Setkání prezidenta Donalda Trumpa a prezidenta Si Ťin-pchinga, k němuž došlo tento týden, představuje jeden z nejvýznamnějších diplomatických momentů uplynulého desetiletí – oba lídři totiž v tichosti dosáhli dohody v otázce, která již více než dvacet let ohrožuje globální stabilitu: zabránění Íránu v získání jaderné zbraně.

Autor: David Singer 18. května 2026

Podle oficiálního prohlášení zveřejněného americkým velvyslanectvím a konzuláty v Číně se oba lídři shodli, že:

„Hormuzský průliv musí zůstat otevřený, aby byl zajištěn volný tok energie. Prezident Si rovněž jasně vyjádřil nesouhlas Číny s militarizací průlivu a jakýmikoli snahami o zavedení mýtného za jeho používání a projevil zájem o nákup většího množství americké ropy, aby se v budoucnu snížila závislost Číny na průlivu. Obě země se shodly, že Írán nikdy nesmí mít jadernou zbraň.“

Po desetiletí představují íránské jaderné ambice jeden z nejnebezpečnějších ohnisek napětí v mezinárodní politice.

To, co činí prezidentské prohlášení o Íránu z tohoto týdne historickým, nejsou pouze samotná slova – ale skutečnost, že na nich oba prezidenti dosáhli shody a uznali je v přítomnosti toho druhého a souhlasili s jejich zaznamenáním v prohlášení.

Jejich dohoda znamená, že Si se nebude stavět proti Trumpovým snahám zabránit Íránu v získání jaderné zbraně – aniž by Čína nutně musela poskytovat Trumpovi jakoukoli pomoc – vojenskou či diplomatickou – k dosažení tohoto cíle.

V tomto ohledu by se Čína připojila k řadám hlavních amerických spojenců, kteří se rozhodli tuto bitvu pouze sledovat.

Čínská nečinnost je však mnohem významnější než nečinnost kteréhokoli z Trumpových bezpáteřních spojenců.

Ukončení íránských ambicí v oblasti jaderných zbraní bylo vždy důvodem, proč Trump 28. února zorganizoval první společné útoky Ameriky a Izraele na Írán, po nichž následovaly další útoky – zatímco Trump zároveň vyvíjel diplomatické úsilí o mírové ukončení bojů uzavřením úspěšných jednání o trvalém ukončení íránského jaderného zbrojního programu.

Tato strategie zjevně nevedla k tomu, že by Írán dobrovolně upustil od svého jaderného zbrojního programu – naopak vedla k tomu, že Írán bez rozdílu vypustil své balistické střely středního doletu a ozbrojené drony na civilní obydlená centra v Izraeli a arabských státech v regionu, včetně Saúdské Arábie, Abú Dhabí, Kuvajtu, Ománu a Spojených arabských emirátů – což činí ještě naléhavější, aby Trump bez dalšího odkladu obnovil svou pozastavenou operaci Epic Fury, aby umlčel íránskou válečnou mašinerii a ty, kdo ovládají její zbraně.

Poprvé za mnoho let se lídři dvou největších světových mocností veřejně shodli na společném strategickém postoji ohledně jaderné budoucnosti Íránu a budoucí bezpečnostní architektury Perského zálivu. V éře, která je stále více definována rivalitou mezi USA a Čínou, je spolupráce v tak citlivých geopolitických otázkách sama o sobě pozoruhodná.

Trump již zdůraznil 6. března, že jakákoli dohoda s Íránem musí vést k „bezpodmínečné kapitulaci“ této země – čímž stanovil maximalistické válečné cíle pro Spojené státy.

Dohoda mezi prezidenty nyní otevírá cestu pro to, aby Amerika a Izrael pokračovaly v:

· pokračování Epic Fury – s podporou Číny – dokud nebudou ambice Íránu na jaderné zbraně definitivně ukončeny.

· ukončení Epic Fury – zajištěním bezpodmínečné kapitulace Íránu podle Trumpových podmínek.

Světu je vysílán jednoznačný vzkaz: Spojené státy a Čína – navzdory svým hlubokým rozdílům – sdílejí společný zájem na prevenci šíření jaderných zbraní a zachování svobody plavby v globálních energetických koridorech.

V době, kdy se mezinárodní instituce jeví jako stále roztříštěnější a velmoci se často ubírají spíše směrem ke konfrontaci než ke spolupráci, vyniká tato dohoda mezi prezidenty Trumpem a Si jako vzácný příklad strategického konsensu mezi rivaly.