V emotivním rozhovoru Omer Shem Tov hovoří o pocitu viny, který stále pociťuje, o svém přátelství s Uri Daninem, o okamžiku, kdy se hluboko v tunelu odevzdal Bohu, a o snu, který si od návratu domů vzal za svůj: získat Oscara.

Autor: Yoni Kempinski 29. srpna 2026, 21:00

Ve videorozhovoru pro hebrejský web Arutz Sheva, více než osmnáct měsíců po návratu ze zajetí Hamásu, se Omer Shem Tov rozhodl vyprávět svůj příběh jiným způsobem. Namísto dokumentování hrůz, které prožil, se jeho nová kniha zabývá vnitřní cestou – rozhodnutím přijmout život, víru a naději. Kniha „Setkání se sebou samým v pekle“ vznikla až po dlouhém váhání.

„Nechtěl jsem vydat už další knihu od rukojmího,“ přiznává. „Říkal jsem si, že brzy bude celá police plná knih o rukojmích, a nechtěl jsem být jen dalším titulem na té polici. Nakonec jsem si uvědomil, že nechci lidem jen vyprávět, co se mi stalo. Chtěl jsem mluvit o tom, jak se lze z temnoty vzchopit a najít v ní světlo.“

Jedna z nejbolestivějších kapitol knihy se zabývá pocitem odpovědnosti, který nese za své přátele Mayu a Itaye, které přesvědčil, aby přijeli na festival Nova.

„Maya byla moje nejlepší kamarádka. Byl jsem to já, kdo ji přesvědčil, aby na festival přijela, a Itay se rozhodl přijet kvůli ní. Vědomí, že tam kvůli mně skončili, byli zraněni a uneseni, bylo neuvěřitelně těžké. Ani jeden z nich mi to nikdy nevyčítal, ale hluboko uvnitř je to pocit, kterého se velmi těžko zbavuji.“

Tento pocit zodpovědnosti ho provází i při setkáních s rodinami padlých vojáků IDF a zraněných vojáků, kteří během války bojovali.

„Jsou lidé, kteří šli do pekla, aby mě zachránili. Někteří byli vážně zraněni a někteří se už nevrátili. Když mi zranění vojáci říkají: ‚Udělal bych to ještě tisíckrát,‘ otřese to se mnou. Je těžké pochopit, že někdo byl ochoten za tebe zaplatit takovou cenu.“

Mezi těmi, kdo na něj zanechali nejhlubší dojem, byl Ori Danino, nechť je jeho památka požehnáním. Shem Tov říká, že Danina znal jen pár hodin před masakrem 7. října, ale i tehdy poznal jeho výjimečný charakter.

„Ori byl světlem. Vždy hledal způsob, jak pomoci. Když útok začal, už se mu podařilo zachránit čtyři lidi. Pak mi zavolal a požádal mě, abych mu poslal naši polohu, aby se mohl vrátit a zachránit i nás. Vědomě se vrátil do pekla, aby nás zachránil. Později byl unesen a po měsících v zajetí zavražděn. Je to úroveň hrdinství, kterou je téměř nemožné popsat.“

Vedle bolestných vzpomínek Shem Tov říká, že právě tam, v hlubinách tunelů Hamásu, objevil, jak se humor může stát nástrojem k přežití.

„Tiše jsme se smáli do polštářů, aby nás neslyšeli. Dokonce jsme z bombardování IDF udělali hru a snažili jsme se uhádnout, odkud každá exploze pochází. Může to znít podivně, ale to byl náš způsob, jak zůstat lidmi.“

Bombardování v něm vyvolávalo protichůdné emoce. Na jedné straně tu byl neustálý strach, že chyba v identifikaci by ho mohla stát život. Na druhé straně tu byla obrovská naděje.

„Zvuk tanků a letadel IDF mi dodával sílu. Cítil jsem, že na mě nezapomněli, že za mě bojují. Dodávalo mi to naději, i když každá exploze byla děsivá.“

Během svého zajetí se také snažil navázat lidský kontakt se svými únosci – ne proto, že by se s nimi ztotožňoval, ale protože chápal, že to může být další způsob, jak přežít.

„Uklízel jsem pro ně, vařil jsem pro ně a snažil jsem se je rozesmát. Neudělalo to z nich lidi – dál mě bili, ponižovali a plivali na mě –, ale trochu to zlepšilo to, jak se mnou zacházeli, a pomohlo mi to přežít.“

Především však s ním zůstalo jeho obnovené setkání s vírou. V temném, stísněném tunelu, kde se sotva mohl hýbat, dosáhl bodu zlomu – který se nakonec stal rozhodujícím okamžikem.

„Během prvního týdne jsem prostě zešílel. Pak přišel okamžik, kdy jsem řekl Bohu: ‚Otče, tady jsem. Jsem v Tvých rukou. Udělej, co chceš.‘ Od té chvíle jsem cítil teplo, světlo uprostřed temnoty, jako by mě někdo prostě objal. Je to pocit, ke kterému se od té doby snažím vracet.“

Věří, že modlitby jeho rodiny byly rovněž nedílnou součástí síly, která ho udržovala při životě.

„Moje matka doma recitovala kapitoly z Žalmů a přesně v tu samou chvíli jsem recitoval ty samé kapitoly v tunelu. Cítil jsem její modlitby.“

I dnes, jak říká, je boj zdaleka u konce.

„Stále cítím, že mám světlo, které mám šířit, ale je to každodenní boj v mé hlavě a v mé duši. Posttraumatický stres prostě nezmizí.“

Kromě svého vlastního osobního boje doufá, že předá poselství všem, kteří v sobě nosí válečná zranění.

„Chci, aby všichni, kdo se potýkají s posttraumatickou stresovou poruchou, pochopili, že je v pořádku mluvit, je v pořádku plakat a je v pořádku se svěřovat. Neznamená to, že byste byli méně muži nebo méně lidmi. A těm kolem nich říkám: Otevřete oči. Podívejte se na lidi kolem sebe. Někdy to, co vidíte zvenčí, je jen malá část toho, co se děje uvnitř.“

Navzdory všemu, čím si prošel, Shem Tov odmítá být vnímán pouze jako bývalý rukojmí. Už se dívá směrem ke svému dalšímu cíli.

„Vždycky jsem snil o tom, že se stanu hercem. Absolvoval jsem herecký kurz v New Yorku a mým snem je získat hlavní roli ve velkém filmu. A poté – Oscara. Vždycky mám velké sny. Po návratu ze zajetí mám pocit, že je možné všechno.“