Vážení přátelé – čtenáři těchto stránek,
toto je malé pojednání, které není přesně to, co normálně dělám, tedy že se na věci kolem Izraele dívám očima vojáka. Abych řekl pravdu, moje reakce na články zde zveřejňované jsou spíše skeptické. Takže na úvod pár slov k vojenským výsledkům celé té války, která změnila hodně věcí na celém světě.
Írán, je na tom tak, jak je:

• utrpěl vážné škody v ozbrojených silách – od personálu po techniku a zbraňové systémy.
• ztratil kontrolu nad svým vzdušným a kosmickým prostorem.
• přišel o velkou část své vojenské flotily.
• nebyl ani schopen zajmout dva piloty sestřeleného letounu.

Jenže vojensky poražen není a pokud historie platí, ani nebude. Nelze tak velkou zemi vojensky porazit jen nálety. Co si tedy udržel:

• jeho ozbrojené síly se nezlomily a jsou připraveny pokračovat ve válce, a navíc, jak se zdá, Iránské revoluční gardy fakticky převzaly moc v zemi a vznikla tak teokratická vojenská diktatura.
• velkou část raketového arzenálu a nikdo neví kolik čeho má a příměří co běží využívá k vyprošťovaní techniky zavřené v podzemních tunelech, a tedy je možné, že se jeho raketový potenciál se každý den navyšuje.
• jeho schopnost útočit pomocí dronů asi zůstává stále velmi vysoká.
• udržel si kontrolu na Hormuzem a vyhrožuje, zatím jen náznakově, že začne ničit jakoby náhodou podmořské kabely, což by byl vážný problém. Tvrzení, že je poražen vojensky, jsou pouhá přání.

Jeho úspěchy jsou překvapivě velké a jsem zvědavý, jestli se někdy dovíme úplnou pravdu.

Co víme bezpečně, jde o úspěšné raketové a dronové útoky, které provedl Írán cíleně na arabské země v oblasti Perského zálivu a širšího regionu. Podle prohlášení Iránských revolučních gard a monitorovacích organizací vypálil Írán od vypuknutí konfliktu na konci února 2026 celkově přes 700 střel a více než 3 600 dronů na zhruba 500 cílů v regionu, přičemž významná část těchto úderů zasáhla suverénní arabské státy.

Vybrané údaje:

Saúdská Arábie: Zasažena minimálně 38 balistickými raketami a 435 drony, které mířily mimo jiné na hlavní město Rijád a strategickou Východní provincii.

Katar: Čelil náporu 203 střel a 87 dronů, včetně útoku dvou íránských stíhacích bombardérů Su-24. Katarská protivzdušná obrana velkou část zachytila.

Jordánsko: Na jeho území směřovalo celkem 204 raket a bezpilotních letounů.

Spojené arabské emiráty: Terčem se stala Dubaj (včetně mezinárodního letiště) a Abú Zabí. Pouze během první vlny útoků zachytily emirátské systémy 15 střel a 148 dronů.

Kuvajt a Bahrajn: Íránské údery ochromily kuvajtské letiště a zasáhly hlavní město Bahrajnu, Manámu, kde pád trosek rakety na loď způsobil oběti na životech.

Omán: Útoky drony a raketami se soustředily na klíčové námořní přístavy Salála, Dukm, Sohar a město Bucha, přičemž ománská obrana zachytila nejméně 19 objektů.

Zasažené arabské státy tyto kroky ostře odsoudily jako porušení své suverenity, jelikož do konfliktu nebyly přímo zapojeny. Útoky způsobily vážné škody na civilní i energetické infrastruktuře, ochromily leteckou dopravu a donutily rejdaře v Perském zálivu kompletně změnit námořní trasy.

Útoky na Izrael

Útoky z Libanonu na Hamás: Podle údajů izraelského ministerstva zahraničí vypálil Hizballáh na Izrael od začátku března do konce dubna přes 5000 raket, střel a dronů. Analýzy navíc ukazují, že od konce dubna do poloviny května pokračovaly desítky dalších vln útoků, často cílených na vojenské pozice i severoizraelské komunity.

Hizballáh významně zvýšil používání levných FPV dronů a moderních dronů naváděných optickými kabely, které jsou pro tradiční radary velmi obtížně detekovatelné. Řeknu to jinak, Izrael zatím neví, co s nimi, viz níže hořící vozidlo po zásahu.

Hizballáh montuje tyto drony z běžně dostupných součástek, které pocházejí z Číny. Při jejich výrobě také využívá 3D tiskárny. Jeden přijde na 300 až 500 dolarů (6300 až 10 500 korun). Většinou nesou hlavici z raketového granátometu – tedy některé RPG, kterých má nadbytek. Výše uvedené neříkám já, tedy nějaký hejhula z Prostějova, to říkají izraelští odborníci jako třeba strategický poradce pracující pro izraelský vojenský průmysl Šlomo Perec.

Unikátní fotografie dronu Hizballáhu zachyceného v síti na vozidle IDF.

Hizballáh díky nim zasáhl baterii Iron Dome, prokazatelně dva tanky Merkava – oba minimálně těžce poškozeny, ale možná i zničeny, a zničil i obrněný buldozer. Zahynulo už 5 vojáků a asi 28 bylo zraněno.

Zde je odkaz na video, které je velmi zajímavé

Útoky z Íránu: Od konce února do dubnového příměří evidují mezinárodní monitorovací organizace celkem 479 raketových salv a přibližně 650 jednotlivých raketových a dronových útoků přímo z Íránu.

Útoky z Jemenu: V březnu se do konfliktu zapojili také Húsíové, kteří z Jemenu vypustili několik dronů a raket směrem k jižnímu Izraeli (např. k městu Eilat).
Použitá protiraketová obrana – pozemní prostředky

Nejsou zde uvedeny střely SM-3, které jsou výzbrojemi bojových lodí americké US NAVY, přičemž jejich účinnost je plně srovnatelná se systémem THAAD. Všeobecně se všude píše o úspěšné protiraketové obraně, hlavně u Izraele, ale dobrá byla i v jiných napadených zemích.

Problém je v tom, jak opravdu byla či nebyla izraelská protiraketová obrana účinná a jak moc jsou vyčerpány možnosti USA. Jelikož jsem od začátku nevěřil bombastickým prohlášením Netanjahua a už vůbec ne Trumpa, začal jsem sbírat, kde se dá, informace, jaký je reálný úspěch obou států, které prezentují v boji proti íránským raketovým útokům.

Co použil Írán?

Klidně řekněme, že vše, co se dalo odpálit. Tedy střely na kapalné pohonné hmoty, které jsou jen o málo lepší než německé V-2 z druhé světové. K tomu celou škálu střel na tuhé pohonné hmoty, a to včetně těch, které po opuštění kosmu mohou křižovat. Zlé bylo i to, že část těch nejlepších měla kazetové hlavice. Množství střel velmi nízké kvality ale zahlcovalo, a to naprosto programově, protiraketovou obranu Izraele a samo sebou i USA. A touto obranou část střel pronikla a v ten moment začal problém, pokud začaly křižovat.

O kvalitách systému Arrow 2 a Arrow 3 nelze pochybovat a odvedly skvělou práci. Ale jak se zdá, jejich vyčerpanost, tedy úbytek antiraket, je ve své podstatě ochromil. A to už pár dní po zahájení války.

Takže tíži obrany musely převzít americké systémy THAAD – Terminal High Altitude Area Defense, které úpornou obranou izraelského nebe podle údajů z USA, které ale nelze bezpečně ověřit, vyčerpali snad až 80 % celkové zásoby antiraket, které USA měly k dispozici.

I kdyby to bylo jen 50 %, je to vážný problém jak logistický: vyrobit takovou střelu není asi jednoduché a hlavně levné, jeden kus je za cca 15 milionů dolarů, a tím se to stalo problémem ekonomickým.

Střely, opět USA, SM-3 Block IIA od firmy Raytheon, stojí neuvěřitelných 28 milionů dolarů za jediný výstřel. Těch bylo odpáleno tolik, že na lodích v oblasti války jich zbylo naprosté minimum, ale zde je zásoba větší, protože lodí, které je nesou, bylo v oblasti relativně málo.

A nelze pominout i velkou spotřebu střel PAC-3 do systému Patriot.

Kde ale zůstal Davidův prak? Systém, který měl převzít boj se střelami v atmosféře? Když inženýři z amerického Lockheed Martinu vyvíjeli systém PAC-3 a jejich kolegové z evropského konsorcia Eurosam pracovali na střele Aster 30, byli si dobře vědomi jedné věci: budoucí hrozby mohou manévrovat. Vybavili proto oba systémy unikátními, byť diametrálně odlišnými technologiemi řízení. Evropskou střelu neřešme, na tomto bojišti nebyla.

Americký PAC-3 sází na technologicky komplexní řešení nazvané ACM (Attitude Control Motors). V podstatě jde o prstenec 180 miniaturních raketových motorků na tuhá paliva, které v terminální fázi navigují střelu pomocí sérií bleskových, kontrolovaných mikrovýbuchů. Tento inženýrský unikát umožňuje, aby byl samotná antiraketa až překvapivě rozměrově nenáročná oproti Aster 30 či staršímu PAC-2.

Obdobně manévrují i střely THAAD, kde samotná kinetická hlavice v terminální fázi letu manévruje pomocí systému DACS (Divert and Attitude Control System) na kapalné pohonné látky vyvinutého společností Pratt & Whitney Rocketdyne. Střela je v terminální fázi naváděna infračerveným senzorem BAE Systems. Střela nenese výbušnou hlavicí, ale svůj cíl při zásahu ničí kinetickou energií.

SM-3 je zase jiný systém a navedení má několik fází a účinnost je obdobná jako u THAAD, i když se zdá, že jsou účinnější. Proti těmto technologickým klenotům působí střela Stunner, srdce systému Davidův prak, jako o něco chudší příbuzný.

Inženýři z izraelského koncernu Rafael vsadili na konvenčnější přístup: střela se spoléhá na klasická aerodynamická kormidla a záměrnou aerodynamickou nestabilitu. Jenže právě zde je ten problém. Fyzika je neúprosná – v horních vrstvách atmosféry, kde je vzduch řídký, mají tato kormidla jen velmi malou oporu. Druhým problémem je, že řízení kormidly se projevuje se zpožděním i v nízkých vrstvách atmosféry. V době vývoje to ovšem v IDF dávalo dokonalý smysl. Izraelská rozvědka i stratégové očekávali, že se Írán pokusí prorazit jejich štít hrubou silou a počtem. Hlavní důraz se tedy nekladl na technologické „vychytávky“, ale na cenu jedné střely. Vyvíjet v té době složité a drahé způsoby řízení, jako má PAC-3, se zkrátka zdálo být zbytečným luxusem. Izrael si zkrátka pořídil ekonomické řešení pro válku, která mezitím technologicky odskočila.

Mělo to však v praxi nějaký reálný dopad? Bohužel ano. Tento strukturální nedostatek střední vrstvy izraelského štítu se naplno projevil hned při prvních vlnách útoků. Írán nechal své modernější střely (jako je například typ Kheibar Shekan) manévrovat ve středních vrstvách atmosféry (kolem 15 km), kde je Davidův prak nebyl schopen sestřelit. Izrael a jeho američtí spojenci tak museli bleskově improvizovat a přesunout těžiště obrany na extrémně drahé exoatmosférické interceptory, kterých se vypalovalo několik proti každé střele. A to jak proti doslova krámům, tak i proti kvalitním střelám s manévrovacími schopnostmi.

Davidův prak se ale dal využít a také využit byl k takzvané bodové obraně. V nižších výškách totiž útočící hlavice vlivem odporu vzduchu zpomaluje a Stunner v hustší atmosféře získává zpět svou ztracenou obratnost. Jenže i tady Íránci ukázali překvapivou invenci.

Nasadili totiž hlavice s kazetovou municí, které se otevírají ve výšce mezi sedmi a deseti kilometry. V ten moment se jeden sledovatelný cíl změní v mrak submunice, proti kterému je i ta nej super „Magická hůlka“ v podstatě mimo hru. Naštěstí jich bylo nasazeno málo. I když se to zdá paradoxem, i tak jde mluvit o americko-izraelském úspěchu. Írán odpálil kvanta raket a výsledek jev případě Izraele strategicky a vojensky zanedbatelný.

Ale zavření Hormuzu je strategicky velmi těžkou ranou. Proč jsem se ale rozepsal. Írán vyhrabává ze zasypaných podzemních arzenálových měst svoji strategickou raketovou výzbroj. Jelikož ani netušíme, co vše vyhrabe, netušíme ani to, jaké mu to dává schopnosti. A je otázka, jak dlouho bude schopen Izrael a USA s tím, co jim zůstalo, schopni bránit Izrael a americké základny v oblasti.

A ještě jednou, já si vítězství představuji jinak, ale toto je proces, který chce čas. Jestli ho bude dost, anebo ne, se ukáže.

Ale víme, čím se bránit, kdyby se to rozjelo znovu?

Během rozsáhlého konfliktu a leteckých úderů mezi USA, Izraelem a Íránem, který probíhal na jaře 2026, bylo v Izraeli hlášeno 26 až 51 mrtvých a přibližně 7 700 až 8 600 raněných. Ztráty na životech a zranění byly způsobeny především íránskými raketovými útoky a ostřelováním z Libanonu.

Útoky na cíle patřící USA

Během konfliktu s USA a Izraelem v první polovině roku 2026 poškodily nebo zničily íránské raketové a dronové útoky nejméně 16 klíčových amerických vojenských základen a zařízení v 8 zemích Blízkého východu.
Hlavní zasažené a poškozené lokality:

• Bahrajn: Velitelství 5. flotily USA (Naval Support Activity Bahrain) utrpělo rozsáhlé škody, včetně poškození radarů protivzdušné obrany.
• Kuvajt: Závažné škody a oběti na životech hlásily základny Ali al-Salem, Camp Arifjan a Camp Buehring.
• Katar: Na letecké základně Al Udeid byly zasaženy komunikační a satelitní systémy.
• Jordánsko a SAE: Zničeny či poškozeny byly pokročilé radary systému THAAD (systém určený k zachycování balistických raket).
• Saúdská Arábie: Útoky těžce poškodily leteckou základnu Prince Sultan, došlo zde i ke zničení amerického průzkumného letounu E-3 Sentry.

Rozsah škod a dopady:

• Zničení vybavení: Zasaženo nebo zničeno bylo přes 200 jednotlivých struktur a cenných vojenských prvků (hangáry, radary, sklady paliva).
• Finanční ztráty: Opravy a ztráty na technologii na amerických základnách dosáhly stovek milionů až miliard dolarů. Celkové náklady na konflikt se v amerických médiích odhadují na 25 až 50 miliard dolarů.
• Vyřazení z provozu: Podle investigativních analýz a satelitních snímků, které zpracovala např. stanice CNN, byly některé z těchto základen v regionu dočasně zcela vyřazeny z provozu a staly se strategicky nepoužitelnými.

Prokázané ztráty letecké techniky:

• 4 kusy stíhacích bombardérů F-15 Strike Eagl
• 1 kus zničený a 7 kusů různě vážně poškozených tankovacích letounů KC-135 Stratotanker
• 1 kus zničený a 1 kus těžce poškozeny letoun systému AWACS E-3G Sentry
• 1 kus poškozený F-35 Lightning
• 1 kus vážně poškozený F-18 Super Hornet
• 2 kusy vážně poškozených tankovacích letounů KC-46 Pegasus
• 2 kusy poškozených EC-130 H Compass Call specializovaných letounů pro elektronický boj
• 3 kusy vrtulníků UH 60 Black Hawk a HH 60W Holly Green
• 1 zničený vrtulník CH-47F Chinook
• 2 zničené letouny MC-130 J Commando II
• 2 zničené vrtulníky MH-6M Little Bird

V průběhu otevřeného konfliktu s Íránem byly v prvních týdnech války zničeny nebo vážně poškozeny nejméně čtyři klíčové americké radarové systémy a systémy včasného varování na Blízkém východě, včetně zařízení v Kataru, Jordánsku a Saúdské Arábii.

Mezi nejvýznamnější ztráty patří:

Radar AN/FPS-132 v Kataru: Systém včasného varování pro sledování balistických raket na základně Al Udeid s dosahem až 5000 km. Zařízení umístěné na letecké základně Al Udeid je, nebo možná bylo klíčovým prvkem americké globální obrany s dosahem 5000 km. AN/FPS-132 je mimořádně drahý a komplexní systém (odhadovaná cena je zhruba 1,1 miliardy USD) a jeho výměna je odhadována na roky. Poškození radaru významně oslabilo schopnosti detekce balistických raket a monitorování vzdušného prostoru v celém Zálivu.

Radar AN/TPY-2 v Jordánsku: Radar systému protiraketové obrany THAAD v hodnotě zhruba 300 milionů byl zcela zničen. K útoku došlo v prvních dnech března 2026 (satelitní snímky potvrdily zkázu k 5. březnu). Radar byl zasažen íránskými balistickými raketami nebo drony; satelitní snímky ukázaly dva velké krátery a ohořelé trosky v místě, kde byl systém umístěn.

Takže vojensky tak nějak seskládáno to vypadá takto:

Hamás není zničen a nejeví se, že by měl jakoukoliv potřebu se nechat odzbrojit a ztratit vliv. Svět si skrze Pásmo Gazy vylévá vztek a frustraci na Izraeli a bohužel, některé kroky členů izraelské vlády tomu jen napomáhají.

Hizballáh bojuje a bojovat bude a našel způsob, jak asymetricky izraelskou armádu těžce poškozovat. Pokud to nabere na masovosti, máme tu další Ukrajinu. Dokud Írán nesloží svoji současnou politiku, Hizballáh bude věřit, že když vydrží, časem se vše vrátí k tomu, co bylo. I proto Írán trvá na tom, že jakákoliv dohoda musí zajistit klid pro Hizballáh, dobře ví, že OSN a ani libanonská vláda nejsou schopni Hizballáh jako vojenskou sílu eliminovat.

Írán? Není třeba to jakkoliv komentovat.

Má to možnost nějakého rozumného východiska? Má. Alespoň se to tak jeví. A o tom bude druhá část.