I když je mír zjevně nedosažitelný, stále existuje pokušení opakovat rétoriku míru, prezentovat ji jako politické divadlo a přesvědčovat sami sebe, že vojenské vítězství je nemožné.

Autor: Fiamma Nirenstein, JNS/em>, 4. srpna 2026

Nejnovější vývoj na Blízkém východě, který přiměl komentátory po celém světě hádat se nad každým prohlášením a protiprohlášením, měl daleko větší filozofický význam než faktický obsah.

Americký prezident Donald Trump prohlásil, že Spojené státy jsou připraveny provést rozhodující úder proti Íránu, čímž uvrhl Izrael do nejvyšší pohotovosti – od letectva přes Šin Bet až po civilisty připravené zamířit do protileteckých krytů. O několik hodin později oznámil to, co popsal jako „rámec pro mír“ týkající se jak Hormuzského průlivu, tak íránského jaderného programu.

Írán toto oznámení okamžitě odmítl. Státní média, včetně agentur IRNA a Fars, vykreslila Spojené státy jako zmatené a poražené.

Ale zdání může klamat.

Trump spolu s Izraelem zůstává připraven zasáhnout, až nastane strategický okamžik. Írán byl značně oslaben, přesto však nemůže jednoduše opustit agendu Islámské revoluční gardy, která i nadále dominuje tomu, co z režimu zbývá – i kdyby íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí upřednostňoval jiný směr.

Nic z toho, co se stalo, Írán nezachrání, Trumpa neponíží ani Izrael nepřinutí k ústupu. Trump nanejvýš pozastavil delší konflikt – možná z důvodů, které se týkají i saudského korunního prince Muhammada bin Salmana –, ale samotná konfrontace neskončila.

Do Izraele nadále přilétají americká letadla. Hormuzský průliv zůstává potenciálním ohniskem napětí. Nelze vyloučit další útoky na státy Perského zálivu. Časový harmonogram se může posunout, možná dokonce až na období po amerických volbách do Kongresu, ale strategický souboj pokračuje.

Totéž platí pro opakující se diskuse o průlomu s hnutím Hamás.

Navzdory opakovaným prohlášením a optimistickým spekulacím se nic zásadního nezměnilo. Izraelská bezpečnostní linie uvnitř Gazy zůstává pevně na svém místě. Izraelské obranné síly pokračují v pátrání po infrastruktuře Hamásu, skrýších zbraní a teroristických agentech. Mezitím nevznikla žádná důvěryhodná palestinská „technokratická“ vláda, protože žádné palestinské vedení se veřejně a jednoznačně nerozešlo s Hamásem.

Obyvatelé pohraničních obcí v Gaze tuto realitu chápou. Mnozí otevřeně přiznávají, že pokud by Hamásu bylo dovoleno zůstat vojenskou silou, kibucy, které se teprve nedávno začaly zotavovat, by se opět vylidnily.

Debatu však zastíňuje něco hlubšího než vojenská analýza.

Izrael dal světu pojem „conceptzia“ – nebezpečný strategický způsob uvažování, který přesvědčuje rozhodující činitele, aby věřili tomu, co by si přáli, aby byla pravda, spíše než tomu, co ukazuje realita. I když je mír zjevně nedosažitelný, zůstává pokušení opakovat řeči o míru, prezentovat je jako politické divadlo a přesvědčovat sami sebe, že vojenské vítězství je nemožné a že vyjednávání je jedinou alternativou.

Historie však někdy nabízí jiný závěr.

U režimů, jako je Íránská islámská republika, a organizací, jako je Hamás, je cesta již předem daná. Nejedná se o partnery, které by bylo třeba objevit prostřednictvím diplomacie. Jejich ideologické základy znemožňují skutečné soužití, pokud nebudou tyto základy samy o sobě odstraněny.

Naše předpoklady, formované desetiletími diplomacie a mezinárodních norem, se pohybují v jiném rytmu než civilizační konflikt, jemuž nyní Blízký východ čelí.

Je těžké uvěřit, že Trump tuto realitu nechápe nebo že Izrael nějak polevil v ostražitosti. Protiletecké kryty zůstávají otevřené. Vojenské přípravy pokračují. Veřejná diplomacie se může měnit, strategické plánování však nikoli.

Má-li nakonec dojít k trvalému řešení, bude to vyžadovat více než jen prohlášení nebo dočasné dohody. Bude to vyžadovat neutralizaci revoluční ideologie Íránských revolučních gard, které i nadále vykonávají rozhodující kontrolu nad tím, co zbylo z íránského režimu.