Hormuz není jen pákou, kterou může íránský vůdce použít k nátlaku na svět, ale také záchranným lanem pro samotnou íránskou ekonomiku.

Autor: Michael Rubin, Middle East Forum, 18. března 2026

Média se soustředí na kolísání cen na ropných trzích. Írán mezitím rozdmýchává paniku.

„Páka v podobě blokády Hormuzského průlivu musí být rozhodně i nadále využívána,“ uvádí se v prohlášení, které íránský tisk přisuzuje nově jmenovanému nejvyššímu vůdci Mojtabovi Chameneímu.

Jak ceny pohonných hmot u čerpacích stanic rostou, demokraté i republikáni cítí krev ve vodě a kritizují postup prezidenta Donalda Trumpa.

To je signál pro politické kariéristy v CIA i Pentagonu, kteří médiím prozrazují své stížnosti na to, jak Trump údajně ignoroval jejich varování. Ego a domácí politika vítězí nad národní bezpečností.

Panika je však neopodstatněná.

Analytici, kteří se zabývají pouze sebou samými, zpochybňují každý americký krok, ale íránské hrozby berou za bernou minci. To je nepochopení toho, co Hormuzský průliv znamená pro íránskou ekonomiku.

Hormuz není jen páka, kterou může íránský vůdce použít k nátlaku na svět, ale také záchranné lano pro samotnou íránskou ekonomiku.

Po více než čtyři desetiletí Islámská republika udělala jen málo pro modernizaci své sítě rafinérií a ropovodů. Protože základní energetickou infrastrukturu Íránu vybudovaly Spojené státy a Velká Británie, bylo pro partnery Teheránu v Rusku a Číně obtížné dodat potřebné součástky.

Sankce režim dále brzdily, stejně jako korupce v režimu. Výsledkem je, že Islámská republika dnes nemá dostatečnou rafinérskou kapacitu k pokrytí své domácí spotřeby benzínu a nafty.

Ropu vyváží do zahraničí přes Hormuzský průliv a poté rafinované palivo zpět dováží.

V praxi to znamená, že nad íránskou armádou nyní tikají hodiny. Bombardování ze strany USA a Izraele již vyřadilo íránské námořnictvo.

Íránské revoluční gardy však mohou klást miny pomocí plachetnic a fregat. Tyto lodě a motorové čluny, na které se námořnictvo gardy spoléhá, často operují z menších přístavů a takzvaných „neviditelných mola“.

Každé z nich má vlastní sklad benzínu nebo nafty, podobně jako přístavy ve Spojených státech. Tyto zásoby se začnou vyčerpávat, i bez nevyhnutelného zásahu USA.

Očištění dalších ostrovů zcela obsazených Gardou – Abu Musa, Velký a Malý Tonb, Sirri, Hengam a Farsi – by pomohlo obnovit svobodu plavby v celém Perském zálivu. Zajištění ostrova Kharg bylo moudré.

V roce 1991 například k nejprudšímu nárůstu cen ropy nedošlo v souvislosti s iráckou invazí do Kuvajtu ani s počáteční reakcí USA, ale spíše poté, co ustupující irácké síly zapálily 700 ropných vrtů.

Vzhledem k tomu, že počet odpalů íránských raket klesá, protože USA ničí odpalovací zařízení a sklady a íránští vojáci dezertují, protože vědí, že odpálení rakety bude znamenat rozsudek smrti, stávají se drony největší hrozbou pro lodní dopravu.

Íránská flotila dronů není žádná legrace; poprvé začala využívat primitivní drony v roce 1985 k provádění průzkumu nad iráckými zákopy. Írán však použil své špičkové drony k útokům na Izrael, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty.

Zbývající drony jsou relativně starší a často se ovládají vizuálně, nikoli pomocí GPS.

Všichni americký mariňáci na ostrovech u pobřeží Íránu budou muset postupovat opatrně, ale pokud dokážou švýcarští gardisté ve Vatikánu v jejich zářivých uniformách úspěšně provádět protiopatření proti dronům, dokážou to i Spojené státy.

Uzavření Hormuzského průlivu představuje spíše psychologickou válku než dlouhodobý, ekonomicky významný krok Íránu.

Panika však dokáže proměnit vítězství v porážku tím, že upřednostňuje íránskou propagandu před energetickou realitou.