Takže, vážení přátelé, nyní zde máte pokračování ne čistě vojenského vstupu.

Ale pár slov dodám i k předchozí vojenské části, protože dění v dané části světa je extrémně turbulentní a a situace se mění každý den.

Prostě, v neděli 24. 5. 2026 měla být na stole dohoda – opět avizovaná Donaldem Trumpem a opět z ní nic není. Protože Írán se tváří, že nemá kam spěchat. Myslím si, že naopak by spěchat měl a dobře to ví, ale zatím to úspěšně maskuje.

Co víme nově:

1. Americké tajné služby oznámily, že regenerace strategických raketových sil Íránu pokračuje mimořádně rychle. Tedy to, že se bombardovaly vstupní plochy před podzemními kryty, není pro Írán nic zvláštního a odbagrovat několik tisíc tun trosek zvládnou bez toho, že by se jim orosila čela.
2. Ukázalo se, v plné nahotě, jak málo ve skutečnosti jak Izrael, tak USA věděly o možnostech Íránu. Ten se evidentně připravil na více scénářů. Zatímco světu předváděl impozantní vojenské přehlídky, prezentoval super techniku typu Potěmkinova vesnice a vytrvale vylepšoval svůj raketový arzenál, ve skutečnosti vybudoval mimořádně výkonnou asymetrickou infrastrukturu pro ten typ konfliktu, co právě probíhá a na který není lehké najít recept.

Samosebou, první kolo letošního konfliktu – horká fáze – bylo mediálně velmi, ale velmi zajímavé. Interpretace výsledků úvodní fáze konfliktu je však velmi rozhozená. Na jedné straně stojí Donald Trump se svými halasnými prohlášeními, podle nichž byl Teherán vojensky zlikvidován, nevím kolikrát byl tedy zničen, ale bylo to několik desítek těchto tvrzení. A Netanjahu mu v tom sekundoval.

K raketovému potenciálu jsem se už vyjádřil, netřeba to opakovat.

Potom jsem četl a slyšel o zničení íránského letectva, ale když se nezaujatě podíváte na to, čím bylo tvořeno, tak šlo o zničení muzea a ne reálné bojové síly. Jako by někdo vybombardoval letecké muzeum ve Vyškově na Moravě. Co vlastně Írán mohl nasadit do vzdušné války? Sovětské stíhačky MiG-29, které byly v původní verzi, americké F-4 Phantom, francouzské Mirage F-1 či F-5E Tiger. Asi nejostřejším strojem byly legendární americké F-14 Tomcat, ještě z dob Rezi Pahlavího. Další socialistické typy ze sovětského bloku představují čínské kopie stařičkých MiG-21 a sovětské stroje Su-22 či Su-24. Jejich likvidace vypadá dobře v televizi, ale na průběh konfliktu to mělo nulový vliv.

Další potom bylo zničení hlavních sil íránské flotily. Opět halasně oslavované. Přitom reálná bojová hodnota íránské flotily byla na úrovni jednoho, nebo možná dvou amerických torpédoborců třídy Arleigh Burke. V televizi to vypadá super. Na bojišti? Jako by se nic nestalo, protože hlavní problém nezpůsobilo nic jiného než flotila malých rychlých plavidel vyzbrojených minami, které zablokovaly Hormuz a nikdo ani netuší, kolik jich Írán má. Je možné, že je jich několik stovek. A tak obrovská americká flotila je mimo hru. Spotřebovává miliardy, vše se opotřebovává a čeká se, co bude.

Skutečný strategický problém totiž nepředstavují nablýskané makety fregat, ale stovky malých rychlých člunů, námořní miny a mobilní protilodní baterie v oblasti Hormuzského průlivu. Podle nejnovějších zpráv americké rozvědky, které unikly v květnu 2026, zůstává plně funkčních 30 z celkem 33 raketových základen mířících přímo na strategickou tepnu v Hormuzu. Podotýkám – nelze nezávisle ověřit.

Narazil jsem na článek, velmi fundovaný, kde autor pan Jan Novák uvádí něco, co napadlo i mě, ale nedokázal jsem to přesně formulovat. Cituji:
„Když se však podíváte na reálnou situaci na bojišti, narazíte na fascinující paradox: prakticky neexistuje strategická operace, jíž byl Írán schopen před začátkem amerických úderů a kterou by nedokázal úspěšně provést i dnes.“

Zde na webu Israel.cz jsem opakovaně tvrdil, že nevidím nic, co by připomínalo vítězství. Kamarád Daniel ale neochvějně trval na svém, že Írán prohrává a USA s Izraelem vítězí.

No nic, tolik aktuální doplněk.

Má to ale řešení jiné než vojenské? Bude se muset najít, protože ani další kolo jakkoliv brutálních náletů na Írán situaci nemohou zásadně změnit.

Řešení je v ekonomice, která, a to zcela bez pochyb, stojí na straně USA a Izraele.

Faktem je, že Írán nikdy nebyl ekonomicky tak slabý, jako je dnes. Bohužel ale pragmatici, co by mohli něco pozitivního do jednání přinést, jsou vázáni pokyny stávajícího radikalizovaného vedení, které se jeví jako náboženská diktatura. A blbé je i to, že část těchto pragmatiků byla s velkou pompou zabita v prvních dnech války.

Zajímavé jsou pohledy jednoho chlapíka. Je to izraelský novinář Amit Segal, který působí jako politický komentátor izraelského zpravodajství Channel 12 – zpravodajská společnost N12 a jako politický publicista pro deník Yedioth Ahronoth. Je považován za jednoho z nejvlivnějších novinářů v Izraeli. Je proslulý tím, že odhalil mnoho až neuvěřitelných lapsusů izraelských politiků, kdy funguje „padni komu padni“. Nemá slitování ani s přešlapy IDF a Mosadu.

A ten tvrdí, že podle zpravodajských odhadů Jeruzaléma – pokud bude současná americká blokáda pokračovat – Islámská republika nepřežije rok 2026. Předpovídat úplný kolaps devadesátimilionové země během několika měsíců může znít odvážně, ale dostupná čísla jsou pro režimní kádry extrémně znepokojivá.

Má to hlavu i patu.

Íránský riál zažívá volný pád a nedávno se kurz pohyboval 1,8 milionu riálů za jeden americký dolar. Dnes – tedy 26.5.2026 to dle AI bylo 1 322 284 riálů za 1 dolar. TO je ekonomická katastrofa a má dlouhé trvání. To je o dost velký nárůst proti kurzu, který vyvolal masové bouře, které byly tvrdě potlačeny. A zcela jistě se situace zhoršuje. Situaci zachraňují masivní vládní intervence a pro dovoz potravin je umělý kurz 285 000 riálů za dolar.

Širší ekonomika je na tom stejně nedobře. Již před blokádou klesl neropný obchod o polovinu. Tolik opěvovaný ekonomický „obrat k Číně“ selhal – vzájemný obchod se propadl o 80 % a regionální centra pro obcházení sankcí si Teherán zavřel sám, svými útoky na země jako jsou Spojené arabské emiráty, které ho kryly. Nezaměstnanost roste.

Nejničivější rána však zasáhla samotnou páteř režimu – vývoz ropy. Režimu je zbídačení jeho lidí jedno, nakonec nemalá část Íránců odmítá režimní postoj ke světu a režim je proto likviduje. Tedy ty, kteří se odváží vystoupit. Jenže, pokud Teherán může z vývozu ropy do Číny financovat životní styl svých elit, takzvanou Osu odporu – HAMÁS, HIZBALLÁH a HÚTÍE – a stovky tisíc gardistů, může si namlouvat, že situace je udržitelná.

Narazil jsem na zajímavý odhad. Pokud je to reálné, je to pro Írán na hraně ekonomické existence. Je možné, že v současné době má Írán „uskladněno“ v tankerech na vodě bez užitku více než 184 milionů barelů ropy. Při dnešních cenách jsou to více než 2 miliardy dolarů, které zoufale potřebuje a nedostane se k nim.

Přibližně 60 milionů z těchto barelů je fyzicky uvězněno uvnitř blokační zóny v Perském a Ománském zálivu. Tedy pod kontrolou USA.

Zbývajících 124 milionů barelů by mělo kotvit někde u Číny, kam je režim umístil v očekávání blokády, ale kupci se navzdory oficiální linii Pekingu o odmítání amerického sankčního programu obávají sekundárních sankcí USA a ropu se nedaří prodat ani v Číně v objemech, které by na celkové škále stály za řeč.

Kvůli zablokované ropě a zmrazenému exportu petrochemických produktů přichází režim odhadem o 400 až 500 milionů dolarů denně. Bohužel na asi dvoutřetinovou částku si díky uvolnění embarga USA na ruskou ropu dostává Ruská federace a tím se jí daří dále financovat ten vojenský nesmysl na Ukrajině.

Jenže, to není vše, co je v tom skryto. Jsou plné lodě a plní se pozemní skladovací kapacity. A to už je vážné. Jakmile se vše naplní, musí skončit těžba a začnou se odstavovat vrty. A čím déle budou mimo provoz, tím hůře a nákladněji se znovu uvádí do provozu. Kdy to nastane, nevím, ale už to nemůže trvat dlouho. Tím blokáda přeroste v existenční krizi celého íránského energetického sektoru.

Pokud k tomu dojde, Írán může přijít o produkční kapacitu 300 000 až 500 000 barelů denně. To by znamenalo roční ztrátu příjmů ve výši od 9 až po 15 miliard dolarů, podle ceny ropy na trzích.

Íránský odborník Hamíd Hosejní, který působí v energetickém výboru Íránské obchodní komory říká: „Námořní blokáda představuje mnohem vážnější hrozbu než samotná válka a současnou patovou situaci je nutné prolomit, protože export naší ropy a energií i osud našich rafinérií jsou nyní v ohrožení,“ uvedl v rozhovoru pro New York Times.

Režim tak sice má k dispozici půl milionu mužů ve zbrani, z nichž velká část by také ráda viděla změnu, ale jejich loajalitu drží strach a peníze. Jakmile však státu začnou docházet peníze – a to se právě děje – strach rychle ztrácí účinnost. Revoluční gardy už nyní vysávají zbývající zdroje na úkor zbytku systému a některé jednotky pravidelné armády a policie nedostaly výplaty celé měsíce. Toto se opět nedá jednoznačně ověřit, ale považuji to za možné.

Bombardování ochromilo:

• farmaceutické,
• ocelářské i
• petrochemické závody

a připravilo mnoho dělníků o práci.

Režimní blokáda internetu zdecimovala digitální ekonomiku, zatímco námořní blokáda tyto škody ještě znásobuje. Proto se najednou objevují informace, že od této blokády režim ustupuje.
S tenčícími se zásobami prudce rostou ceny základních životních potřeb a inflace se brzy přelije i do služeb.

Od uzavření Perského zálivu prudce vzrostl oficiální pozemní obchod. Irák a Turecko – už dříve klíčoví obchodní partneři – získaly ještě větší význam. Obchod s Čínou, která je největším trhem pro íránské zboží, se přesouvá na pevninu, ale jen ve zlomkovém objemu. Rozhodně to nenahradí námořní kapacity.

Pákistán otevřel šest nových hraničních přechodů a obchodníci mluví o přístavu Gvádar jako o alternativě k Džebel Alí ve Spojených arabských emirátech. Írán se také pokouší posílat část ropy do Číny po železnici. Jenže, proti ceně lodní dopravy je cena pozemních tras výrazně vyšší a to jakýkoliv obchod znevýhodní. Přes Kaspické moře pendlují menší plavidla směřující do přístavů v Rusku a Turkmenistánu. To všechno je ale jen zlomek objemu, který by země potřebovala k udržení ekonomiky v chodu.

Možní pragmatici navíc čelí tvrdému odporu, v jehož čele stojí Ahmad Vahídí, bývalý ministr obrany a současný vrchní velitel Revolučních gard.

Vahídí je natolik ideologicky zaslepený, že kvůli spolupráci s ním kdysi rezignoval i Kásim Sulejmání, než ho Ajatolláh Chameneí osobně přivedl zpět. Vahídí je prodchnut šíitským viděním světa a představou apokalyptického střetu, pro který logicky potřebuje jadernou výzbroj, jinak by to nebyl střet, ale jednostranná záležitost. Ten fanatik klidně nechá zemi shořet a lidi vyhladit, ale nepřipustí, že by lidé v jeho zemi mohli mít jiný osud a jiné myšlení, než on si přeje.

Myslím si, a to naprosto odůvodněně, že se on a jeho věrní bojí jediné věci: že by nemuseli přežít nastolený mír, protože jsou přesvědčeni, že válku přežít mohou.

Současné ekonomické potíže mohou vyvolat nové nepokoje podobné těm z letošního ledna. Generálové Íránských revolučních gard proto vnímají válku jako nástroj kontroly – drží část společnosti doma a zároveň poskytuje režimu výmluvu, která vysvětluje rozklad státu. Na počátku bylo jasně stanoveno – demonstrace, odpor či jen psané slovo proti režimu rovná se pomoc nepříteli, rozumíme vlastizrada, a hrozí smrt.

Podmínky, které Írán stanovuje, jsou, jaké jsou. Mohou být vnímány jako nereálné, pro USA a skrytě pro Izrael nepřijatelné a s vysokou pravděpodobností směřují k dalšímu kolu otevřeného konfliktu. Ale to je Trumpem neustále odkládáno. Pentagon aktivně plánuje pokračování operace Epic Fury zastavené poté, co prezident Donald Trump poněkud předčasně vyhlásil příměří. Co ho k tomu vedlo, je ve hvězdách, ale je možné, že to, co jsem doposud uvedl, je ta karta, se kterou skrytě hraje. Washington současně spoléhá na to, že v Teheránu převáží zdravý rozum.

U režimu stojícího na člověku, který žije mimo realitu a utápí se v náboženských fantaziích, je asi jen zbožné přání. Máme doloženo, že Írán se oklepal, obnovuje svoje raketové schopnosti a hlavně, hledá něco jako kolaboranty v mezinárodním prostředí, kteří by mu mohli pomoci.

Zatím se jako dobrý kandidát na tento titul jeví Omán, který je nakloněn vybírání cel či poplatků za průjezd Hormuzem.

Minulé pondělí Trump uvedl, že se chystá další kolo, dle jeho mluvy „velmi rozsáhlý útok“ proti Íránu na úterý, ale následně ho odložil poté, co lídři Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů požádali o více času na dosažení dohody o Íránském jaderném programu. Myslím si, že ze strany uvedených zemí je to jen mluvní cvičení. Spíše mají strach z dalších škod na vlastní civilní, vojenské a energetické infrastruktuře.

Blízký východ tak dál visí nad propastí a další kolo války je dle mého čím dál pravděpodobnější. Já na dohodu v této fázi moc nevěřím. I v této době byly provedeny americké údery na íránská plavidla a raketové baterie okolo Hormuzu. Tvrdé boje se rozhořely i v Libanonu. Ale je možné, že je to jen kolorit, který k dohodě pomůže.

Írán zatím místo okamžitého kolapsu tváří v tvář americko-izraelským úderům ukázal určitou míru obratnosti a schopnost řízené, fázované protiakce. Jestli se čekal okamžitý kolaps nevím, ale některé informace tomu nasvědčují. Jeho postupné kroky vykazují strategickou, operační i taktickou inteligenci.

Jako první velmi sofistikovaně zaútočil na široké frontě jak na americké základny, tak na citlivá místa států, kde se americké základny nachází. Pokračoval přenosem boje do ekonomické sféry, což se přelilo do globální energetické bilance. Uzavřením Hormuzu vytvořil šok a svět se z něho zatím nedokázal probrat.

Je otázka, zda dokáže využít Hútíe v Jemenu na další blokády v Rudém moři. Další blokace v Rudém moři, zejména průlivu Báb al-Mandab by byla vážný problém. Tento průliv zvaný Brána nářků či Brána slz, je široký 26 km a hluboký 180 až 320 metrů. Jedná se o důležitou dopravní cestu, kterou musejí (kromě Suezského průplavu) proplouvat všechny lodě na své cestě mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem.

Vzdálenost Ras Menheli na arabské straně a Ras Siyan v Africe je přibližně 30 km. Průliv je rozdělen na dvě části ostrovem Perim. Východní část je známá pod jménem Bab Iskender a je 3 km široká a 30 m hluboká. Západní část Dact-el-Mayun má šířku přibližně 25 km a dosahuje hloubky 310 m. Nedaleko afrického pobřeží se nachází souostroví Sawabi sestávající ze sedmi ostrovů.

Jako bývalý voják mám smutnou zprávu. Na jeho blokaci stačí několik kusů kanónů s dostřelem 30 kilometrů a ty v Jemenu jsou. Je to 130 mm polní kanón M1954 (M-46), což je ručně nabíjený tažený polní kanón ráže 130 mm vyráběný v SSSR od 50. let 20. století. Jemen jich obdržel okolo 90 kusů a Hútíové je podle fotografií mají.

Je určen k ničení nepřátelského dělostřelectva, živé síly, tanků a samohybných zbraní. Používá se také proti nepřátelským obranným pozicím a bunkrům. Licenčně se vyráběl všude možně a po mnoho let byl jedním z dělostřeleckých systémů s největším dostřelem – více než 27 km a později dokonce 36 km. Vidíte, jak málo stačí k tomu, aby jste zacvičili s globálním obchodem?

Dobrou zprávou ale je, že s oblastí kolem průlivu nemají Hútíové kontakt. Jsou zde jednotky Sil národního odporu Tareka Sáliha.

Ale ekonomická válka je v tomto případě dvousečná. Podniknutí kroků, které mnozí od Íránu pod akutním tlakem očekávali a které režimu dávají určitou výhodu proti USA, se však nerovná prokázání dlouhodobé odolnosti.

Tahle „páka“ či „výhoda“ totiž kromě globálního obchodu smrtelně škrtí i samotný režim.

To bude mít zásadní dopad na poválečný vývoj. Nepůjde jen o fyzické škody na infrastruktuře, ale především o zátěž spojenou s obnovou průmyslu a o budoucí přístup Teheránu k regionálním finančním a obchodním kanálům, které mu dosud pomáhaly snižovat ekonomický tlak sankcí USA. Pokud se vztahy se státy Perského zálivu ještě více ochladí – což je velmi pravděpodobné – mohou být tato omezení pro Írán naprosto kritická. Ekonomické důsledky války se tak mohou ukázat jako ničivější než samotné vojenské údery.

I proto ten tlak na ukončení sankcí, válečné reparace, kontrolu nad Hormusem a vybírání jakéhosi mýta – režim bude na obnovu potřebovat peníze a to strašně. A proto ten tlak na ukončení likvidace Hizballáhu – pokud zanikne nebo neopravitelně zeslábne, nebudou peníze na jeho obnovu.

Takže, co bude, ať to skončí jak chce? Lze jednoznačně předpokládat, že poválečný vývoj Íránu povede k dalšímu zpřísnění podmínek života v zemi. Islámská republika se pod tlakem ještě hlouběji stáhne do ideologických mantinelů, které po roce 1979 definovali ajatolláhové.

Jenže, větší útlak není známkou odolnosti režimu. Je spíše krokem k jakémusi zkřehčení režimu, protože vynaložené úsilí na potlačení vnitřního odporu bude brát prostředky z toho, co bude k dispozici na obnovu země. Kombinace ekonomického kolapsu a ideologické zatvrzelosti tak dál prohloubí propast mezi režimem, populací i s těmi, co ekonomiku země vysávají z titulu svého postavení.

Írán bude muset rehabilitovat vztahy se státy Perského zálivu, což asi bude složité, ale USA zde vykázaly slabost a ta by mohla napomoci tomuto procesu obnovy. Musí to udělat, protože bez jakéhosi smíření s arabskými státy na které bez skrupulí útočil, si jen těžko udrží přístup k obchodním a finančním kanálům, na kterých dlouhodobě stojí.

Ale pokud budou Íránci trvat na nápadu s mýtnou bránou v Hormuzu, bez kolaborantů v dotčených arabských zemích to nedopadne. Zde IRG vidí ve svých fantaziích něco jako „výpalné“, které má být náhradou za jejich ekonomickou negramotnost, zlodějství a politiku, která zemi nevyhnutelně tlačí do izolace.

Je otázkou, jestli bude Írán připuštěn zpět k finančnímu kouzelnictví v Perském zálivu, který před válkou držel režim při životě díky propracovanému systému obcházení sankcí. Zásadní roli hrála finanční infrastruktura soustředěná především ve Spojených arabských emirátech, která fungovala jako záchranný kruh íránské ekonomiky.

Tento systém nestál jen na oficiálním obchodě. Krycí společnosti registrované v jurisdikcích třetích zemí, jako je Hongkong nebo právě Emiráty, byly podle dostupných informací využívány íránskými směnárnami k praní příjmů z černého prodeje ropy a petrochemických produktů. Koncem roku 2025 identifikovala americká FinCEN desítky takových společností, včetně ropných firem sídlících převážně v Emirátech a Singapuru, které například v roce 2024 provedly transakce v hodnotě zhruba čtyř miliard dolarů.

Doufám, že po válce budou třetí země výrazně méně ochotné tolerovat obchodní aktivity v šedé zóně. Singapur i Čína čelí riziku sekundárních sankcí USA, Emiráty mají navíc přímou zkušenost s íránskými útoky – a právě SAE byly cílem většiny íránských úderů, víc než Izrael a ostatní státy dohromady. Proč se takto sebevražedně Írán choval, nevím.

Jestli svět úplně nezblbnul, výsledkem musí být přísnější hloubková kontrola subjektů napojených na Írán, důkladnější prověřování obchodu se zbožím dvojího užití, větší důraz na transparentnost vlastnických struktur a obecně menší ochota „přivírat oči“ nad obcházením sankcí.

Je nepravděpodobné, že by státy Zálivu obnovily běžný obchod bez jasných bezpečnostních záruk – minimálně zajištění volného průjezdu Hormuzským průlivem. Pokud ale na blokádu a mýtné přistoupí, značí to, že jsou to naprostí idioti.

Pokud válka neskončí diplomatickou dohodou spojenou s významným zmírněním sankcí, ocitne se Írán i nadále v prostředí silného hospodářského tlaku.

Režim sice roky budoval alternativní mechanismy přežití – černý prodej ropy, sítě pro obcházení sankcí a upravené dodavatelské řetězce schopné absorbovat vnější šoky – tento systém se však nyní rozpadá. Náhrada neexistuje a peníze docházejí.

Ať už se v příštích týdnech stane cokoliv, jedno je jisté: přežívající podoba Islámské republiky bude mít výrazně méně možností, než naznačuje její rozjařené předvádění se v televizi.

Válku sice přežije, ale s rozbitější ekonomikou, větším břemenem obnovy a výrazně méně shovívavým regionálním prostředím.

Možná by nakonec bylo nejlepší nechat stav tak, jak je. Vytrvat s blokádou, došlápnout si na všechny nalezené toky černých peněz. Pokračovat v demolici Hizballáhu a počkat.

Je mi to vše velmi líto. Mám Írán, tu starobylou zemi, slavnou Persii, která často formovala dějiny, zemi kde žijí inteligentní a pracovití lidé v úctě. Bohužel ajatolláhové z ní udělali skanzen myšlení a zemi, která je ochotna podpořit každého, kdo je ochoten zabít Žida.