Příměří v Gaze se zdá být zatím stabilnější, než se očekávalo. V některých částech pobřežní enklávy, odkud se izraelské síly stáhly, však Hamas již znovu upevňuje svou kontrolu a začíná se přeskupovat.

Autor: Maayan Hoffman 25. října 2025

Předpokládejme, že příměří vydrží a Izrael si nadále bude klást za cíl vymýcení vlády Hamasu. V takovém případě někteří sázejí na hrstku malých milicí – místních skupin, které Izrael pomáhal podporovat –, aby zaplnily vakuum a udržely Hamás mimo.

Problémem je, jak varují někteří kritici, že těchto bojovníků je příliš málo, jsou příliš slabí a příliš roztříštění, aby mohli skutečně něco změnit. Mnozí z nich žijí v oblastech pásma Gazy, které jsou stále pod izraelskou kontrolou, což znamená, že jsou sice v bezpečí před Hamásem, ale nejsou v pozici, aby proti němu bojovali.

A pokud se o to pokusí a selžou, Izrael by se mohl ocitnout v situaci, kdy bude zodpovědný za jejich ochranu, nebo jim bude čelit jako nepřátelům.

Milice vs. klany

Abychom pochopili vznikající milice v Gaze, musíme nejprve rozlišovat mezi milicemi a klany.

Po desetiletí existovalo v Gaze asi šest nebo sedm hlavních klanů. Většina z nich je volně spojena s Fatáhem, i když posledních 20 let žijí pod vládou Hamásu. Podle izraelského arabského novináře, lektora a dokumentaristy Khaleda Abu Toameha sloužily tyto skupiny jako tichá a převážně neaktivní opozice vůči Hamásu.

V průběhu let panovaly podezření, že jeden nebo více klanů mohlo spolupracovat s Izraelem nebo že s nimi Izrael navázal kontakt. Klany však jakýkoli takový kontakt popřely a izraelské síly během války dokonce zaútočily na některé jejich členy.

Od začátku války 7. října některé klany kritizovaly Hamás, nikoli proto, že by byly proizraelské, ale kvůli zničení, které masakr přinesl do pásma. Mnozí měli pocit, že Hamás se přepočítal a řádně nezvážil reakci Izraele. Jakýkoli otevřený nesouhlas však rychle zmizel po částečném stažení Izraele z Gazy. Hamás okamžitě zakročil proti klanům a dal jasně najevo, že jim nedovolí zaplnit mocenské vakuum.

„Hamas jim okamžitě řekl, aby se neodvažovali zaplnit vakuum nebo se nabízet jako alternativa,“ vysvětlil Abu Toameh v rozhovoru pro ALL ISRAEL NEWS.

Na rozdíl od dlouholetých klanů v Gaze jsou milice novějším fenoménem. Vznikly po začátku války a některé z nich dostávají přímou nebo nepřímou podporu od Izraele. Ačkoli se někteří členové klanů připojili k těmto skupinám, milice nejsou vázány na žádnou konkrétní rodinnou síť.

Existují čtyři známé milice: Lidová síla, Doghmosh, Al-Majayda a Hellis. Nejvýznamnější je Lidová síla, kterou vede beduínský velitel Yasser Abu Shabab, působící ve východní části Rafahu. Shabab, známá kriminální osobnost, strávil před útoky ze 7. října několik let ve vazbě Hamásu.

Milice Doghmosh vede Mumtaz Doghmosh, který má vazby na ISIS a al-Káidu. Předpokládá se, že se podílel na únosu vojáka IDF Gilada Shalita v roce 2006 – události, která nakonec vedla k propuštění strůjce útoků ze 7. října Yahya Sinwara.

Milice Al-Majayda působí v Khan Younis a vede je Hossam al-Astal, který se původně připojil k Shababovi, než založil vlastní skupinu.

A konečně milice Hellis kontroluje části čtvrti Shejaia v Gaze. Jejím vůdcem je Rami Hellis, jeden z mála, kdo se otevřeně a důsledně staví proti Hamásu.

Abu Toameh uvedl, že Hamas považuje tyto milice za „skutečnou hrozbu“ pro svou vládu. V důsledku toho si organizace stanovila jejich rozpuštění jako svou nejvyšší prioritu a každých několik dní provádí operace s cílem zajmout nebo zabít jejich členy a zabavit jejich vybavení. Od částečného stažení Izraele jsou milice převážně v defenzivě.

„Pro Hamás jsou tyto milice ještě nebezpečnější než izraelská armáda, protože se jedná o Palestince v Gaze, a pokud by přilákaly více lidí, aby se k nim připojili, mohlo by dojít k povstání proti Hamásu,“ řekl Abu Toameh. „Vymýcení těchto milic je pro Hamás prioritou číslo jedna.“

V rozhovoru pro Ynet News al-Astal, velitel milice Al-Majayda, řekl, že „Hamas je organizace, která se opírá hlavně o silnou propagandu… V praxi už nemá významnou sílu.“

Otevřeně spolupracuje s Izraelem. IDF evakuovala čtvrť Kizan al-Najar, kde působí, a předala ji pod jeho kontrolu.

Al-Astal řekl Ynet, že ačkoli Hamás bojuje s milicemi a může se zdát, že má navrch, „je jen otázkou času, než definitivně svrhneme bojovníky Hamásu“.

Dodal: „Udržujeme úzké vztahy s několika západními zeměmi, se Spojenými státy a dokonce i s Izraelem. Chceme, aby podporovaly obyvatele, kteří odmítají vládu Hamásu – aby je odzbrojily a zastavily strach, který tato organizace vyvolává.“

Členové milice Abu Shabab řekli Ynet něco podobného: „Jsme připraveni svrhnout Hamás.“

Přesto se zdá nepravděpodobné, že by tyto milice mohly uspět. Za prvé, mnoho Palestinců jim údajně nedůvěřuje kvůli jejich vazbám na Izrael.

„Na jedné straně se jim líbí, že se staví proti Hamásu,“ přiznal Abu Toameh. „Na druhé straně je však problematické, když jste otevřeně spojeni s Izraelem.“

Za druhé, mnoho vůdců milicí je nebezpečných a nedůvěryhodných, vysvětlil Dr. Michael Milshtein, vedoucí Palestinského studijního fóra v Moshe Dayanově centru pro studium Blízkého východu a Afriky a bývalý zpravodajský důstojník odpovědný za palestinské záležitosti. Mnozí z nich jsou zločinci nebo jsou spojeni s jinými teroristickými organizacemi, jako je ISIS.

Navíc uvedl, že protože jsou tyto skupiny nejednotné a vzájemně se koordinují jen zřídka, jsou ještě slabší.

Hamas již začal zaměřovat a likvidovat všechny členy, které dokáže najít. V případě Lidové síly tato skupina operuje uvnitř izraelské kontrolované nárazníkové zóny, což znamená, že Hamas by musel překročit izraelské území, aby na ni zaútočil, což by znamenalo riziko střetu s IDF. Hamas pravděpodobně počká, řekl Milshtein, ale ne dlouho.

„Spoléhat se na tyto skupiny a věřit, že je lze skutečně využít k porážce jiného nepřítele, je iluze,“ řekl ALL ISRAEL NEWS.

Abu Toameh souhlasil, že milice dosáhly jen malého pokroku v odstranění Hamásu z moci. Řekl, že pokud by je Izrael chtěl posílit, musel by povzbudit USA, umírněné arabské státy a dokonce i Palestinskou samosprávu, aby je podpořily. Poté by Izrael musel ustoupit, aby odstranil dojem, že tyto milice jsou izraelskými loutkami.

„Pokud chcete, aby rostly a byly účinné, budete potřebovat podporu celého mezinárodního společenství,“ řekl Abu Toameh. Poznamenal však, že arabské státy mohou váhat, protože nechtějí vypadat, že se vměšují do vnitřních palestinských záležitostí nebo podporují puč proti Hamásu.

Izrael se tak zdá být uvězněn v dilematu, které může mít dlouhodobé důsledky.

Jak poukázal Milshtein, zatímco Hamás zabíjí členy těchto milicí, Palestinci to sledují – a ptají se, jaký smysl má spolupráce s Izraelem, pokud tito spojenci nakonec zemřou.

„Pokud chce Izrael chránit členy těchto milicí, znamená to, že bude muset střílet na Hamás,“ řekl. „To ale ve skutečnosti znamená porušení příměří.“

Milshtein porovnal současnou politiku Izraele s jeho minulou podporou křesťanských milicí v Libanonu proti Palestinské osvobozenecké organizaci (PLO), což nakonec Izrael vtáhlo do let bojů a prodloužené přítomnosti v Libanonu, která trvala téměř dvě desetiletí.

Jakmile Izrael zcela stáhne své jednotky z Gazy, nebude mít možnost tyto milice chránit, což je vystaví pomstě Hamásu. A pokud je Izrael nedokáže ochránit, mohou se nakonec obrátit proti Izraeli, podobně jako se to stalo v 80. letech, kdy izraelská podpora Muslimského bratrstva v Gaze proti PLO vedla k pozdějšímu vzestupu samotného Hamásu.

Alternativně, varoval Milshtein, může být Izrael nucen přijmout stovky těchto bojovníků do Izraele a nabídnout jim amnestii.

„Myslím, že je velmi pravděpodobné, že mnoho desítek, možná stovek Palestinců, kteří jsou v současné době většinou Palestinců považováni za kolaboranty, se pokusí uprchnout,“ řekl Milshtein. „Budou žádat o ochranu uvnitř Izraele.“

Po válce v Libanonu členové Jižní libanonské armády na počátku 21. století uprchli do Izraele a mnozí z nich v zemi zůstávají dodnes.

Izrael zvažuje své další kroky v Gaze a čelí tvrdé pravdě: milice, které tiše podporuje, se mohou stát buď jeho zástupci, nebo jeho problémem.

Je to tedy strategie pro dlouhodobou stabilitu, nebo povede k dalšímu cyklu napětí, kterého bude Izrael jednoho dne litovat?