Když Izraelci žádají Washington, aby zakročil proti Židům v Judeji a Samaří, a když se k nim přidávají Bret Stephens a deník WSJ, ignorují kontext arabského terorismu a z politických důvodů se pokoušejí obejít demokratické procesy. Názor…

Autor: Jonathan S. Tobin 2. srpna 2026, 11:14

(JNS) Vojenská či zpravodajská minulost není zárukou politické neutrality ani správnosti závěrů. To se opakovaně potvrzuje jak ve Spojených státech, tak v Izraeli. A platí to zejména pro židovský stát, kde se vedení jeho občanské armády od samých počátků v předstátním období vždy zaplétalo do politiky. To se týká i těch, kteří hráli klíčovou roli v jeho zpravodajských službách.

Proto by zkušení pozorovatelé měli brát dopis zaslaný prezidentovi Donaldu Trumpovi skupinou 550 bývalých izraelských vysokých vojenských a zpravodajských důstojníků v důchodu pod záštitou skupiny zvané Commanders for Israel’s Security (CIS) s velkou rezervou.

Cílem tohoto dopisu je, aby Spojené státy vyvinuly tlak na izraelskou vládu. Podepsaní chtějí, aby Washington přiměl Jeruzalém k tvrdému zásahu proti tomu, co označují za „narůstající vlnu teroristických aktivit židovských osadníků“. Tvrdí, že důsledky toho budou závažnější než důsledky masakru ze 7. října 2023 a války, která z něj vyplynula.

Jde výhradně o politiku

Ti, kdo přijali narativ tohoto dopisu, však musí pochopit, o co v této kontroverzi ve skutečnosti jde. Žádná epidemie „židovského terorismu“ neexistuje, protože taková tvrzení jsou v drtivé většině případů nejen nepravdivá, ale motivovaná něčím jiným než morálním pobouřením nad kriminálním chováním. Smyslem celé akce není spravedlivý postoj proti bezpráví či krutosti, které podkopávají reputaci Izraele před světem. Jde o izraelskou politiku a snahu porazit premiéra Benjamina Netanjahua letos na podzim, kdy se v zemi budou konat volby.

Dopis CIS je zhruba analogický s tím, který podepsalo 51 bývalých amerických zpravodajských důstojníků, kteří v posledních týdnech prezidentských voleb v roce 2020 tvrdili, že odhalení o korupci na notebooku Huntera Bidena byla „ruská dezinformace“. Jak se ukázalo, o nic takového nešlo; dopis byl operací politického ovlivňování zorganizovanou volebním štábem prezidenta Joea Bidena. V případě dopisu CIS se rovněž odvolává na převážně mýtickou hrozbu – násilí osadníků – a jeho účel je zcela politický.

Poselství dopisu pravděpodobně neovlivní Trumpovu administrativu, ale žel rezonuje u mnoha amerických Židů, kteří si nejsou vědomi skutečné situace. Tvrzení, že „osadnické násilí“ nejenže narůstá, ale vytváří jak bezpečnostní krizi, tak morální katastrofu pro národ, jehož vláda je do této vlny zločinů nějakým způsobem zapletena, se stala stálým tématem kritiků Izraele. Ještě horší je, že se nyní začíná široce přijímat i mezi liberálními sionisty.

Autoři jako komentátor New York Times Bret Stephens, který je sice horlivým zastáncem Izraele, ale zároveň i zapřisáhlým nepřítelem Netanjahua i Trumpa, se této otázky ujali jako něčeho, co by Izraelci a jejich přátelé měli vnímat jako vážnou hrozbu pro věc židovského státu. (R. S. Měl by to vědět lépe. Viz Bret Stephenův nebezpečný neúplný obraz a stanovisko organizace Regavim)

Židovské předvádění ctností

Refrén o „osadnickém násilí“ se používá jako záminka k podpoře snah o uvalení sankcí na Izraelce a sionistické organizace v Judeji a Samaří. A reakcí velké části židovského establishmentu, stejně jako mnoha obyčejných Židů, kteří se považují za proizraelské, je zděšení nad tím, jak tito údajně špatní osadníci pošpiňují dobré jméno Izraele a celého židovského národa. Takové sankce mají nadšenou podporu skupin, jako je Centrum náboženské činnosti reformního judaismu.

V podstatě se narativ o násilí osadníků stal středobodem široce rozšířeného „virtue signalingu“ ze strany velké části amerických Židů. Jde o to dát jasně najevo, že nechtějí mít nic společného s údajnou skupinou chuligánů, jejichž činy, které prý terorizují nevinné lidi, jsou nemorální a navíc ještě zhoršují již tak neřešitelný konflikt.

Abychom porozuměli tomuto dopisu a způsobu, jakým je tato otázka využívána jak v Izraeli, tak zejména ve Spojených státech, je třeba rozluštit jazyk těch, kteří prosazují tvrzení, že osadníci se pustili do vlny terorismu, která hrozí rozvrátit celý region. Najdeme jej ve větě, která následuje po zmínce o násilí osadníků, v níž si důstojníci ve výslužbě stěžují na něco jiného. Jsou rovněž proti izraelské „vládní politice dusit Palestinskou samosprávu (finančně i jinak)“.

Tím mají na mysli snahy Jeruzaléma přivést zkorumpovanou Palestinskou samosprávu k zodpovědnosti za její pokračující dotování terorismu. Navzdory přijetí zákonů, jako je Taylor Force Act, který zakazuje americkou pomoc palestinským Arabům, dokud budou pokračovat ve své politice „odměn za vraždy“, v rámci níž jsou vypláceny platy a důchody těm, kdo zraní či zavraždí Izraelce a další osoby, tato ohavná praxe pokračuje.

Peníze se vyplácejí také rodinám teroristů, což násilí jen podporuje.

Důstojníci ve výslužbě jsou však proti takové odpovědnosti. V návratu k chybné politice jak americké, tak izraelské vlády z dob rozkvětu neúspěšných osloských dohod v 90. letech se domnívají, že ignorování násilí palestinských Arabů a jejich podněcování nenávisti vůči Izraelcům a Židům je nezbytné pro udržení naděje na řešení dvou států.

Matan Vilnai, předseda CIS, je generál ve výslužbě, který má za sebou brilantní vojenskou kariéru, v jejímž rámci mimo jiné velel části záchranné mise v Entebbe v roce 1976, při níž jedinou obětí z řad izraelských sil byl bratr současného premiéra, Yonatan („Yoni“) Netanjahu, který zahynul při vedení této operace. Vilnai se později stal zástupcem náčelníka generálního štábu Izraelských obranných sil. Stejně jako všichni ostatní na seznamu bývalých důstojníků si zaslouží úctu a obdiv za svou odvahu a službu Izraeli. Je však také bývalým neúspěšným politikem, který zastupoval dnes již neexistující Stranu práce v Knesetu, zastával ministerské funkce a později byl jmenován izraelským velvyslancem v Číně.

Oživení konceptu „země za mír“

Smyslem organizace CIS je prosazovat neúspěšné politiky, za které se Vilnai zasazoval během svého působení v politice, jako je například myšlenka z období dohod z Osla, že Izrael by mohl vyměnit „zemi za mír“ za ukončení arabsko-izraelského konfliktu. Její členové mají plné právo zastávat tento postoj, ale Američané, kteří mají sklon vstát a zasalutovat každému veteránovi IDF, Mossadu nebo Šin Betu, by také měli pochopit, co to znamená.

Tento koncept, spolu s ním spojenými přesvědčeními o podpoře Palestinské samosprávy a delegitimizaci více než půl milionu Židů žijících v „osadách“ za Zelenou linií, jejichž existence Izraeli ztěžuje odevzdání území, není jen výrazem politiky izraelské minulosti. Byly doslova i obrazně vyvráceny odmítnutím nabídek Izraele na vytvoření vlastního státu ze strany Palestinské samosprávy v roce 2000, po kterém následovala Druhá intifáda (2001–2005), teroristická válka na vyčerpání, která si vyžádala životy více než 1 000 Izraelců a mnohem více Palestinců. Tyto plány byly dále zdiskreditovány tím, co se stalo poté, co zesnulý premiér Ariel Šaron v létě 2005 stáhl z pásma Gazy všechny vojáky, osadníky i osady. To vedlo přímo k vytvoření teroristického státu Hamásu, který vládl v Gaze v letech 2007 až 2023, a nakonec k útoku na jižní izraelské obce 7. října 2023.

Pro drtivou většinu Izraelců není myšlenka oživení principu „země za mír“ jen neprozřetelná. Je to naprosté šílenství, protože by to palestinským Arabům umožnilo zopakovat zvěrstva ze 7. října z mnohem rozsáhlejších a strategicky důležitějších oblastí Judeje a Samaří. Na rozdíl od většiny liberálních amerických Židů, kteří stále podporují myšlenku řešení dvou států, oni věnují pozornost tomu, co palestinští Arabové říkají, čemu věří a co dělají – a vědí, že Izrael nemá žádného životaschopného partnera pro mír.

Válka za zničení židovského státu, bez ohledu na to, kde by mohly být vytyčeny jeho hranice, je neoddělitelně spjata s pocitem národní identity palestinských Arabů. Proto v uplynulém století důsledně odmítali každou mírovou nabídku a každý kompromis, včetně těch, které by jim zajistily nezávislý stát.

Dokonce i hlavní protivníci Netanjahua v nadcházejících volbách do Knesetu popírají jakýkoli záměr vydat se touto cestou. Mezitím však skupiny jako CIS spolu s americkými organizacemi, jako je J Street, nadále propagují tyto vyvrácené představy. Proto se zoufale snaží vykreslit Židy žijící v Judeji a Samaří jako hrozbu nejen pro jejich arabské sousedy, ale také pro židovský stát a jeho postavení ve světě, a navíc i pro vztahy mezi USA a Izraelem.

Vyvrácení falešného narativu

Pravda o násilí ze strany osadníků je v rozporu nejen s tvrzením CIS a těch, kdo je v Americe opakují, jako je Stephens. Ačkoli komentátor Times a další zesměšňovali Netanjahuova tvrzení, že problém se omezuje na přibližně 150 „mladistvých delikventů“ (a mnozí považují tento počet za nadsazený, r.s.), jakmile se hlouběji ponoříte do statistik o násilí osadníků, uvědomíte si, že premiér s tímto tvrzením sice možná nemusí mít tak úplně nepravdu, nicméně…

Jak informoval server JNS, tvrzení, že Židé žijící v Judeji a Samaří se pravidelně dopouštějí zločineckých řádění, vychází ze zpráv, které za terorismus klasifikují celou řadu jevů, které by žádný objektivní pozorovatel nenazval „židovským terorismem“. Zpráva Kohelet Policy Forum na toto téma, jejíž autory jsou izraelští právníci Eugene Kontorovich a Avraham Shalev, podrobně popisuje skutečnost, že mnoho z údajných případů násilí ze strany osadníků spočívá hlavně v tom, že Židé například navštěvují Chrámovou horu v Jeruzalémě nebo budují infrastrukturu ve svých komunitách.

Ještě důležitější je skutečnost, že mnoho z těchto údajných případů židovského terorismu představuje incidenty, při nichž se Židé bránili proti činům vyvolaným arabským terorismem. Zahrnují také případy, kdy izraelská armáda (IDF) prováděla protiteroristické operace.

Narativ o „osadnickém násilí“ rovněž ignoruje kontext života v Judeji a Samaří. Arabské násilí a terorismus namířené proti Židům jsou na denním pořádku. Je to tak běžné, že se i v izraelském tisku informuje pouze o těch nejnásilnějších incidentech, při nichž došlo ke smrtelným obětem způsobeným palestinskými arabskými teroristy. Stovky tisíc Židů žijících v komunitách v srdci své prastaré vlasti čelí neustálému obtěžování a násilí. Házení kamenů na vozidla – což by američtí státní zástupci bez váhání klasifikovali jako pokus o vraždu, jelikož se tak děje s výslovným úmyslem ublížit osobám ve voze – představuje neustálou hrozbu.

Jak ví každý, kdo si dal tu práci navštívit tyto „osady“ – ve skutečnosti jde jen o civilní komunity –, židovská města a vesnice, stejně jako farmy, musí být nepřetržitě střeženy, aby byli jejich obyvatelé v bezpečí.

Počet případů arabského násilí na těchto územích daleko převyšuje i ty nejvíce přehnané tvrzení o zločinech osadníků.

To neznamená, že nepatrná menšina židovského obyvatelstva těchto komunit nikdy nepřekročila hranici mezi aktivní obranou a odvetnými činy. A když se tak stane, jsou často zatčeni izraelskými zpravodajskými jednotkami a podléhají plné síle zákona. Takové incidenty však tvoří jen malé procento celkových činů, které Organizace spojených národů či jiní označují za „násilí“ osadníků.

Tvrdit tedy, jak to činí Stephens, že Netanjahu lže a že národ, který dokáže nařídit svým silám, aby při boji s Íránem, Hizballáhem nebo Hamásem vykonávaly úžasné hrdinské činy, by mohl, kdyby chtěl, rychle skoncovat s vážným problémem kriminality, znamená nejenom nepochopit podstatu toho, co se ve skutečnosti děje v Judeji a Samaří.

Jedná se o nepravdivé tvrzení, jehož účelem je podpořit představu, že Netanjahuova vláda je beznadějně kompromitována přítomností stran, jako jsou ty vedené ministry Itamarem Ben-Gvirom a Bezalelem Smotrichem. Tvrzení zní, že tyto kontroverzní strany a vůdci, kteří podporují Židy v Judeji a Samaří, brání premiérovi v plnění jeho povinnosti dodržovat zákon.

Existují rozumné, ba dokonce pádné argumenty pro to, že někdo jako Ben-Gvir, který koná a říká věci, které jsou nezodpovědné a podkopávají reputaci Izraele, je pro Netanjahua přítěží. V soukromí si to premiér pravděpodobně myslí sám. Netanjahu by téměř jistě upřednostnil některé středolevicové strany jako koaliční partnery pro Likud a pravděpodobně se je pokusí přimět, aby se k němu připojily, pokud dostane šanci sestavit další vládu po volbách 27. října. S výjimkou vlády národní jednoty, která po 7. říjnu na čas existovala, se však tyto strany kvůli osobním sporům odmítly k Netanjahuovi připojit. To zajistilo, že Ben-Gvir, Smotrich a haredim strany jsou jedinými dostupnými partnery Likudu.

Z tohoto úhlu pohledu se celá diskuse stává snadno srozumitelnou jako taktika, jak přesvědčit lidi, aby nevolili Netanjahua ani jeho spojence.

Existuje spousta legitimních důvodů, proč Izraelci nechtějí, aby Netanjahu zůstal ve funkci, včetně jeho dlouhého působení v úřadu premiéra a skutečnosti, že k událostem 7. října došlo za jeho vlády. Je však třeba si uvědomit, že jeho nejpravděpodobnější potenciální nástupci byli stejně vinni jako Netanjahu tím, že se přikláněli k myšlence „conceptzia“, podle níž by bylo možné Hamas odradit od útoku na Izrael, jak tomu bylo během toho „černého šabatu“. To platí dvojnásob pro všechny představitele armády a zpravodajských služeb, kteří Izraelcům tuto falešnou doktrínu vnutili.

Smyslem iniciativy CIS je totiž právě napodobit situaci v Gaze před 7. říjnem v Judeji a Samaří, přičemž nejpravděpodobnějším důsledkem budou stejné tragické výsledky.

A to je připomínka pro ty, kdo citují dopis CIS, že slepá důvěra v armádní a zpravodajské činitele – z nichž mnozí, jako Vilnai, mají politické motivy – je téměř vždy chybou.

Nátlak na Izrael

Jakmile odhalíte pokřivené statistiky, emotivní rétoriku a morální gesta ohledně distancování se od Židů, kteří jsou „špatnými“ osadníky, ukáže se, že řeči o osadnickém násilí jsou politickou taktikou zaměřenou na svržení Netanjahua.

Hlavním důvodem, proč o tomto tématu hovoří izraelská opozice a její spojenci ve Spojených státech, je vykreslit židovské obyvatelstvo na okupovaných územích jako bandu násilnických zločinců a tím přesvědčit voliče, že by měli být obětováni v rámci nějaké chimérické dohody typu „země za mír“.

Jelikož však izraelská levice velmi dobře ví, že izraelská veřejnost by něco takového nikdy nevolila, musí se, stejně jako již po desetiletí, uchýlit k prosbám adresovaným Washingtonu, aby vyvinul tlak na Jeruzalém, aby přijal politiku, kterou voliči odmítli, a také k snahám o delegitimizaci premiéra a jeho spojenců.

Ti, na které se američtí příznivci Izraele dívají jako na zastánce své věci, jako je Stephens, by na tuto taktiku neměli naletět, protože škodí pověsti Izraele stejně jako jeho vládě. To, že on a jemu podobní tak učinili, vypovídá o jejich nepřátelství vůči Netanjahuovi a Trumpovi. Čtenáři Stephense si od něj zasloužili něco lepšího.

Jonathan S. Tobin je šéfredaktorem Jerusalem News Syndicate, hlavním přispěvatelem časopisu The Federalist, sloupkařem časopisu Newsweek a přispěvatelem mnoha dalších publikací, který získal více než 60 ocenění za komentáře, uměleckou kritiku a další texty. Pravidelně vystupuje v televizi, kde komentuje politiku a zahraniční politiku. Narodil se v New Yorku a studoval historii na Kolumbijské univerzitě.