Části diaspory začínají vnímat Izrael nikoli jako zdroj ochrany a útočiště, ale jako problém. To, že své politické neshody proměňují ve veřejné kampaně proti Izraeli, zejména v době války, překračuje hranici. Názor…

Autor: Nachum Kaplan 16. dubna 2026, 9:06

V židovském životě se možná otevírá nebezpečná trhlina. Po celá desetiletí Židé v diaspoře instinktivně bránili Izrael. Ne vždy souhlasili s izraelskou politikou, ale chápali, že síla a bezpečnost Izraele jsou důležité pro Židy po celém světě.

Tento instinkt nyní slábne.

Nedávno tisíce židovských vůdců v diaspoře podepsaly veřejné dopisy, v nichž vyzývají Izrael, aby zabránil židovským „osadníkům“ v Judeji a Samaří v útocích na palestinské Araby, ačkoli se jedná o okrajový jev a toto obvinění hraničí s krvavou pomluvou. Bývalý britský ministr zahraničí Malcolm Rifkind a další významné židovské osobnosti varovaly, že izraelské akce poškozují světové židovstvo a zvyšují antisemitismus v zahraničí.

V Judeji a Samaří dochází k určitému židovskému bezpráví, jako v každé populaci, avšak útoky palestinských Arabů na Židy tam zastíňují opačné útoky nejméně dvacetkrát (pozn. red.: nezapomeňte si přečíst článek, na který odkazuje hypertextový odkaz), takže je těžké pochopit, jak může hrstka násilnických Židů být hlavním motorem nestability, pokud člověk nemá zásadně zkreslený pohled na konflikt.

Židé Izrael kritizovali i dříve. To není nic nového ani nezdravého. Přesto se v této chvíli zdá, že je to ostřejší, hlasitější a má to větší důsledky.

Argumentem již není to, že izraelská politika je chybná, ale že Izrael sám se stává přítěží.

To je odvážné a nebezpečné tvrzení.

Část této změny je poháněna něčím, co lze rozumně popsat pouze jako „syndrom nenávisti k Netanjahuovi“.

Kritika izraelského premiéra Benjamina Netanjahua se stále více stírá do něčeho obsesivnějšího a emocionálně nabitého. Netanjahu není vnímán pouze jako ten, kdo se mýlí. Je vykreslován jako výjimečně zlovolný, nebezpečný a zodpovědný za téměř každý negativní vývoj v izraelském a židovském životě.

Netanjahu polarizuje. Mnozí na levici nesouhlasí s jeho soudními reformami a koaličními dohodami s krajně pravicovými stranami. Jedná se o legitimní politické neshody, které mohou Izraelci mít, i když není jasné, co tím židé v diaspoře získají.

Netanjahuovo místo v izraelské historii bude možná zastíněno masakrem ze 7. října, k němuž došlo za jeho vlády. Jakékoli spravedlivé čtení historie však musí uznat i mimořádné strategické a vojenské úspěchy, kterých Izrael pod jeho vedením dosáhl během následující války.

Naneštěstí se z diskuse do značné míry vytratily nuance. Netanjahu není jen kritizován; je patologizován.

To vede k předvídatelnému výsledku. Kritika Netanjahua se postupně stává kritikou samotného Izraele a žádná sofistika nemůže popřít, že mezi tím existuje významný rozdíl. Pokud podporujete Izrael pouze tehdy, když je u moci vůdce, který se vám líbí, pak Izrael nepodporujete.

Diskuse v židovské diaspoře stále častěji zachází s Netanjahuem nikoli jako s demokraticky zvoleným izraelským vůdcem, kterým nepochybně je, ale jako s nekalým aktérem. (A v některých případech to zahrnuje i jeho ministry financí a národní bezpečnosti, pozn. red.

Tento rámec je jak antidemokratický, tak psychologicky pohodlný. Umožňuje Židům v diaspoře oponovat izraelské politice a zároveň si zachovat morální nadřazenost.

Je to také ubohé a hluboce povýšené.

Naznačuje to, že Izraelcům – kteří žijí pod palbou raket, teroristickými útoky a existenčními hrozbami – nelze důvěřovat, že se budou vládnout zodpovědně. Naznačuje to, že Židé v diaspoře, bezpečně vzdálení od těchto realit, nějakým způsobem disponují nadřazeným morálním úsudkem.

Takhle solidarita nevypadá, a v případě Židů v diaspoře to ani nevypadá jako ochrana jejich vlastních zájmů.

Spolu s tímto vývojem dochází k vzestupu Žida „jako Žida“.

Váhám o nich psát ne proto, že by byli bezvýznamní, ale proto, že jsou tak neuvěřitelně nezajímaví. Každá krize přináší stejný rituál: morální distancování prezentované jako statečnost.

Jsme již zvyklí vídat židovské kritiky představované určitým způsobem:

„Jako Žid se stavím proti izraelským činům…“

„Jako Žid odsuzuji izraelskou politiku…“

„Jako Žid se stydím…“

Argument obstojí nebo padne na základě své vlastní hodnoty a skutečnost, že jeho zastánce je Žid, ho neoslabuje ani neposiluje. Jen činí osobu, která ho vyslovuje, otravnější.

„Jako Žid“ může být logický nesmysl, ale je to mocný rétorický prostředek pro ty, kteří své schopnosti kritického myšlení bezpečně uložili mimo dosah. Nabízí morální krytí kritikům Izraele. Pokud Izrael odsuzují sami Židé, pak kritika nemůže být antisemitská – tak zní tento argument.

Tato dynamika se stala hluboce problematickou, protože legitimizuje nepřátelství vůči Izraeli. Jejich židovská identita se stává štítem pro argumenty, které jsou nesmyslné nebo by jinak byly rozpoznány jako zkreslené, nespravedlivé či extrémní.

V době, kdy je Izrael na globální úrovni stále více terčem kritiky, veřejná kritika ze strany Židů v diaspoře legitimizuje nepřátelství vůči Izraeli, signalizuje rozkol a oslabuje Židy.

Po většinu moderní židovské historie byl vztah mezi Izraelem a diasporou jasný. Izrael poskytoval sílu, hrdost a bezpečnost. Židé v diaspoře poskytovali podporu, zastání a solidaritu.

Tento vztah se nyní mění. Židé v diaspoře stále častěji žádají Izrael, aby zmírnil své chování, a to nikoli kvůli bezpečnosti Izraele, ale kvůli vlastnímu pohodlí.

To obrací historický vztah. Izrael byl vytvořen proto, aby Židé již nemuseli přizpůsobovat své přežití obavám ostatních. Nyní Židé v zahraničí žádají Izrael, aby přesně to dělal.

To je neobvykle troufalé.

Židé v diaspoře si stěžují na dvojí metr, který je Izraeli vnucován. V tomto případě si ho však vnucují sami. Žádají Izrael, aby nesl odpovědnost nejen za své vlastní občany, ale i za Židy v diaspoře.

Žádná jiná země nečelí takovým očekáváním. Francie nemírní svou vojenskou politiku na základě pohodlí francouzských expatriotů. Indie neformuje svá bezpečnostní rozhodnutí podle citlivosti diaspory. USA neupravují vojenské reakce na základě Američanů žijících v zahraničí.

Útoky ze 7. října tuto divergenci dramaticky urychlily.

Izraelci prožili 7. říjen jako existenční šok – připomenutí, že židovské přežití nelze brát jako samozřejmost. Reakce v Izraeli kladla důraz na odstrašení, bezpečnost a dlouho odkládané odstranění hrozeb.

Mnozí Židé v diaspoře zažili něco jiného: protesty, nepřátelství na pracovišti, aktivismus na univerzitách a rostoucí antisemitismus.

Izraelci došli k závěru, že hrozby musí být odstraněny. Mnozí Židé v diaspoře došli k závěru, že napětí musí být zmírněno.

Nejde pouze o odlišné politické preference. Odrážejí zásadně odlišné psychologické reality a tyto reality vyvolávají odlišné instinkty.

Jedna z těchto realit je však zásadnější. Izraelci čelí existenčním hrozbám. Židé v diaspoře čelí rasismu, obtěžování a rostoucí nejistotě. Obě věci jsou důležité, ale ani jedna z nich není problémem Izraele a pouze jedna ohrožuje národní přežití.

Očekávat, že Izrael bude činit bezpečnostní rozhodnutí, která by mohla uklidnit zahraniční obavy, namísto maximalizace vlastní bezpečnosti, je v rozporu s židovskou suverenitou.

Působí zde také hlubší psychologická dynamika.

Někteří Židé v diaspoře věří, že veřejná kritika prokazuje morální nezávislost, získává uznání v aktivistických kruzích a snižuje nepřátelství vůči Židům.

Nic z toho však nedělá.

Kritici interpretují židovskou kritiku nikoli jako umírněnost, ale jako potvrzení. Židovská rozdělenost nepřátelství neoslabuje. Legitimizuje ho. Uklidňování tlak nesnižuje. Naopak, povzbuzuje ho.

Historicky protivníci židovskou rozdělenost využívali. Od debat o asimilaci v Evropě po neshody ohledně sionismu před rokem 1948 židovská nejednotnost jen zřídka snižovala nepřátelství. Obvykle povzbuzovala nepřátele, aby vnímali Židy jako rozdělené a zranitelné.

Zdá se, že se tento vzorec opakuje.

V jádru této debaty leží hlubší otázka o tom, co znamená židovská suverenita. Po staletí žili Židé jako menšiny závislé na dobré vůli druhých. Tato realita formovala židovskou psychologii – opatrnost, diplomacii, zdrženlivost.

Izrael to změnil.

Moderní Izraelci nevyrůstali jako menšiny. Vyrůstali v suverénním židovském státě s mocnou armádou a odpovědností za vlastní přežití.

Židovská suverenita znamená, že Židé rozhodují o své bezpečnosti, i když jsou tato rozhodnutí nepopulární.

Jinak se suverenita stává podmíněnou a omezenou zahraničními obavami, což znamená, že to vůbec není suverenita.

Právě tomu se Izrael snažil zabránit.

Znepokojivě se tato divergence zrychluje.

Veřejná židovská kritika Izraele se stává běžnější, viditelnější a má větší dopad – a to i přesto, že antisemitismus celosvětově roste.

Židovská jednota historicky posilovala židovskou bezpečnost. Veřejné rozdělení ji oslabuje.

To neznamená, že Židé v diaspoře musí souhlasit s každou izraelskou politikou. Debata a nesouhlas jsou součástí židovské tradice.

Přeměna politických neshod na veřejné kampaně proti Izraeli, zejména v době války, však překračuje hranici.

Stává se to nebezpečnou trhlinou v židovské identitě.

Poprvé za desítky let začínají části diaspory vnímat Izrael nikoli jako zdroj ochrany a útočiště, ale jako problém.

To má dalekosáhlé důsledky, protože jakmile se Izrael v myšlení diaspory stane přítěží, oslabuje se solidarita, narušuje se odstrašující účinek a židovská bezpečnost – kdekoli – se stává křehčí.

To je okamžik, kdy kritika přestává být konstruktivní a začíná se stávat strategickou přítěží.

Nachum Kaplan je novinář a komentátor. Má 25 let zkušeností v médiích a zastával vysoké mezinárodní funkce v agenturách Reuters a IFR. Je držitelem titulu B.A. v oboru politologie a indonéštiny z Monash University. Je také praktickým psychoterapeutem. Jeho substack se jmenuje Moral Clarity.