úmyslu město zcela dobýt.
3. Může pokračovat v operaci Gideon’s Chariots II a dokončit úplné vojenské převzetí Gazy. Tato možnost by pravděpodobně trvala nejdéle, ale vedla by k úplné porážce Hamásu jako vojenské a vládní síly v Gaze.

Navzdory téměř dvouleté válce si Hamás stále udržuje jak velkou vojenskou sílu, odhadovanou na nejméně 5 000 bojovníků, tak kontrolu nad některými civilními/municipálními systémy. To je patrné z toho, že skupina je i nadále schopna zabavovat zásilky pomoci OSN a surově potlačovat civilisty, kteří se pokoušejí o totéž.

Výsledek, který ponechá Hamásu určitou formu autority, i když drasticky oslabenou, by byl vnímán jako forma vítězství pro mnoho jeho příznivců, protože potvrzuje jednu z hlavních hodnot skupiny, a to sumud (neochvějnost). Zachovala by také íránskou proxy sílu v oblasti strategického významu pro nepřátele Izraele.

Nedávné diskuse o plánu GREAT Trust na poválečnou obnovu Gazy by však mohly Izraeli poskytnout východisko z dilematu vojenské okupace.

Vojenské operace nezbytné k porážce Hamásu pravděpodobně povedou ke zničení většiny zbývající infrastruktury v Gaze. Odhad Izraele a USA, že v pásmu Gazy se nachází přes 30 000 kusů nevybuchlé munice, také znamená, že enkláva bude pro tak početnou populaci nebezpečná, dokud nebude dokončena významná rekonstrukce.

Izraelská vláda sice diskutovala o vybudování stanového městečka v oblasti Rafah, která již byla zcela zničena, ale její plány počítaly pouze s ubytováním přibližně 500 000 až 600 000 lidí.

GREAT Trust, návrh na realizaci vize prezidenta Trumpa proměnit Gazu v „Rivieru Blízkého východu“, s plánem nabídnout finanční pomoc obyvatelům Gazy, kteří jsou ochotni emigrovat, a záruku bytových jednotek v rekonstruované Gaze těm, kteří vloží svůj soukromý majetek do svěřenského fondu, nabízí Izraeli možnou cestu ven z vojenské okupace Gazy, která by se tak mohla zkrátit na několik měsíců. Naznačuje, že ačkoli jsou obavy Zamira pochopitelné, současná situace ohledně poválečné Gazy je odlišná od toho, čemu Izrael čelil v minulosti.