To, co se dnes v Íránu musí stát, je to, co se stalo v Kambodži: Těm, kteří si z ideologických důvodů přejí bojovat až do smrti, by mělo být jejich přání splněno. Názor…

Autor: Michael Rubin, Middle East Forum, 22. dubna 2026

Prezident Donald Trump prohlásil, že v Íránu již dosáhl změny režimu. 29. března 2026 tvrdil, že ke změně režimu došlo, protože bylo zabito mnoho nejvyšších vůdců, a prohlásil, že noví íránští vůdci jsou mnohem rozumnější.

V jistém smyslu má pravdu. Muži v kómatu nebo mrtví, jako je údajný nejvyšší vůdce Mojtaba Chameneí, neodmlouvají.

Mohammad-Bagher Ghalibaf, čtyřnásobný neúspěšný kandidát na prezidenta, je mezitím již dlouho ambiciózní.

Hraje roli hodného policajta proti zlému policajtovi, kterým je bývalý ministr obrany Ali Vahidi, a zároveň vyjednává, aby ochránil své finanční zájmy; válka je pro jeho podnikání špatná.

Trump přehání, ale jeho kritici také zacházejí příliš daleko. Mnozí zdůrazňují, že zabitím tolika vysokých představitelů Trump režim radikalizoval, protože nyní vrcholné pozice Islámské republiky ovládají zastánci tvrdé linie.

Ali Vaez, analytik z International Crisis Group, vysvětlil: „Když prezident Trump říká, že změnil režim v Íránu, má v jistém smyslu pravdu – změnil ho na mnohem radikálnější režim. … Všechny tyto osoby, které jsou nyní ve funkcích – nový poradce pro národní bezpečnost, nový šéf IRGC, předseda parlamentu, který sám byl bývalým velitelem Revolučních gard – se všechny v minulosti rozsáhle podílely na domácí represi.“

Vaez opomíjí dva body: Zaprvé, ti, kteří zahynuli při amerických a izraelských bombardováních, se buď na represích podíleli, nebo je obhajovali.

Nejvyšší vůdce Alí Chameneí byl například nejtvrdším zastáncem tvrdé linie. Stejně tak i Mohammad Pakpour, vrchní velitel Islámské revoluční gardy; ministr zpravodajských služeb Esmail Khatib; Majid Khademi, šéf zpravodajské divize v rámci Revoluční gardy; a tak dále.

Zemřel také Kamal Kharrazi, bývalý ministr zahraničí. Ačkoli se přímo na represích nepodílel, jeho lži vedly ke smrti stovek lidí rukou milicí podporovaných Íránem v Iráku.

A za druhé, takzvaní umírnění neměli před válkou ani moc, ani chuť Írán transformovat.

Byly to právě jejich falešné sliby, přání otcem myšlenky Vaeze a lidí z International Crisis Group a naivita západních diplomatů, které Íránu vůbec umožnily dosáhnout takového jaderného pokroku a posílit domácí represe.

Špinavým tajemstvím západních diplomatických snah je, že íránská represe se spolu s dialogem stupňovala, hlavně proto, že bezpečnostní aparát režimu chtěl dát vlastnímu obyvatelstvu najevo, že vzdušné sliby dialogu za prezidentů Mohammada Khatamiho, Hassana Rouhaniho a Masouda Pezeshkiana byly určeny pouze pro export.

Mlčení každého z nich však odráží jejich spoluvinu.

Realita je taková: Problémem vždy byly Islámské revoluční gardy. Žádná polovičatá reforma ani „dialog civilizací“ neřešily problém, že Gardy existovaly, aby chránily režim nejen před vnějšími nepřáteli, ale také před vlastním íránským lidem.

Jakákoli strategie, která nerozdělila Gardy, byla odsouzena k neúspěchu. Změna režimu vyžaduje rozdělení Gard.

To není nemožné, protože Islámské revoluční gardy nejsou monolitické. Mnoho členů Gardy jsou skuteční věřící, ale ještě více jich bylo jen oportunistů, kteří tam byli kvůli penězům, přístupu nebo privilegiím.

Když začaly dopadat rakety a bomby, mnoho z těch členů Gardy, kteří upřednostňovali vlastní životy před režimem, zmizelo.

Izraelské i americké průzkumné drony ukazují, jak členové Gardy odmítají například odpalovat drony a balistické rakety, protože vědí, že by to znamenalo okamžitou smrt.

V takové situaci je normální, že jako poslední zůstávají tvrdí zastánci režimu. Tak tomu bylo například u Rudých Khmerů v Kambodži. Pol Pot a jeho nejbližší spolupracovníci kladli odpor mnohem více než řadoví členové.

To, co se dnes musí v Íránu stát, je to, co se stalo v Kambodži: těm, kteří si z ideologických důvodů přejí bojovat až do smrti, by mělo být jejich přání splněno.

Pro Trumpa by to mělo znamenat, že nebude čekat na jednotný návrh ani se nenechá nachytat na obvyklé hry režimu na hodného a zlého policajta, ale spíše bez milosti zaměří na všechny zbývající zastánce tvrdé linie.

Je čas vymýtit ty, kteří v Íránu vyznávají ideologii Ghalibafa, Vahidiho nebo tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti Mohammada Baghera Zolghadra a v Iráku Nouriho al-Malikiho a Hadiho al-Ameriho.

Pokud je režim dnes radikálnější než před dvěma měsíci, pak z toho vyplývá, že každý, kdo v něm zůstává, by měl být terčem.

Německo mělo Norimberský tribunál. Japonsko mělo tokijské procesy. Pokud vůdci íránského režimu do stanoveného termínu neutečou do exilu v Rusku, pak je čas začít plánovat Teheránský tribunál, přičemž posledními veřejně popravenými v Íránu budou členové Revolučních gard, kteří sami poslali tolik lidí na šibenici.